Rok 1918 je významným přelomovým rokem naší národní historie. Letos slavíme 102 let od založení samotného Československa a konce Rakousko-Uherska s vládnoucí dynastií Habsburků.
Převraty v evropské společnosti začaly po vydání slavného manifestu „Mým národům” Františka Josefa I., tedy po vyhlášení války Srbsku. Válka probíhající v letech 1914-1918 se označuje za první válku moderních dějin. Velké sociální změny se odvíjely od okamžiku mobilizace, kdy byli do války povoláni muži ročníků 1883-1889. Ve městech byl nedostatek kvalifikovaných pracovních sil, obyvatelstvo bylo špatně zásobováno a správní orgány nebyly schopné správně řídit regiony. Monarchie přestala chránit identitu jednotlivých národů a projevila se snaha o germanizaci.
V průběhu války bylo založeno první české odbojové hnutí, které zastávalo myšlenky samostatného Československa a snažilo se o svržení Rakousko-Uherska. Češi a Slováci se aktivně zapojovali i ze zahraničí. První československý odboj měl dva hlavní orgány, domácí odboj tzv. Národní výbor československý a zahraniční odboj tzv. Československá národní rada. V říjnu roku 1915 zástupci Čechů a Slováků podepsali Clevelandskou dohodu, písemný dokument, který požadoval samostatný stát pro tyto dva národy a nastiňoval rysy první ústavy.
Mnoho hlavních postav, které měli hlavní podíl na vytvoření státu, pracovalo z exilu. Na Tomáše Garigue Masaryka byl v roce 1914 vydán zatykač a přátelé jej varovali, že se nemá vracet. V roce 1915 se k němu připojil Edvard Beneš a po přesídlení do Francie i Milan Rastislav Štefánik. Po Masarykově odchodu byl v Rakousko-Uhersku zformován orgán Maffie, který předával informace domácího odboje k odboji zahraničnímu. Mezi členy Maffie, kteří byli mnohokrát souzeni a zatýkáni, patřil Karel Kramář a Alois Rašín.
Poměry se uvolnily po roce 1916, kdy zemřel František Josef I. Následující rok padl carský režim v Rusku a nový habsburský monarcha Karel I. se snažil o reformy v zemi. Zrušil trest smrti pro Kramáře a Rašína a bylo obnoveno zasedání parlamentu. Jako reakci na výrok ministra zahraničí hrabě Czernina o tom, že státní příslušnost se má řešit v rámci ústavy států, ve kterém žijí, vydali čeští poslanci v lednu roku 1918 Tříkrálovou deklaraci, tedy oficialní dokument, ve kterém požadují autonomii Československa.
V květnu byla podepsána Pittsburská dohoda, která vycházela z dohody Clevelandské a prezentovala požadavky obou národů. Dohodu postupně uznala Francie, Británie i USA.
Krizová situace započala v říjnu, kdy Rakousko-Uhersko požadovalo zásobování vojsk potravinami z Česka. Hospodářská rada se v čele s Antonínem Švehlou pokoušela zatajit co nejvíce potravin a udržet je pro obyvatele Čech. Mezitím Masaryk dne 18. října předložil Ministerstvu zahraničí Spojených států Washingtonskou deklaraci, inspirovanou americkou Deklarací nezávislosti. Deklarace vymezovala cíle, důvody a práva občanů nového státu.
Deset dní nato, dne 28. října, převzal Antonín Švehla kontrolu nad Obilným ústavem a zabránil tak vývozu obilí pro vojsko. Tento den se rozšířila zpráva o vyhlášení nezávislosti. V Ženevě probíhalo jednaní Kramáře s Benešem o podobě nového státu. Večer byl vydán zákon o zřízení samostatného státu československého, který vešel v platnost až následující den.
Muži 28. října byli zvoleni do hlavních funkcí nově vytvořeného státu. Prvním prezidentem se stal Tomáš Garigue Masaryk, premiérem Karel Kramář, ministrem financí Alois Rašín, ministrem zahraničí Edvard Beneš a ministrem vojenství Milan Rastislav Štefánik.
Snažíme se přinášet ověřené a srozumitelné články, ale jsme taky jenom lidé a chybujeme. Je pro nás důležité o chybách a nedostatcích vědět, abychom je mohli napravit a minimalizovat jejich výskyt. Proto jsme vděční za veškerou zpětnou vazbu, dotazy, náměty a připomínky, které nám můžete posílat na info@slisty.cz.