Dohoda, která vymazala rozdíl mezi levicí a pravicí. Pakt, jenž narušil základní principy fungující demokracie. Opoziční smlouva, od jejíhož podpisu dnes uplynulo 23 let, bývá označována různorodě, tak či onak však měla klíčový vliv na další vývoj české politiky. O co v ní šlo?
Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou. Tak zní oficiálně název smlouvy, kterou 9. července 1998 podepsali tehdejší předsedové ČSSD Miloš Zeman a ODS Václav Klaus. Dnes už jí ale nikdo neřekne jinak než opoziční smlouva.
Přesto ale není od věci se k samotnému názvu vrátit podrobněji. Slovo stabilní tam má totiž důležitý význam.
Sarajevský atentát
Abychom pochopili celý kontext, vraťme se do roku 1997. Tehdy, na podzim, kulminovaly skandály týkající se odhalení MF DNES ohledně existence tajných švýcarských kont, ze kterých docházelo k nelegálnímu financování ODS. V souvislosti s tím odstoupili z tehdejší vlády Václava Klause ministr zahraničí Josef Zieleniec a místopředsedové Jan Ruml a Ivan Pilip a vyzvali Klause k odstoupení.
Klaus, jenž později kvůli načasování odstoupení během své návštěvy na summitu středoevropských zemí ve válkou zničeném Sarajevu označil kroky svých bývalých ministrů za Sarajevský atentát, to odmítl a v prosinci 1997 na stranickém kongresu funkci obhájil. Pilipovo a Rumlovo křídlo tak ze strany vystoupilo a v lednu 1998 založilo Unii svobody.
Vládu mezitím opustili také ministři za koaliční KDU-ČSL a ODA a Klaus tak podal demisi. Prezident Václav Havel reagoval jmenováním polo-úřednické vlády Josefa Tošovského, jež měla vládnout do předčasných voleb v červnu 1998.
Do kampaně před volbami vstupovaly v pozicích hlavních favoritů ČSSD a ODS a lídři Miloš Zeman a Václav Klaus rozhodně nešli pro ostré výrazy daleko. Oba se profilovali jako hlavní rivalové a Klaus před volbami navíc jasně odmítl možnou povolební spolupráci se sociálními demokraty: „Kategoricky prohlašuji, že spekulace o tom, že ODS bude po volbách tolerovat menšinovou vládu sociální demokracie (s jakýmikoli partnery), jsou neopodstatněné a nesmyslné“.
Nikdo s nikým nechce
Volby nakonec dopadly, jak se předpokládalo. S 32,21 % a 74 mandáty v Poslanecké sněmovně zvítězila ČSSD, druhá skončila s 27,74 procenty a 63 křesly ODS. Třetí byli komunisté (11,03 % a 24 mandátů), čtvrtá KDU-ČSL (9 % a 20 mandátů) a pátá nově založená Unie svobody (8,6 % a 19 mandátů).
V povolebních vyjednáváních, která s pověřením prezidenta Havla vedl sociálnědemokratický vítěz Miloš Zeman, se nabízely čtyři možné varianty. Středopravá koalice ODS, KDU-ČSL a Unie svobody byla v podstatě vyloučena – unionisté ze zjevných důvodů nechtěli spolupracovat s ODS, kterou stále vedl Václav Klaus.
Unie svobody odmítala i další možný scénář středolevé vlády s ČSSD a KDU-ČSL, a to dokonce ani za podmínky, že by kabinet vedl předseda křesťanských demokratů Josef Lux. Pouze teoretickou možností byla vládní spolupráce sociálních demokratů, lidovců a komunistů. KSČM byla tehdy v politické izolaci – k jednáním se neměli Bohumínským usnesením zavázaní socialisté a takovou vládu by jen stěží jmenoval Václav Havel.
Další variantou, a ta podle mnohých komentátorů nakonec i v jisté formě vznikla, byla velká koalice ČSSD a ODS. Ta by měla ve sněmovně absolutní i ústavní většinu 137 hlasů. Nejsilnější hráči ovšem nebyli schopní ji uzavřít – především z ideologických sporů levicové a pravicové partaje.
A tak došlo na kompromis. Opoziční smlouvu.
Sociální demokraté vytvoří jednobarevnou menšinovou vládu a pozice v kontrolních orgánech a dozorčích radách, ODS se jí účastnit nebude, ale zato získá nad vládou kontrolu, pozice ve státní správy a státem zřizovaných podnicích a předsednické funkce v obou komorách Parlamentu – předsedou sněmovny se stal Václav Klaus. Obě strany pak společně obsadily funkce ve vedení dolní komory.
Koaliční opozice
Opoziční smlouva však nebyla úplně standardním paktem o spolupráci za cílem plnění nějakých programových cílů. Šlo spíš o rozdělení funkcí a moci. Kromě toho výrazně svazovala ruce ODS, která se zavázala, že nebude vyvolávat hlasování o nedůvěře vládě a ani podporovat taková hlasování vyvolaná jinými stranami.
Proto – navzdory tomu, jak o smlouvě mluvili Zeman s Klausem – se často mluvilo o interpretaci smlouvy jakožto koaliční. ODS se totiž vzdávala svého nejvýsadnějšího práva opoziční strany, nemohla také uzavírat dohody s jinou, třetí politickou stranou. Hovořilo se i o narušení základního principu fungující liberální demokracie – hlavní opoziční strana neměla v rámci smlouvy k dispozici žádné mechanismy, jak svrhnout vládu.
Velmi důležitým bodem byla poslední položka opoziční smlouvy, změna volebních pravidel. Ta chtěly smluvní strany upravit tak, aby posílila „význam výsledků soutěže politických stran“, tedy záměr oslabit slabší politické strany. Proti tomu se strhla nevole kritiky a posuzovaný ústavní zákon z roku 2000, který zvyšoval počet volebních obvodů ku prospěchu větších stran, omezoval státní příspěvky pro menší strany a zvyšoval volební klauzuli pro koaliční strany, Ústavní soud z velké většiny po ústavní žalobě prezidenta Havla zrušil (až na zmíněnou klauzuli).
Během opoziční smlouvy se také vyrojila celá řada skandálů – budování říše Zemanova poradce Miroslava Šloufa, destabilizace bezpečnostních složek, systém obcházení veřejných zakázek, kšefty generálního sekretáře ministerstva zahraničních věcí Karla Srby a jeho objednání vraždy novinářky Sabiny Slonkové jsou jen pár příklady, které ve své knize Vládneme, nerušit popisuje šéfredaktor Respektu Erik Tabery. Na její motivy byl později natočen stejnojmenný dokument České televize.
Občanské iniciativy
Občanská veřejnost se ovšem bránila. Zejména v roce 1999 při desátém výročí sametové revoluce vznikla celá řada veřejných iniciativ – Dřevíčská výzva, Impuls 99 či Děkujeme, odejděte! patřily k těm nejvýznamnějším a žádaly odchod Zemana a Klause a konec opoziční smlouvy. Jako klíčové demokratické instituce se pak ukázaly Ústavní soud, Nejvyšší kontrolní úřad, Senát či nezávislá média.
Po čtyřech letech společného „vládnutí“ sociální i občanští demokraté ve volbách v roce 2002 shodně oslabili. Vládu nakonec sestavil Vladimír Špidla a do dalších voleb v roce 2006 těsnou stojedničkovou koalici s KDU-ČSL a unionisty převzali Stanislav Gross a Jiří Paroubek. Obě strany ale postupně oslabovaly – ODS si na své dno sáhla ve volbách v roce 2013, ČSSD se na něj řítí v současnosti.
Kvůli opoziční smlouvě se začaly mazat rozdíly mezi pravicí a levicí, prosazovala se totiž neideologická politika s důrazem na moc a funkce. Zároveň znamenala propad nedůvěry občanů v politiku a politické strany. Nedůvěry, která rezultovala v nástup nových politických stran a hnutí a současného premiéra Andreje Babiše.
I proto zůstává opoziční smlouva důležitá dodnes.
