Studentsk� listy
Gmail Instagram Facebook Twitter

12.06.2021 16:32

Prezenční výuka je příliš vzácná na to, abychom teď psali písemky, říká učitel Levíček

„Vyjevilo se mi třeba, že už není nutný ten starý model, kdy všechny děti stejného věku chodí do stejné třídy, mají stejný rozvrh a učí se to samé. V lockdownu se ukázalo, že každé dítě je individuální. Někteří distanční výuku snášeli hůř, třeba byli ze znevýhodněného prostředí, a ti potom potřebují maximální podporu a pomoc. Ale pak jsou tu děti, které zjistily, že to, co se ve škole učily čtyři vyučovací hodiny, se mohou naučit za jednu hodinu na dálku,“ říká Dalibor Levíček, učitel angličtiny na brněnském gymnáziu Akademia. V rozhovoru pro Studentské listy mluví také o konzervativní setrvačnosti v českém školství, o tom, jak ji překonat, a o souvislostech mezi twitterovými kulturními válkami a hodinami anglické konverzace.

Nedávno se k prezenční výuce otevřely i střední školy. Učíte hlavně angličtinu, hodinám jazyků přitom distanční výuka příliš nepřeje. Předpokládám, že jste si po návratu k prezenční výuce oddychl. Nebo ne?
Nevím, jestli je oddychl to správné slovo. Spíš jsem se na návrat do školy hrozně těšil. Když začala distanční výuka, prvních čtrnáct dní měl člověk pocit, že je to něco nového, že tak trochu nemusí chodit do práce a jsou to tak trochu napůl prázdniny. Zhruba po prvním měsíci už to však začalo být dlouhé, bylo těžší motivovat studenty a studentky a po půl roce potom přimět k práci i sám sebe.

Nikdy bych nečekal, že přijdu do třídy a budu mít hroznou radost, že vidím svoje žáky. Ne že bych neměl ze svých studentů a studentek radost pořád, ale to nadšení postupně vyprchává. Těšil jsem se zhruba stejně, jako se těším vždycky 1. září po dvou měsících prázdnin.

Jaká byla vaše první hodina „naživo“ po zhruba půl roce těch distančních?
Bylo to velmi příjemné. My jsme na naší škole drželi ta pravidla, které nastavilo ministerstvo: adaptace měla probíhat postupně, neměli bychom studenty a studentky stresovat, zkoušet je, testovat. Od začátku jsme měli se žáky domluvu, že si první dny po návratu uděláme pěkné, budeme provádět socializační aktivity, což se v angličtině dá celkem snadno. Bavili jsme se taky o tom, co prožívali v době lockdownu a postupně jsme navazovali na distanční výuku. Prezenční výuka je moc vzácná na to, abychom psali písemky. Ty se dají nahradit online.

Změnila vaše studenty nějak distanční výuka? Zaznamenal jste něco podobného?
Tady mohu mluvit jenom ze své anekdotické zkušenosti. Já jsem si nevšiml, že by se něco změnilo první den, kdy studenti a studentky přišli do školy. Dobře, někteří vyrostli, někteří změnili účes. Ale změny v psychice a v motivaci ke škole se projevovaly už v distanční výuce. Zvláště vidět to bylo poslední tři měsíce, které už spousta studentů a studentek nedávali. Bylo vidět, že se do školy nutí, že na online hodiny chodí jenom proto, že se to musí.

My jsme měli v době distanční výuky několik hodin, kdy jsme se bavili o pocitech, o potřebách a o tom, z čeho vycházejí. A tam právě bylo vidět, že to na studenty a studentky psychicky dopadá a že lockdown je pro ně hrozně dlouhý. Ale je to případ od případu. Někteří jsou v prezenční výuce spíše introvertní, a ti dávali najevo, že distanční výuka je skvělá, že je to vlastně škola plus Netflix. Ale pak tu jsou studenti, kteří jsou extrovertní, potřebují se socializovat, a na nich bylo vidět, že to mají těžší a že melou z posledního. Naše školní psycholožka ale byla vždy připravená na konzultace a snažili jsme se je alespoň nějak udržet, aby se z toho nezhroutili úplně.

Často se mluví o negativních dopadech online vzdělávání, vy jste právě jeden zmínil. Přinesla distanční výuka i něco pozitivního?
Minimálně v první vlně loni na jaře jsme museli skokově zlepšit svoje technické dovednosti. Předtím jsme na tom byli různě, a teď jsme se všichni museli během čtrnácti dnů naučit pracovat s komunikačními platformami, se systémem, skrze který zadáváme úkoly. V tomto se museli hodně naučit jak studenti a studentky, tak my, učitelé. Tohle už se nikdy neztratí.

Připadne mi také, že studentům a studentkám to přineslo samostatnost. Museli si začít sami strukturovat den, namotivovat se, v osm vstát a pustit si počítač, naplánovat si úkoly. Řídili si svůj čas mnohem dříve, než by se to normálně museli učit. Já jsem se tohle třeba naučil až na vysoké škole, teď si tím prošli i žáci a žačky kolem deseti let. A určitě se jim to bude hodit.

Mohou některá z těch pozitiv přetrvat?
Je důležité zamyšlení nad tím, jestli se vrátíme zpět přesně do toho bodu, z jakého jsme do distanční výuky vyrazili, nebo to zkusíme jinak. Doufám ale, že to dobré z distanční výuky přetrvá. Pořád věřím, že když jsme teď zažili dva „lockdownové“ školní roky, které byly úplně jiné než kdy dříve, tak to pro nás všechny nebude impulz k tomu, vracet se tam, kde jsme skončili. Mně by přišlo super, kdyby byla škola v něčem jiná, než byla před pandemií. Je to nicméně dost velká otázka, nic, co bychom mohli dneska rozlousknout a zítra změnit.

Vyjevilo se mi třeba, že už není nutný ten starý rakouskouherský model, kdy všechny děti stejného věku chodí do stejné třídy, mají tu stejný rozvrh a učí se to samé. V lockdownu se ukázalo, že každé dítě je individuální. Někteří distanční výuku snášeli hůře, třeba byli ze znevýhodněného prostředí, a ti potom potřebují maximální podporu a pomoc. Ale pak jsou tu děti, které zjistily, že to, co se ve škole učily čtyři vyučovací hodiny, se mohou naučit za jednu hodinu na dálku. A teď je dlouhodobá otázka, zda je nutit, si to tam odsedět. Jestli by nebylo možné nějakým způsobem spojit prezenční a distanční výuku.

Foto: archiv Dalibora Levíčka

Jasně, do školy se chodit musí. Ale musí všechny děti stejného věku mít stejný rozvrh? Nešlo by přestat dělat rozvrhy podle věku, ale podle zájmu? Tak, že by lidé různého věku spolu chodili do třídy, navzájem by se motivovali a pomáhali si. Nebylo by třeba možné, aby se do školy chodilo čtyři dny v týdnu a pátek by byl projektový, distanční? Kdy by se každé dítě věnovalo projektu, který ho baví, a který by potom odprezentovalo? Zkrátka je otázkou, jestli je stále validní myšlenka, že si všichni sednou do třídy na gymnáziu a budou tam po dobu čtyř nebo osmi let zažívat to stejné. Zdali by to nešlo dělat jinak, aby se výuka přizpůsobila individuálněji na potřeby každého studenta a studentky.

Český školský systém je ale v jádru dost konzervativní. Opravdu věříte, že něco podobného by šlo u nás v brzkém horizontu prosadit?
Já si to představit dokážu, dokonce bych možná ani neřekl, že náš vzdělávací systém je konzervativní. Respektive – konzervativní je, ale je otázkou, zda to není jenom věcí setrvačnosti. Jestli existuje síla, která by tomuhle mohla oponovat. Pokud bychom vysvětlili tu motivaci, že každé dítě by z takového systému vyšlo ve skutečnosti naučenější a motivovanější než ze současného systému, pak si možná nemyslím, že by tu byl někdo proti.

Uvědomuji si spíš technické problémy: když vidím práci, která je za sestavením rozvrhu a dodržováním plánu, tak vnímám, že by to bylo organizačně složité. Ale že by to bylo ideově neprosaditelné, to mě příliš neděsí. Myslím si, že v době, kdy plánujeme lety na Mars a létají kolem nás drony, není zase tak kacířská myšlenka říct, že bychom nemuseli sedět v lavici všichni osm hodin denně a koukat na tu stejnou tabuli.

Semlel nás systém

Podoba výuky očividně není jediné, co byste na českém školství změnil. „Čtu vystresovaný tweety maturantů a cítím se blbě. Přátelé, my vám to neděláme naschvál; semlel nás systém. Ani my si nemyslíme, že tyhle zkoušky připravují na život,“ napsal jste na Twitter u příležitosti nedávných maturit. Jste tedy z těch učitelů, kteří by maturity zrušili?
Že bych je zrušil, to mi připadá příliš silné. Pro začátek bych se zeptal, jaký je vlastně smysl té zkoušky. Maturita je zrovna jeden z příkladů těch věcí, které děláme z konzervativní setrvačnosti. Děláme to tak už sto let, ale neklademe si otázku, proč vlastně. Když vezmu současný systém, tak nehodnotíme průběžnou práci člověka, ale hodnotíme to, co je z velké části dílem náhody. U maturit jde o jeden určitý den, kdy jde o to, jakou otázku si student vytáhne, jak se ráno vyspal, jestli je mu dobře, jestli je to typ, který lépe či hůře snáší stres. Těch prvků náhody je zde z mého pohledu strašně moc na to, abychom tu zkoušku brali jako něco, co férově otestuje kompetence studenta či studentky.

Nějaké průběžné hodnocení za celé čtyři roky by bylo jednak spravedlivější, jednak klidnější a jednak daleko méně stresující pro studenty. My sice oficiálně tvrdíme, že testujeme kompetence, což máme i ve školním vzdělávacím plánu, ale my spíše testujeme odolnost vůči stresu.

A není odolnost proti stresu právě to, co se studentům bude do budoucna hodit? Třeba na vysoké škole budou mít takové menší maturity několikrát do roka.
Potom je ale otázka, jestli je smyslem střední školy připravit člověka na život, nebo na vysokou školu. Podle mě na život. Proto bych se snažil ten prvek spravedlnosti posílit a ten prvek stresu odstranit. Pokud i vysokoškolské vzdělávání funguje způsobem náhodných stresových situací, tak bych spíše zamyslel, jestli je neodstranit i na vysoké škole, než jestli stresovat žáky ještě dříve, aby se připravili na stresové zkoušky na vyšším školském stupni. To bychom potom mohli děti začít stresovat na základce pod záminkou, že na gymplu je to také těžké a stresující.

Když teď ohlédneme od systému, jak jste byl spokojený s úpravou letošních maturit? Ukázala vysoká úspěšnost u didaktických testů to, že ministerské zásahy vzhledem k distanční výuce byly adekvátní?
Osobně si myslím, že jakékoliv opatření, které zohlednilo mimořádnou situaci a to, že studenti a studentky byli pod výjimečným tlakem, bylo správné. Daleko větší roli v přípravě letošních maturantů hrálo jejich sociální a rodinné prostředí a to, jak kvalitní školu navstěvují. Snižování nároků bych se vůbec nebál, protože to byl skutečně mimořádný rok. Jinak ale nějaký hlubší vhled do dat Cermatu nemám, třeba úlevy u zkoušky z matematiky si jako angličtinář netroufám hodnotit.

Určité uvolnění probíhalo u přijímacích zkoušek na střední školy, zde jste ale jejich letošní podobu nedávno v textu pro web Alarm kritizoval…
My celou dobu víme, že je mimořádná situace. Že máme školy, které ji zvládají dobře, a potom školy, které takové štěstí nemají a distanční výuka u nich není tak kvalitní. Máme studenty a studentky, kteří nemusí pocházet z podnětného prostředí. Tyhle děti se pak ztrácí a vůbec ne vlastní vinou. Všichni si to uvědomujeme, ministerstvo školství si to uvědomuje, několikrát nám posílalo metodické pokyny, které z mého pohledu byly velice střícné a chápavé. Psalo se tam, abychom se nefixovali na známky, snažili se pro děti vytvořit bezpečné prostředí, nestresovat je. Podle toho jsme se řídili všichni, kromě Cermatu, který je přitom příspěvková organizace ministerstva školství.

Ten to všechno vůbec nevzal v úvahu, kromě toho, že u testů navýšil časovou dotaci. Z pohledu mého a řady odborníků na školství udělali jednu zkoušku z matematiky nebývale těžkou a ještě navýšili objem textu u zkoušek z češtiny. Připadne mi, že v Cermatu šli úplně proti vůli vlastního ministerstva. Metodiky resortu školství prostě ignorovali.

I zde jde ale vaše kritika přijímaček hlouběji. „Mám za to, že pro budoucnost je žádoucí co nejuniverzálnější vzdělání a studium na gymnáziu by mělo být dostupné všem, kdo o ně stojí a zvládli učivo základní školy,“ napsal jste ve zmíněném textu pro Alarm. Na středoškolské přijímačky máte tedy podobný pohled jako na maturity?
Narážíme tu na problém, že dokud bude omezena nabídka gymnaziálního vzdělávání, tak ty studenty nějakým způsobem vybírat musíme. Prvním krokem je tedy přebudovat střední vzdělávání a rozšířit nabídku toho gymnaziálního, tak, aby k němu opravdu měli přístup všichni, kdo zvládli učivo základní školy a mají zájem.

Ten systém je nastavený, jako bychom žili před sedmdesáti lety, kdy gymnázium mělo vystudované patnáct procent lidí a vysokou školu sedm procent lidí. Dneska jsme v situaci, kdy je vysokoškolské vzdělání úplně běžná věc, v některých věkových skupinách ho má nadpoloviční většina. Pak se mi zdá nesmyslné tvářit se, že gymnaziální vzdělávání je něco elitního, co by mělo být jenom za odměnu pro ty neúspěšnější. To podle mě není pravda a čím budeme mít jako společnost obecnější vzdělávání, tím lépe se adaptujeme na budoucnost, kterou dnes nikdo nezná.

Děláme to blbě

Nedávno jste na Twitter napsal: „Probírali jsem téma politika se třídou lidí těsně pod osmnáct. Patnáct z patnácti si myslí, že politika je nepochopitelná a politici ji dělají pro svůj prospěch. Nula z patnácti má chuť se do ní zapojit. Děláme to blbě, neumíme je poslouchat. Představujeme si mladý lidi jako sebe samotný před dvaceti lety, přece Havel, svoboda, kdo chce, má. Pak se dívíme.“ Jak to tedy dělat „správně“?
V první řadě: politika do škol nepatří v tom smyslu, koho by kdo měl nebo neměl volit, nebo jaké názory jsou a nejsou správné. My se o ní ale bavíme obecně, že je to správa věcí veřejných a že je ideální se na ní podílet, protože čím více se do ní budeme aktivně zapojovat, tím lepší bude. Když se ale bavím s mladými lidmi, velmi často se objevuje názor, že politika je cosi vzdáleného, nepochopitelného. Nejvýraznější je to u lidí ve věku od patnácti do sedmnácti, kteří nemohou volit a mají tak pocit, že nikoho nezajímají a politici k nim nemluví.

Když jste se ještě před měsícem zeptal mladých lidí, odkud berou zprávy, tak vám řekli, že hlavně z Instagramu Dominika Feriho. To se nyní zřejmě změnilo, ale ta myšlenka, že by někdo měl informace o světě brát ze sociální sítě jednoho politika, mi přijde nepochopitelná. Na první pohled je zjevné, že to není objektivní zpráva o aktuálním dění. Mladým lidem už to ale dnes nepřijde. Oni jsou zvyklí jít na Instagram, a co se tam objeví, a má hodně lajků, je zpráva.

A zde právě začíná práce nás učitelů. Daleko víc bychom měli učit kritické myšlení, práci s informacemi a vyhodnocování zdrojů. Kdybychom tohle začali výrazněji se studenty a studentkami reflektovat, tak by jim přišlo mnohem zvláštnější sledovat Instagram aktivního politika jako zpravodajský server. A možná by potom cítili větší touhu se do politiky zapojit a měnit ji.

Jak to reflektujete na vaší škole?
Naše škola je zapojená do projektu Futuropolis (viz box), který bych tímto chtěl ocenit. Je to program Institutu úzkosti a organizace Na zemi, který se snaží přinášet prvky kritické pedagogiky Paula Freireho do Česka. Právě to tu dnes hodně chybí.


Projekt Futuropolis

Podstatou kritické pedagogiky je rozkrývat nefunkční mocenské vztahy, které jsou příčinami nerovností a nespravedlností. Proto tato pedagogika začíná demokratizací mocenského nastavení samotného vztahu žáka a učitele. Učitel se tak stává spíše průvodcem učení, který se společně s žáky snaží porozumět problému i sobě.

Principy kritické pedagogiky se vztahují k přímé zkušenosti žáků a žaček, která je zdrojem přirozeného zájmu o učení. V této metodě jsou žáci aktivními hráči, kteří zkoumají svou životní situaci, útlaky, které zažívají, a výsady, kterými disponují. Snaží se je společně pojmenovávat a následně proměňovat situace, v nichž se cítili bezmocní. Veškeré porozumění má vést k jednání a veškeré jednání má být pozváním k další reflexi a analýze.

(Zdroj: Futuropolis)


Když jsme u toho vašeho Twitteru, vy mi obecně připadáte na učitele dost nekonvenční. Jste aktivní na sítích, na Twitteru vedete války třeba s Pavlem Novotným. Vědí vaši studenti o těchto vašich aktivitách? Co na ně říkají?
Ode mě o nich neví. Rozhodně to není tak, že bych dětem říkal „prosím, sledujte mě na sociálních sítích“, přišlo by mi to divné a strašidelné. Oni o tom nicméně vědí, protože jsou na sociálních sítích daleko zběhlejší než já. Občas se mi stane, že mě student nebo studentka požádají o přátelství, tak ho přijmu, i když aktivně nikdy nikoho nežádám. Mimo výuku se o tom někdy bavím s žáky, kteří ve volném čase také rádi vedou kulturní války na Twitteru.

Zároveň ale jako angličtinář učím také anglickou konverzaci, kde se kontroverzní témata, která mě baví nejvíc, často probírají. Studenti mají někdy tendenci se ptát, co si o tom myslím já. Já jim vždycky odpovídám, že na tom nesejde, tohle je přece jejich hodina. Moje role je vybudit jejich názory, abychom si o nich povídali, a ten svůj co nejvíce upozadit. Jinak ale musím své spory na sociálních sítích jasně oddělovat od života ve třídě, protože tam to nikoho nezajímá.

Vaše aktivity samozřejmě nelze vztahovat pouze na Twitter. Jste také zastupitel v Brně-Líšni, působíte ve zdejší potravinové bance, jste členem politické strany. Myslíte si, že cesta k tomu, aby si společnost více vážila učitelů, je ta, aby byli více aktivní, angažovali se?
To nemůžu posoudit, protože nevím, jestli si společnost málo váží učitelů a případně jestli si lidé váží mě. Osobně si ale myslím, že studenti nejvíc ocení, když je učitel autentický. Není podle mě podstatné, jaké má názory, čím se zabývá, ale musí jednat v souladu s tím. Důležité je to, že má člověk nějaký vlastní život a že ho nedefinuje to, že je učitel. Tedy že mě neberou jako svého angličtináře, ale jako člověka s vlastními zájmy, který je náhodou učí angličtinu.


Dalibor Levíček (*1977)

Původní profesí učitel českého a anglického jazyka, vystudoval také strategický management. V současnosti učí angličtinu na brněnském soukromém gymnáziu Akademia a je třídním profesorem v kvartě. V komunálních volbách 2018 byl zvolen zastupitelem městské části Brno-Líšeň. Působí v brněnské Potravinové bance i ve spolku Otevřené Brno. V minulosti byl také tajemníkem Veterinární a farmaceutické fakulty Brno. Je řadovým členem Zelených.


Učíte na brněnské základní, mateřské a střední škole Akademia. Co tam děláte jinak, v čem jste jiní oproti typické české státní škole?
Podle mě jsme jiní hlavně tím, že jsme mimořádně vstřícní ke studentům a studentkám se znevýhodněním. Což je dané historicky, naše škola se dříve jmenovala Integra a byla zaměřena právě na lidi se zdravotním znevýhodněním. To mají lidi dodnes v hlavě, i když už se jmenujeme a fungujeme jinak. Jsme také poměrně malá škola, od každého ročníku máme jenom jednu třídu, v níž je maximálně dvacet studentů nebo studentek. K opravdu každému z nich tak můžeme mít osobní přístup.

Tohle velká škola tradičního typu studentkám a studentům s jakýmkoliv znevýhodněním nebo speciální potřebou zajistit nedokáže. Nic proti tomu, je to pochopitelné, procesy jsou zde nastaveny jinak, ale u nás mohou tito žáci najít svoje místo. U nás úplně běžně studenti či studentky mají své asistenty, všem speciálním požadavkům vycházíme vstříc. Jak je nás tu málo, máme tu rodinné prostředí, já třeba znám všechny studenty, i ty, které neučím. Paní kuchařka ze školní jídelny zná každého jménem a ví, co má a nemá rád.

Zmiňoval jste, že chápete, že tradiční, povětšinou veřejné školy jsou nastavené jinak. Nemohlo by ale české vzdělávání zlepšit, kdyby byla každá škola trochu více jako Akademia?
Tohle je zrádná otázka (usmívá se). Myslím, že Akademia je dobrá škola, která studentům dává hodně, ale bych bych rozhodně proti tomu, aby všechny školy vypadaly stejně. Síla systému je vždy v diverzitě. Školy mají být záměrně jiné, aby si každý vybral tu, která sedne jemu. Je třeba mít co největší prostor pro volbu. Kdyby byly všechny školy jako naše, bylo by to špatně.

Snažíme se přinášet ověřené a srozumitelné články, ale jsme taky jenom lidé a chybujeme. Je pro nás důležité o chybách a nedostatcích vědět, abychom je mohli napravit a minimalizovat jejich výskyt. Proto jsme vděční za veškerou zpětnou vazbu, dotazy, náměty a připomínky, které nám můžete posílat na info@slisty.cz.

Komentáře