Studenti a zaměstnanci jedné z nejprestižnějších tureckých univerzit Boğaziçi v Istanbulu už téměř měsíc protestují za své akademické svobody. Islamistický a autoritářský prezident Recep Tayyip Erdoğan jmenoval rektorem univerzity bývalého politika své nacionalistické strany AKP Meliha Bulu a přerušil tak tradici, kdy sami univerzitní akademici volili rektorem někoho ze svých řad. Obavy vyvolala jak blízkost nového rektora k autoritářskému prezidentovi a jeho napojení na hlavní politickou stranu AKP, tak jeho deklarované úmysly ve funkci: v minulosti se vyslovil pro propojení univerzity se soukromými firmami i omezení humanitních oborů na úkor technických a ekonomických. Prezidentův tah proti akademické svobodě největší turecké univerzity zapadá do kontextu omezování svobody vzdělávání, médií i potlačování opozice, k nimž za jeho vlády dochází.
Pravomoc jmenovat rektora univerzity získal Erdoğan po neúspěšném puči v roce 2016 díky dekretu, které mu umožňuje jmenovat vedení kterékoliv univerzity v zemi. Rektor má navíc pravomoci jmenovat vedoucí jednotlivých fakult a institutů, fakticky si tak může turecký prezident zcela podmanit kteroukoliv univerzitu. Právě rok 2016 byl zlomový pro autonomii tureckých univerzit a svobodu vzdělání v zemi: v souvislosti s pučem bylo pozatýkáno zhruba 200 univerzitních profesorů. Na 8 000 pedagogů dostalo vyhazov z práce. Podle organizace Scholars at Risk Network se akademická svoboda v Turecku za posledních pět let prudce propadla a aktuálně je na úrovni zemí jako Severní Korea, Čína nebo Írán.
Po jmenování k prezidentovi blízkého Meliha Bulua vypukla vlna studentských protestů před budovou univerzity. Proti shromážděným policie několikrát použila slzný plyn, zhruba 45 protestujících studentů bylo dokonce zadrženo. Demonstrací se účastní tisíce lidí (připojují se i lidé mimo univerzitu) a zaznívají na nich hesla jako „Melih Bulu není náš rektor”, nebo „nechceme vládou dosazeného rektora”. Protestující označují jmenování rektora vládou za „omezení akademické svobody a vědecké autonomie, jakož i demokratických hodnot”. Formou denního tichého protestů svůj odpor k novému rektorovi vyjadřují i univerzitní pedagogové, kteří Bulua odmítají jako rektora uznat a spolupracovat s ním.
Protesty ostře odsoudil samotný prezident Erdoğan. Protestující označil za „teroristy”, kteří využívají „rutinního jmenování nového vedení” k vyvolávání nepokojů. Naopak podporu demonstrantům vyjádřil starosta metropole Istanbul Ekrem İmamoğlu z hlavní opoziční strany, levicové a sekulární CHP.
Bašta prozápadních elit
Erdoğanův tah proti istanbulské univerzitě je v kontextu logický a očekávatelný. Turecký vládce rétoricky i praktickými činy odmítá moderní, sekulární, prozápadní a proevropskou podobu Turecka. Naopak věří v to, že turecká kultura je příliš rozdílná od té evropské, a přál by si, aby hrála muslimská víra v turecké společnosti větší roli. S tím souvisí i praktické kroky: masivní výstavba mešit, proměna istanbulského muzea Hagia Sofia zpět na mešitu, rozšíření výuky náboženství na školách i větší geopolitické angažmá v regionu, snad ve snaze jakési romantické návaznosti na Osmanskou říši.
Vedle toho je istanbulská univerzita Boğaziçi politiky prezidentovy islamistické strany považována za baštu prozápadně orientovaných liberálních elit. Mezi absolventy patří významní turečtí politici a byznysmeni. Na univerzitě jsou aktivní LGBT i feministické spolky a vedení univerzity je dlouhodobě tolerantní k náboženskému vyznání studentů. To vše jsou záležitosti, proti nimž kulturně-konzervativní AKP dlouhodobě brojí.
Omezování svobody slova i opozice
Erdoğanova vládní islamistická strana AKP poté, co několikrát suverénně vyhrála volby a získala většinu v tureckém parlamentu, soustavně omezuje svobodu médií a svobodu slova, včetně nezávislého akademického prostředí. Podle indexu svobody tisku nevládní organizace Reportéři bez hranic se Turecko loni umístilo na 154. místě ze 180 zemí. „Hon na čarodějnice, který vedla vláda prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana proti mediálním kritikům, vyvrcholil po neúspěšném puči v červenci 2016,” píše nezisková organizace k umístění Turecka. Zemi na pomezí Evropy a Asie navíc označuje jako „největší vězení profesionálních novinářů na světě”. Většinu významných médií skoupily provládní konglomeráty, novináři hrstky nezávislých médií jsou pronásledováni a obtěžováni úřady. Cenzura webových stránek a sociálních sítí dosahuje nebývalých rozměrů.
Erdoğan prosadil několik radikálních východisek islamistické agendy, například právě přeměnu muzea Hagia Sofia v měšitu. Jak již bylo zmíněno, rozšířil výuku náboženství na školách a vcelku si podmanil i akademické prostředí. V roce 2017 se v Turecku změnil politický systém na prezidentský (zanikl post premiéra a turecký prezident dostal podobné pravomoci, jako má ten americký), což Erdoğanovu moc ještě posílilo. Politická opozice ale v zemi stále žije. Opozici je umožněno vést politickou kampaň (vzhledem k tomu, že strana AKP ovládá mediální krajinu, však nelze volby považovat zcela za svobodné), často úspěšně. Předloni kandidát hlavní opoziční strany CHP porazil v městských volbách v megapoli Istanbul kandidáta vládní strany a stal se tak starostou. Konečně, i sama Erdoğanova strana se musí k prosazení některých bodů své agendy spojit s jinými stranami: aktuálně s krajně pravicovou MHP.
