Rwandské přísloví říká, že Bůh přes den cestuje po světě, který vytvořil, ale noci tráví ve Rwandě. Dnes je však tato malá africká země mementem nejhorší etnické čistky od 2. světové války. Genocida ve Rwandě, která si vyžádala přibližně 800 tisíc obětí, začala před 27 lety.

Pozadí konfliktu

Rwanda je malá země přibližně o rozloze Moravy, ve které žije 12 milionů obyvatel. Historicky byla domovem dvou kmenů. 80 % obyvatelstva tvořili Hutuové, zbylých 20 % Tutsiové. Obě skupiny spolu žily dlouhou dobu víceméně smírně, mluvily stejným jazykem a uzavíraly mezi sebou sňatky. Klín mezi ně vrazila až kolonizace.

Na přelomu 19. a 20. století ovládali Rwandu Němci, ale po 1. světové válce ji velmoci přiřkly Belgii. Ti začali obě skupiny diferencovat. Každý tak musel mít v osobních dokumentech napsáno, ke které skupině patří. Navíc: jelikož jsou Tutsiové vyšší, považovali je Belgičané za vůdčí typy a dali jim na starost dozor nad čajovými a banánovými plantážemi, kde naopak pracovali Hutuové. Belgičané často říkali: „Zbičuj Hutua nebo my zbičujeme tebe“. Zatímco tak Tutsiové bohatli, mezi oběma etniky začala bujet silná nevraživost.

Po 2. světové válce zůstala Rwanda pod belgickou nadvládou, nicméně byla zařazena mezi poručenská území nově vzniklé Organizace spojených národů (OSN). Poručenská rada OSN pak měla dohlížet na přípravy vedoucí k osamostatnění jednotlivých území. Toho se Rwanda dočkala v roce 1962. V té době už měli zásadní vliv na vedení země Hutuové. Dva roky před vyhlášením nezávislosti vyhráli volby a o rok později na základě referenda rozhodli o přerodu země z monarchie na republiku. Tutsiové začali být oběťmi silných represí a do roku 1964 jich přes 150 tisíc uprchlo přes hranice do okolních států.

Na počátku 70. let se po převratu dostal k moci generál Juvénal Habyarimana. Přestože patřil k Hutuům, viděli v něm Tutsiové naději a začali se vracet do vlasti. Samozvaný prezident se ale bál o svou vládu a nechal tak hranice uzavřít. Tutsiové žijící v sousední Ugandě spolu s částí umírněných Hutuů vytvořili v roce 1987 povstaleckou armádu (tzv. RPF – Rwandská vlastenecká fronta) a o tři roky později s ní vtrhli do Rwandy. V zemi vypukla občanská válka, kterou ukončilo až podepsané příměří mezi vládou a RPF v roce 1993. Výsledkem bylo sestavení nové vlády, v jejímž složení byl tentokrát i jeden zástupce Tutsiů. Příměří však bylo velmi křehké, takže na konci roku 1993 vyslalo OSN do Rwandy misi UNAMIR, která měla udržovat v zemi mír. Jejím velitelem byl jmenován kanadský generál Romeo Dallaire.

Selhání mise OSN

Už od začátku musel Dallaire řešit komplikace. Pro misi žádal 5 000 vojáků, Rada bezpečnosti OSN mu však poskytla pouze polovinu. Očekávala, že Dallaire splní misi levně, efektivně, a především bez ztrát. Ovšem na začátku dubna 1994 začaly kolovat zvěsti, že okolí pravděpodobně nic netušícího prezidenta Habyarimany chce vyřešit otázku Tutsiů jednou provždy.

To Dallairovi potvrdil informátor s krycím jménem „Jean Pierre“, který měl vazby na mladé milice Interhamwe. V plánu podle něj rovněž bylo zabití několika belgických vojáků, aby se OSN vystrašila. Po hlavním městě Kigali označil několik skladů, do kterých radikální Hutuové ukryli obrovské množství nově nakoupených zbraní (především motyk a mačet, jelikož byly nejlevnější). Obratem chtěl Jean Pierre ochranu pro sebe a svou rodinu. Dallaire tak okamžitě poslal do New Yorku (sídlo OSN) fax s žádostí zakročit.

K šoku celého velení se mu okamžitě dostalo rázného zamítnutí. UNAMIR byl podle 6. kapitoly Charty OSN misí, která měla mír udržovat (peacekeeping), nikoliv ho vytvářet (peacemaking). Jen o necelý půlrok dříve skončila fiaskem mise v somálském Mogadišu, kde zahynulo osmnáct amerických vojáků. Vedení OSN se tak bálo dalšího masakru. Zamítnuto bylo i poskytnutí ochrany Jean Pierrovi. Poté co mu to neochotně oznámil velitel belgického kontingentu v Kigali Luc Marchal, informátora už nikdo nikdy neviděl. Podle Charty navíc musel Dallaire porušení mírových podmínek nahlásit oběma stranám, tedy i prezidentu Habyarimanovi. Ten byl celou situací šokován. Podle Dallaira však nikoliv kvůli tomu, že mise našla jeho sklady, a ještě mu to oznámila, ale protože o žádných zbraních pravděpodobně sám nevěděl.

6. dubna 1994 bylo navíc za nejasných okolností těsně před přistáním na letišti v Kigali sestřeleno letadlo s Habyarimanou na palubě. Prezident, který se vracel z mírových jednání, byl na místě mrtev. Tím byl jakýkoliv zbytek příměří v troskách. Již další den zavraždily ozbrojené složky Hutuů umírněnou premiérku Agathe Uwilingiyimanovou, přestože ji střežilo deset belgických vojáků. Ti byli následně mučeni a popraveni. Belgie reagovala okamžitým stažením všech svých vojáků z mise. Dallaire tak na místě zůstal jen se 450 vojáky z rozvojových zemí a opakujícím se rozkazem, aby nezasahoval.

100 dní teroru

Tím dostaly vládní jednotky FAR a milice Interhamwe takřka volné ruce k vraždění. Milice byly vycvičeny, aby mohly zabít tisíc Tutsiů každých dvacet minut. Během 100 dní jich zavraždily na 800 tisíc, většinou brutálním způsobem. Když to bylo možné, lidé tak často zabijákům platili, aby nepoužívali mačety a rovnou je zastřelili. Nenávist proti Tutsiům navíc mocně udržovala vládní propaganda, které velela manželka zesnulého prezidenta. Dennodenně byli v rozhlase Tutsiové přirovnáváni ke švábům, jejichž vyhlazené je nevyhnutelně nutné. Romeo Dallaire byl ze situace tak zoufalý, že se rozhodl i přes zákaz zachraňovat obyvatele v rámci možností na vlastní pěst. V Kigali tak například na místním stadionu vybudoval se svými muži záchranný tábor. V táboře se ihned rozhmohla úplavice a cholera, ale stejně sem místní dál prchali. Byla to pro ně jediná šance, jak se zachránit přes masakrem.

Genocidu ukončil až postup jednotek RPF, profesionální armády Tutsiů ze sousední Ugandy. 4. července dobyla Kigali, v půli měsíce pak už měla pod kontrolou celou zemi. A následovala krutá odplata vůči Hutuům, kterých během celé ofenzivy RSF zemřelo kolem 200 tisíců. Situace se zklidnila s nástupem prezidenta Paula Kagameho, bývalého vůdce RPF, který je v úřadu dodnes. Ve Rwandě v té době už působila mise UNAMIR II, které vypršel mandát v březnu 1996.

Dnes zde působí mnoho organizací, které na mír dohlížejí. Do Rwandy se po tragických událostech začalo sjíždět mnoho politiků i diplomatů. Byl zde i zehdejší americký prezident Bill Clinton. On i nejvyšší představitelé OSN se snažili vyjádřit lítost, ale přímou vinu za genocidu odmítali. Místní k nim byli kvůli tomu odměření, když podle nich daly mocnosti v nejdůležitější chvíli od Rwandy ruce pryč.

Romeo Dallaire se ze Rwandy vrátil s posttraumatickou stresovou poruchou a obrovským pocitem viny, že nedokázal genocidě zabránit. Dvakrát se pokusil o sebevraždu. Ukončil vojenskou službu a v roce 2005 byl zvolen senátorem. Dodnes je velkým kritikem postupů OSN pod vedením tehdejšího generálního tajemníka Kofiho Annana směrem ke Rwandě. Napsal autobiografii Shake Hands with the Devil a o jeho misi ve Rwandě byl natočen dokument Last Just Man. „Nedokázal jsem tam přivést mezinárodní společenství založené na lidskosti a úctě k lidství. Nepřiměl jsem je k tomu, aby se změnili a uvědomili si svou vinu, tak aby tam chtěli zasáhnout a zastavit to. Můžu za to já,“ shrnul Dallaire v dokumentu svůj pocit viny.