31. května 1950 stanulo před soudem třináct obžalovaných. Žaloba je vinila z nenávisti k lidově demokratickému režimu, přípravy protistátního puče, špionážní činnosti a přípravy dalších protistátních a protirežimních akcí, to vše ve službách západních velmocí – USA, Anglie, Francie. Tento vykonstruovaný proces nesl oficiální název „Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice se skupinou Dr. Milady Horákové“, dalšími známými jmény mezi obžalovanými byli například také JUDr. Oldřich Pecl či novinář Záviš Kalandra.
Pojem vnitřní nepřítel jste jistě již někdy zaslechli, a tudíž není nutné příliš vysvětlovat, proč se minulý režim tolik snažil o exemplární potrestání těchto (ať již opravdových či domnělých) „záškodníků“. Vykonstruované procesy, vysílané jako téměř přímý přenos v rádiu a propírané v novinách, sloužily komunistickým pohlavárům stejně dobře jako králům před stovkami let hlavy nepřátel nabodnuté na kůly před hradbami. „Vidíte, jak dopadnete, pokud se nám vzepřete!“
Pokud hovoříme o vykonstruovaných procesech, nejjednodušší je představit si tyto soudní procesy jako divadelní představení. Herci však nejsou najímáni, ale zatýkáni. A pokud odvedou dobrý a přesvědčivý výkon, nečeká je síň slávy, nýbrž cela. Odchýlení od role jest věcí nepřípustnou.
Skupina kolem Milady Horákové měla bohužel možnost si v tomto kolotoči lží zahrát svou smutnou úlohu. Největší pozornost na sebe Milada Horáková upoutala účastní na tzv. vinořské schůzce, na níž se sešli představitelé sociální demokracie a lidovci působící ve skryté opozici. Horáková byla poté 27. září 1949 jako nepřítel státu zatčena příslušníky StB, přičemž nikoho nezaráželo, že byla vězněna i za režimu minulého či že se později za její propuštění postavil i fyzik Albert Einstein.
Proces 31. května až 8. června 1950
Vedení procesu měli zcela v režii sovětští poradci, kteří zavedli i tzv. otázkové protokoly, obžalovaní byli nuceni se v rámci přípravy na proces učit nazpaměť „scénář“ celého líčení. Vystupovali zde jako nepřátelé státu, státního zřízení i režimu, ke všem obviněním se doznávali a často i za své tresty soudci děkovali. Celý proces byl přenášen do rádia, avšak kvůli občasným pokusům obžalovaných odchýlit se od předepsaného scénáře bylo vysílání o pár minut pozdrženo.
Tento proces vyústil ve čtyři justiční vraždy (rozumějme odsouzení nebyli vinni a soud si toho byl vědom), čtyři tresty doživotí a pět trestů odnětí svobody v rozsahu 15-28 let, to vše za zločin vyzvědačství a velezrady. Následovala však vlna podobných procesů, kde bylo na celkem 639 obžalovaných spácháno 10 justičních vražd, uděleno 48 trestů doživotí a 7830 let odnětí svobody.
Avšak čistá fakta a čísla v tomto případě nepřekonají sílu posledních slov Milady Horákové či její láskyplné dopisy příbuzným plné naděje v lepší zítřky. Minulý režim má na svědomí nespočet obdivuhodně hrdých a statečných lidí a Milada Horáková, která nezradila své přesvědčení ani tváří v tvář smrti a zemřela za pravdu a lásku, se mezi ně nepochybně řadí.
Což je společností, až na výjimky (3:46), dnes obecně uznáváno a zaslouží si proto každoroční připomínku.