Intimní francouzský snímek Proxima premiéroval roku 2019 na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu. Rozhodně se nejedná o klasické vesmírné sci-fi, ale spíše o citlivé drama zaměřené na mezilidské vztahy. Přestože příběhově Proxima nezavítá do dosud neprobádaných míst, ohromí zejména okouzlující atmosférou a perfektními hereckými výkony.
Ústředním tématem Proximy je konflikt ženy mezi rolí matky a kariérou kosmonautky. Protagonistka snímku Sarah se připravuje na roční pobyt ve výzkumné stanici na Marsu. Musí se nejen perfektně sžít se zbytkem týmu a tvrdě trénovat, ale také obstát před mnohem náročnějším úkolem. Na Zemi totiž nechává svou osmiletou dceru Stellu. Právě jejich vzájemné odloučení je centrální zápletkou celého filmu.
V roli Sarah září francouzská herečka Eva Green, která v kůži bojující astronautky nejen ladně přechází mezi francouzštinou a angličtinou, ale svou postavu představuje tak uvěřitelně, že s ní divák tají dech v každé napjaté situaci. Osmiletou Stellu ztvárnila začínající herečka Zélie Boulant. Spolu tvoří perfektní duo, pro které je vzájemná separace dosud největší životní překážkou. Obě aktérky spolu již před natáčením strávily hodně času, aby jejich herecký výkon působil uvěřitelně. A to se podařilo na výbornou. Bývalého manžela Sarah, otce Stelly, hraje německý herec Lars Eidinger, který byl do snímku obsazen právě na doporučení představitelky hlavní role. Další členy vesmírného týmu představují americký herec a režisér Matt Dillon a ruský herec Alexej Fatějev. Režisérkou a autorkou scénáře je Francouzka Alice Winocour, dále známá například pro své drama Mustang.
Vesmír na dosah (ženské) ruky
Na autentičnosti snímku rozhodně přidává skutečnost, že část záběrů byla natáčena ve skutečném výcvikovém centru pro lety do vesmíru blízko německého Kolína nad Rýnem. I další lokace byly věrné filmové skutečnosti – natáčelo se v Berlíně, blízko Moskvy i v Kazachstánu. Právě syrová realita vesmírného výcviku dělá z Proximy jedinečný film. Scény, ve kterých skupina trénuje na svou cestu, jsou vyobrazeny tak věrně, až vzbuzují klaustrofobii. Díky autentické atmosféře dramatu jsou fyzické a zejména psychické odloučení Sarah a Stelly a bolest, kterou oběma způsobuje, na obrazovce téměř hmatatelné. Scénář Proximy nerozvíjí příliš originální zápletku a nepřekypuje zvraty od počátku do konce. Místo toho zaměřuje svou pozornost na běžné, ale o to citlivější téma, k jehož pochopení stačí pouhá empatie. Pokud tedy divák neočekává rozechvělé záběry na tříštící se vesmírné lodě, nebude ochuzen o výjimečnou podívanou.
Proxima se otevřeně pyšní faktem, že hlavním tvůrcem snímku je žena. Na plátně sledujeme příběh ženy a matky, v jejímž životě svádí válku láska k dceři a vášeň k práci. Již z několika úvodních scén je jasné, že Sarah musí bojovat o své postavení v mužské výzkumné skupině a nesmí si dovolit projev sebemenší slabosti. I závěrečné titulky jsou proloženy fotografiemi „vesmírných žen“ a jejich dětí. Na drama se tedy dá dívat i jako na poctu astronautkám, které dokázaly tuto náročnou kariéru skloubit s péčí o rodinu. Dle slov samotné režisérky je ústředním tématem snímku odloučení, snaha o překonání viny, kterou hlavní hrdinka cítí, když nechává svou dceru samotnou, a zejména láska.
Drama Alice Winocour se zaměřuje na dva druhy lásky – na něžnou lásku matky a dcery a vzrušující lásku k objevování nových světů, tedy k samotné podstatě práce kosmonautů. Na oba druhy se dívá velmi zblízka, nekriticky a tentýž pohled nabízí i divákům. Zároveň odkrývá i druhou tvář filmových astronautů – ne výsledky jejich práce či dobrodružné výpravy, ale skutečné pocity, slabost i zranitelnost. Proxima nepřekypuje překvapením ani originalitou a v závěru je nutné spolknout i trochu patetického sentimentu, ale přesto odkrývá krásný, byť všední příběh.
