Přestože se toto zamyšlení nehodí do kánonu studentského média, nevím, kde jinde se populárně naučně na toto téma zamýšlet. Snad se mi podaří laskavého čtenáře přesvědčit, že důvod k tomu, abychom se vůbec dobírali více informací o tomto fenoménu, existuje. Ponořme se tedy do mikroskopického světa, kde si malí pomáhají šmátradlem a jedy, aby měli navrch nad velkými, sůl je nad zlato a ochráncům přírody zůstává rozum stát. Podobná přirovnání možná připomínají právě to zaříkadlo, ale věc ve skutečnosti není tak mysteriózní. Prymnesium parvum je jednobuněčná entita, která je zodpovědná za masové úhyny ryb a mohla by dorazit i do Čech (pokud u nás už dávno není!).

V současné době čelíme útoku mnoha strašáků, kteří jako by se živili naším environmentálním žalem nad rozlitým mlékem či ropou. Bleskové povodně, globální oteplování a jiné celosvětové katastrofy jako kulisy pro teatrum mundi, jehož jsme s trochou nadsázky diváky a trpitelé, jsou jen špičkou ledovce našeho průšvihu. Hluboko pod hladinou v té tající kře zeje známý problém vodních květů. Příměr tajícího ledovce je však trochu nešikovný, protože tyto přemnožené masy sinic a řas trápí mořské i sladkovodní ekosystémy spíše při vysokých teplotách, které existenci ledu samozřejmě vylučují. Smyčkou se tedy lze tematicky vrátit ke globálnímu oteplování a zvýraznit, že všechno je v době klimatické změny propojeno se vším. Podobné vodní květy tvoří totiž i naše Prymnesium parvum.

Patří do kmene jednobuněčných organizmů Haptophyta. Ten kmen český ekvivalent nemá. Sám jeho název však ale není bez zajímavosti. Mně blízcí vědci zabývající se řasami by ho slangově nazvali haptouš. Nezamýšlejte se příliš dlouho nad etymologií tohoto slova. Udělám to za vás! Pochází ze starořeckého a do latinky převedeného hapsis – dotek, šmátrání a nema – vlákno, ale též uchvácení. Familiární označení by mohlo mít rovněž haptonema, útvar sloužící k uchvácení miniaturní potravy, podle nějž se Haptophyta na sto honů (tedy alespoň pod mikroskopem) poznají. Stejně jako tajemný výraz haptika – často se objevující v našich chytrých telefonech odkazující na jejich schopnost poslouchat příkazy vyřčené dotykem a šmátráním po obrazovce – i tuto buněčnou tyčku tedy zveme po lehkém uvolnění jazykozpytných mravů šmátradlo. Zpět ale k zástupci Haptophyta, k druhu Prymnesium parvum a ekologickým katastrofám, jež způsobuje.

V roce 2022 došlo v Polsku a Německu k rozsáhlému úhynu ryb v řece Odře. Na polské straně se jednalo o neuvěřitelných 250 tun uhynulých ryb, nicméně dále popíšu, že tento maličký jednobuněčný organizmus má na triku i mnohem větší úhyny ryb. V období od konce července do začátku září 2022 byla pozorována vysoká míra úhynu různých druhů ryb (zdroj: Polský národní institut zdraví). Mortalita ryb byla alarmujících 50 %.

Hlavním toxinem u prymnesia je příznačně pojmenovaný jed prymnesin, který si tento organizmus vytváří, aby si pro sebe usebral vody, které obývá, a nemilosrdně vyvraždil veškerou konkurenci. Je to toxin ovlivňující zdraví ryb, skotu, a dokonce i člověka. Ryby jako sekavec písečný a hořavka duhová (viz obrázky) byly chráněnými druhy ještě před výskytem prymnesia v Odře a tato katastrofa se jim může stát osudnou. Podle přítomnosti derivátů této látky se dá chemickými metodami usuzovat to, kde se v daném toku Prymnesium vyskytuje.

Proč v Odře dřív Prymnesium nebylo, a teď tam je v tak nepříjemném množství, že mě přímo nutí o sobě psát? Rozhoduje slanost a živiny. Normálně se vyskytuje v poloslaných, odborně brakických, vodách – já sám jsem jej např. viděl na ostrově Bornholm v Baltském moři – ale najdeme jej i v původně “sladkých” vodách, kde byla slanost nějakým způsobem uměle zvýšená. Slanost dokonce prý příznivě ovlivňuje efekt jedu prymnesinu na ryby. Nízký obsah nitrátů a vysoký obsah solí (např. kuchyňské soli) pomáhá rozkvětu populace tohoto organizmu. Posypová sůl byla sice příznačná pro Polsko, ale důvod panování prymnesia v řece Odře tak úplně nevysvětluje. Je původ tohoto problému v české části onoho toku? Nikdo dnes odpověď nezná, ale pravda je, že vědci zkoumající rozmatitost řas výskyt tohoto organizmu v Čechách nezachycují vůbec nebo velmi málo. Hypoteticky je však možné, že se pod světlem mikroskopu jeho buněčná stěna okamžitě rozpadá, a tudíž Prymnesium není pozorovatelné.

Co s tím ochránci přírody udělají? Mohli by si vzpomenout na australský model: V roce 2009 došlo na farmě Barramundi v Austrálii k ničivému výskytu P. parvum, který vedl k úhynu všech ryb v rybnících. V reakci na to byla přijata řada opatření, která měla podobným událostem v budoucnu zabránit. Za tímto účelem byla v jednom z rybníků provedena experimentální manipulace s živinami a pH (kyselostí). Experimentální rybník byl ošetřen jílem Phoslock modifikovaným kationty lanthanu, které nevratně vážou ve vodě rozpuštěný fosfor, a pH tedy bylo sníženo pod 7,7. Navzdory těmto preventivním opatřením došlo v kultivačních rybnících při teplotě vody 24 až 32 °C a salinitě 10 až 36 ppt (tj. částic soli na tisíc molekul) k rozkvětu P. parvum, což vedlo k úhynu všech ryb. Nikdo tedy úplně neví, jak z této šlamastyky ven. Prymnesium řádí v mnoha zemích. V roce 1989 bylo zodpovědné za úhyn 790 tun lososů a pstruhů v sádkách v Norsku, což je bezpochyby alarmující údaj. V 90. letech pak způsobilo podobně masové úhyny ryb v Nizozemí.

Otázka, jak se této ničivé hrozby zbavit, tedy zůstává nezodpovězena a víme jen, že je důležité o prymnesiu alespoň vědět, že se na konkrétním místě byť v malém množství vyskytuje. Poté snad vědci a ochranáři přijdou s adekvátním opatřením. Zejména v České republice bychom měli být na pozoru, protože oderská voda přitéká do Polska a Německa právě z českých Oderských vrchů. Optimistické ale je, že vědci zabývající se řasami potvrzují, že Prymnesium je v našich vodách zřídkavou součástí fytoplanktonu.