Zabývá se jím Poslanecká sněmovna, vyjádřil se k němu i premiér a debatuje o něm také široká veřejnost. Konzervativci v celém Česku se proti němu ohrazují a sami navrhují jiný. Je jasné, že návrh novely zákona, který by umožnila homosexuálním párům uzavírat manželský svazek, vzbuzuje velký ohlas. A je jasné, že už je jen otázkou času, kdy se v Česku zařadíme mezi vyspělé západní země a umožníme lidem s jinou sexuální orientaci požívat stejná práva.

Jen na úvod. Nemyslím si, že je správné tvrdit, že každý, kdo odmítá zrovnoprávnění manželství pro homosexuální páry, je homofob. Ne že bychom nějaké mezi nimi nenašli, ale respektuji argumenty těch, kteří chtějí zachovat status quo. Pouze s nimi zásadně nesouhlasím.

Odpůrci novely občanského zákoníka, kterou podepsalo 46 poslanců ze šesti sněmovních klubů (ANO, Pirátů, KSČM, TOP 09 a STAN) a která se v posledních týdnech projednávala na plénu Sněmovny, předkládají někdy pochopitelnější, někdy bizarnější argumenty. Některé jsou hloupé – jako ty mluvící o snaze rozvrátit tradiční rodinu –, o jiných se dá diskutovat.

Samozřejmě že konzervativci většinou nechtějí v tomto ohledu změnu. Jenže svět jde kupředu a my musíme také. Zatímco dříve byli v Česku i ve světě homosexuálové většinově veřejně ostrakizováni a přiznat jinou sexuální orientaci bylo nemyslitelné, dnes už naštěstí žijeme v době, kdy je to naprosto normální. Tedy alespoň doufám.

Bohužel naše zákony zůstávají pozadu. V roce 2006 sice byl zaveden institut registrovaného partnerství, chybí v něm však celá řada podstatných náležitostí. Ano, před třemi lety Ústavní soud povolil lidem v registrovaném partnerství osvojit si dítě, partneři to ale nemůžou udělat společně, pouze jako jednotlivci.

Druhý partner osvojitele tedy nemá žádná rodičovská práva. Když by tedy zákonný rodič zemřel, nebo se partneři rozvedli, druhý partner nemůže nic dělat. Dítě po druhém partnerovi nemůže dědit, nemá nárok na sirotčí důchod, na alimenty ani automatické právo se s ním po rozvodu vídat. A to není jediné.

Registrovaní partneři nemají další mnohá práva jako klasičtí manželé. Nemůžou vkládat majetek do společného jmění, neexistuje pro ně úprava vypořádání společného majetku v případě zániku partnerství. Pokud jeden partner zemře, druhý nemá nárok na vdovský či vdovecký důchod ani na něj nepřechází dávky sociální podpory.

Jasně, máte-li opačný názor já, řeknete mi teď: „Tak pojďme tyhle prvky zavést do registrovaného partnerství, ale neříkejme tomu manželství.“ Opět nemůžu souhlasit. Nestačí to. Kromě praktického hlediska tu totiž existuje i symbolická rovina.

Zrovnoprávníme-li podmínky pro manžele a registrované partnery, je to bezpochyby lepší, než jaká je nynější situace. Není to však dost. Stále by totiž stát homosexuálům říkal, že jsou jiní a proto potřebují zvláštní zacházení. „Jseš na kluky/holky? Běž si zaregistrovat partnera a můžeš adoptovat dítě.“ Nemáš nárok na manželství, protože máš jinou sexuální orientací, jednoduše řečeno.

» PROTI: Svatby homosexuálů? Zbytečné ohýbání tradic (komentář Maxe Tjunikova)

Chceme diskriminovat někoho jenom kvůli jeho sexuální orientaci? Asi ne, shodneme se, doufám, všichni. Tak proč to někteří chtějí u manželství?

Protože svazek muže a ženy je základem pro tradiční rodinu, zazní od nich. Samozřejmě, pokud je slovem tradiční myšleno většinově, ano, tak tomu bylo, je a nejspíše vždycky bude. Homosexuálové jsou v naší společnosti v menšině. A navíc ani meritum věci není správné, homosexuálové naopak můžou a často už v registrovaném partnerství naplňují základní hodnoty tradiční rodiny.

Stabilní rodina, výchova dětí, které například nemusí být v dětských domovech, jejich podpora, vzájemná podpora obou partnerů. To jsou všechno tradiční konzervativní hodnoty, které ve svém projevu na sjezdu britské Konzervativní strany v roce 2011 skvěle prezentoval tehdejší premiér David Cameron.

„Každému, kdo má výhrady, říkám: ano, je to o rovnosti. Ale je to také o něčem jiném – o závazku. Konzervativci věří v pouta, která nás spojují, v to, že společnost je silnější, když jeden druhému něco slíbíme a pak se navzájem podporujeme. A proto nepodporuji homosexuální manželství navzdory tomu, že jsem konzervativec. Podporuji homosexuální manželství proto, že jsem konzervativec,“ řekl.

Lépe bych to neřekl. Konzervatismus není (nebo aspoň by podle měho názoru neměl být) o tom za každou cenu lpět na stejných věcech. Existují samozřejmě nepřekročitelné čáry – vlastenectví, tradice, soukromé vlastnictví, základní práva a svobody a důraz na rodinu.

Jenže návrh na zavedení homosexuálního manželství nejde proti nim. Právě naopak. Dává lidem více práv a svobod. Klade důraz i na výchovu rodin a spoustě párů poskytuje možnost adoptovat dítě a pomoci mu z dětského domova k rodině, která ho vychovává. K rodině, která mu poskytne sociální i hodnotové zázemí a pomůže mu k lepší budoucnosti. (Samozřejmě že i homosexuální páry by musely splňovat stejné podmínky jako kterýkoli heterosexuální pár, co se adopcí týče).

Takže nejenže by měli návrh na zrovnoprávnění manželství podporovat liberálně smýšlející lidé, ale ve skutečnosti i konzervativci. Především by ho ale měl podporovat každý, kdo věří, že upírat někomu práva na základě jeho sexuální orientace je špatné.

Pokud jsem vás nepřesvědčil a máte pochybnoosti či nějaké další otázky, určitě navštivte webové stránky hnutí Jsme fér, kde naleznete další informace.

Autor je šéfredaktor Studentských listů, student septimy pražského gymnázia a liberální konzervativec.