Milan Kundera – český spisovatel, filozof a intelektuál. Jeho dílo fascinuje čtenáře po celém světě. O jeho životě byla v poslední době napsána spousta článků, které shrnují jeho život, což je pro pochopení Kunderova díla bezpochyby nezbytné. Kromě českých medií se k úmrtí Milana Kundery vyjádřila řada celosvětových renomovaných a uznávaných periodik jako například The New York Times, Le Figaro a další. Státníci z celého světa posílali kondolence a světovou velikost brněnského rodáka dokazuje i to, že Evropský parlament uctil jeho památku minutou ticha. To vše dokládá, že Milan Kundera patřil mezi nejvýznamnější autory 20. století.
Každý z nás se v průběhu let vyvíjí a mění názor, ale málokdy je to tak velká otočka jako u Milana Kundery. Z mladého komunisty se stal emigrant, z autora prorežimních děl se stal celosvětově uznávaným autorem.
Mladý komunista
Pokud chceme pochopit, proč byl Milan Kundera v mládí zapálený komunista, tak si musíme představit jeho otce, který byl jeho celoživotním vzorem. Jak píše Jan Novák ve své knize Kundera Český život a doba, Milan Kundera miloval otce celý život: „píše o něm s něhou, jakou jinde v jeho díle nenajdete“.
Tento obdiv k otci pravděpodobně usnadnil Milanu Kunderovi rozhodnutí vstoupit v roce 1948 do komunistické strany. Jeho otec byl totiž zapálený komunista. „Po únorovém převratu v roce 1948 zapnul Ludvík Kundera megawatthodiny své společenské energie do politické sítě. Řídil čistky, řečnil na sjezdech, zastával funkce, seděl v kulturně propagační komisi Krajského výboru KSČ v Brně,“ píše Jan Novák. Milan Pernica (Kunderův přítel z gymnázia) zase vzpomíná, že přestože Kundera byl hrdý na své rozhodnutí vstoupit do KSČ, nechtěl, aby to kdokoliv ze třídy věděl.
V článku, který napsal v roce 1984 pro Le Monde, píše Milan Kundera: „Komunismus mě uchvátil stejně jako Stravinksij, Picasso a surrealismus. Sliboval ohromnou a zázračnou proměnu, úplně nový a jiný svět.“ Zároveň však dodává, že to vše byla iluze: „Jenže komunisté se zmocnili mé země a nastolili v ní vládu teroru.“
Zapálený komunista
Studium na vysoké škole je zasazeno do 50. let, tedy do časů největších politických procesů a celospolečenské nedůvěry, strachu a udavačství. Lidé, kteří měli společnosti co říci, raději mlčeli, než aby řekli něco, co by na ně mohl někdo jiný později vytáhnout. Tuto skutečnost popisuje Kundera ve svém díle Život je jinde a do postavy Jaromila promítá studenta, který kontroluje přednášky svých profesorů: „Měla-li revoluce zajistit vliv nad univerzitou, musila dát moc studentům. Jaromil pracoval ve fakultní organizaci svazu mládeže a přisedal při zkouškách. Pak referoval politickému výboru školy, jak profesor zkoušel, jaké kladl otázky a jaké má názory, takže pravou zkoušku prodělával spíše zkoušející než zkoušený.“
A v této době dochází mladý Milan Kundera na Karlovu univerzitu. Je jasné, že vzhledem ke svému původu a přesvědčení, o čemž svědčí například i název jeho seminární práce „Stalin v boji proti trockismu v sovětské literatuře a situace na naší umělecké frontě“, byl velmi podobný své postavě v Život je jinde. Jak však popisuje Jan Novák, Kundera se na svoji literární postavu dívá s nechutí, tudíž můžeme předpokládat, že spoustu věcí zveličuje.
V 50. letech se také odehrála aféra, která v roce 2008 zajistila Milanu Kunderovi místo v čelních světových médiích. Podle týdeníku Respekt, který otiskl zjištění z archivních záznamů Petra Třešňáka a Adama Hradílka, udal během svých studentských let „agenta-chodce“ Miroslava Dvořáčka.
Přestože sám Milan Kundera označil toto zjištění za lež a více do hloubky se k této aféře již nikdy nevyjádřil, hodí se na něj v tomto případě jeho vlastní slova: „Člověk nemůže vědět co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnat se svými předchozími životy, ani ho opravit v následujícím životě. Člověk žije všechno hned napoprvé a bez přípravy.“
Ve stejném roce (1950), kdy údajně udal Miroslava Dvořáčka, byl Kundera vyloučen z KSČ. Důvodem vyloučení byla kritika vysoce postaveného představitele strany v korespondenci, kterou si vyměňoval se svým přítelem Janem Trefulkou. K vyloučení ze strany řekl v rozhovoru pro A. J. Liehmema: „Objevovali jsme se často po hromadě (s Trefulkou) a hodně si nás pletli. Trefulkovi se to nevyplatilo, zato když mne později znovu prokádrovávali, dostali tam posudky na Trefulku, který dělal cosi ve Svazu československo-sovětského přátelství a jehož všeobecně považovali za Kunderu. Právě tyto posudky mne tehdy zachránily od vyhození ze školy.“
Ve druhém rozhovoru, který poskytl Karlu Fuksovi, Milan Kundera tvrdí: „Když mě krajský výbor vyloučil ze strany, Kachlík udělal všechno, aby mne zachránil aspoň před vyhozením ze školy.“ Členství ve straně mu bylo znovu obnoveno v roce 1956.
Z této zkušenosti později čerpá ve svém románu Žert, kde se vyrovnává se svojí komunistickou historií. Sám autor tuto knihu okomentoval slovy: „Spisovatel, který píše svůj první román, není obvykle veden promyšlenou osobní estetikou. Jeho způsob psaní je ještě mnohem spontánnější a naivnější, než jaký bude později. Dívám-li se zpět na Žert, nacházím v něm však v jádru již všechno, o co jsem usiloval ve svých pozdějších románech.“
Prorežimní díla Kunderovi nešla
Kunderovými názory a rozhodnutími, kterých později možná litoval, se dostáváme do 50. let a do fáze života, kterou chtěl sám autor pravděpodobně vymazat. „Kundera se vskutku distancoval od toho, co dělal před rokem 1960. Stylizoval se do nepatrného spisovatele, nejsem si jistý, zda bychom v jeho knihách mohli nacházet jakoukoliv sebereflexi,“ řekl Radim Kopáč pro server iRozhlas.cz. Zároveň v této době vznikají první jeho publikovaná díla. Například článek Co je realismus v hudební reprodukci, kde Kundera píše: „socialisticko-realistická reprodukce takových děl (realistických děl) je: nereprodukovat je vůbec“.
Pro budoucí publikace je nejvýznamnější rok 1953, kdy se Milan Kundera přihlásil do soutěže o zpracování života Julia Fučíka v beletristickém zpracování. Kundera do této soutěže posílá svou báseň Poslední máj. Jan Novák k tomuto Kunderovu rozhodnutí píše: „Pro jeho literární kariéru i instituční ambice (jako členství ve Svazu československých spisovatelů) měl Poslední máj klíčový význam.“
Petr Hrubý píše ve své knize Osudné iluze o Kunderově účasti v soutěži: „Podle nezaručených pověstí se tím mladý Kundera snažil dostat z nemilé situace, do niž ho zapletla nezletilá spolupracovnice politické policie.“ Jedním z důvodů obnovy členství v KSČ mohla být i jeho tvorba, která kromě Posledního máje obsahovala třeba divadelní hru Majitelé klíčů či Člověk zahrada širá.
Sám Kundera se k těmto dílům z rané doby jeho tvorby vyjádřil: „K tomu, co by se dalo nazvat mým dílem, podle mne nepatří: 1. co je nezralé (juvenilní), 2. co je nezdařené, 3. co je pouze příležitostné. – Co je nezralé: všechny hudební skladby, veškerá poezie: kolem mých osmadvaceti let mi náhle, radikálně a naprosto odpadla od srdce“.
V jednom z mála rozhovorů, který Kundera poskytl českému novináři Tomáši Sedláčkovi, sděluje svůj postoj ke hře Majitelé klíčů: „Já si nemyslím, že je špatná hra, možná, že je výborně napsaná, ale o to nejde. Podle mne autor má právo překládat publiku jenom to, s čím se naprosto ztotožňuje, za čím pořád stojí, co má pořád sám rád. A hlavně o čem je přesvědčen, i když by to byla jenom jeho iluze, že to nikdo jiný nemohl říct.“
Kundera a Havel na jedné straně barikády
Podle webu Deník.cz je za zlomový rok v Kunderově životě považován rok 1967: „Podruhé se oženil a vydal svůj první román Žert.“ Zároveň v tomto roce probíhá IV. sjezd Svazu československých spisovatelů, na kterém položí Milan Kundera, Arnošt Lustig nebo Václav Havel základ Pražskému jaru. Milan Kundera v závěru své úvodní řeči řekl: „Spisovatelé čeští mají odpovědnost za samo bytí svého národa mají ji dodnes.“ Jan Novák k tomuto činu píše: „První řečník sjezdu právě umně podkouřil antidogmatickým literátům a elegantně poslal na hanbu dogmatické vandaly z komunistického aparátu.“
Jan Novák připisuje odvahu československých spisovatelů na IV. sjezdu efektu dominu. „A jakmile svým emocím antidogmatici povolili ventil, tak to začalo syčet ze všech stran, sjezd se zachvátila davová psychóza, antidogmatici se pokoušeli překonat jeden druhého v odvaze, a najednou stál u řečnického pultu Pavel Kohout a četl Solženicynův dopis.“.
Zároveň Novák poukazuje na fakt, že bez úvodní řeči Milana Kundery by se pravděpodobně nic podobného nestalo a dodává: „Myslím, že jedním z pramenů té psychické energie, která na IV. sjezdu z antidogmatiků vyvřela, byla obyčejná hanba, a že hanba byla psychickým pohonem obzvláště těch lidí, kteří byli ke studu náchylní jako Kundera.“
Kundera a Havel na ostří nože
Asi nejvýznamněji zasáhl Kundera do intelektuálního života v roce 1968, kdy proběhla tzv. Debata o českém údělu. Diskuze proběhla mimo jiné mezi Milanem Kunderou a Václavem Havlem. Kundera zde stál na straně Pražského jara. „V nesčetných rozhovorech doma i v cizině docházel jsem znovu a znovu k tomu, že není na světě hned tak národ, který v podobné zkoušce obstál jako my a prokázal takovou pevnost, rozum a jednotu,“ píše Milan Kundera ve své eseji Český úděl.
Jan Novák popisuje, že Kundera „nechce bourat totalitní systém, který pomáhal ‚vojákům komunismu‘ československé společnosti vnutit, nechce zavrhnout třídní boj, nechce rušit násilnou kolektivizaci, znárodňování a konfiskace, nechce otevřít volební systém jiným stranám, je spokojený s vládou jedné strany na věčné časy, jenom by rád uvolnil demokratické možnosti, ležící ladem v daném socialistickém zřízení.“
Kundera to napsal těmito slovy: „Smysl československé výzvy byl ukázat, jaké nesmírné demokratické možnosti leží dosud ladem v socialistickém společenském projektu, a ukázat, že tyto možnosti lze rozvinout jen tehdy, uvolní-li se plně politická svébytnost jednotlivého národa.“ Zároveň však Kundera dodává: „Ta výzva nespočívala v tom, že by snad Čechoslováci chtěli nahradit dosavadní model socialismu jiným, stejně autoritativním a exportu schopným.“
Na Kunderovu esej Český úděl odpovídá Václav Havel svojí vlastní úvahou Český úděl?, v již píše: „Opravdu: budeme-li si namlouvat, že země, která chtěla zavést svobodu slova – cosi, co je ve většině civilizovaného světa samozřejmostí – a která chtěla zabránit zvůli tajné policie, stanula kvůli tomu ve středu světových dějin, nestaneme se vážně ničím jiným než samolibými šmoky, směšnými se svým provinciálním mesianismem!“
„Svoboda a zákonnost jsou prvními předpoklady normálně a zdravě fungujícího společenského organismu, a pakliže se nějaký stát pokouší po letech absence je obnovit, nedělá nic historicky nedozírného, ale snaží se prostě odstranit své vlastní nenormálnosti, prostě se znormalizovat,“ dodává Václav Havel.
Komplikovaný vztah k vlasti
Z Kunderových děl můžeme chápat, že přestože v roce 1975 musel emigrovat, stále ho něco k Československu táhlo. Vždyť jen Nesnesitelná lehkost bytí se odehrává z velké části v Čechách: „Einmal ist keinmal. Co se stane jen jednou, jako by se nestalo nikdy. Historie Čechů se podruhé opakovat nebude, historie Evropy také ne. Historie Čechů i Evropy jsou dvě skici, které nakreslila osudná nezkušenost lidstva. Historie je stejně lehká jako jednotlivý lidský život, nesnesitelně lehká, lehká jako peří, jak vznášející se prach, jako to, co už zítra není.“
Názor, že Milan Kundera neměl rád Čechy, pravděpodobně plyne z jeho chování. Kunderův dlouholetý přítel Milan Uhde pro Českou televizi řekl: „On nebyl okázalý člověk, který by chodil po ulicích s otevřeným srdcem a každému ho nabízel. Ale kdo si dal tu práci, věděl, že pověsti o nedostupnosti jsou nedorozumění nebo zlá vůle.“ A kromě toho sám Milan Kundera napsal: „Osoba, která touží opustit místo, kde žije, je nešťastná osoba.“