Rakouský prezident Alexander van der Bellen, který svou funkci zastává od začátku roku 2017, se bude v podzimních volbách znovu ucházet o hlasy voličů. Tato zpráva nikoho nezaskočila, oznámení snahy o obhajobu není v rakouské politické realitě ničím výjimečným. Politická podpora jeho kandidatury v sobě odráží především touhu po stabilitě v době, kdy náš jižní soused čelí hned několika výzvám najednou.
Prezident má v rakouské ústavě silné postavení, podle klasika italské politologie Giovanniho Sartoriho je však silný pouze na papíře. Přestože disponuje například teoretickou pravomocí odvolat celou vládu bez nutnosti jakékoliv kontrasignace, politická realita z něj činí osobu, u níž se očekává silná kooperace s kancléřem a zajištění politické stability. Dvojnásob v době, kdy země musí čelit krizím, které výrazně rozdělují společnost. Alexander van der Bellen se za dosavadních pět let své vlády (ještě rok mu zbývá) stylizoval do role mediátora sporů souvisejících s odhalenými skandály vládních stran, které vyústily v silná politická zemětřesení, včetně konce populárního kancléře Sebastiana Kurze. Nadto se potýkal s velmi významnou polarizací společnosti způsobenou přístupem ke covidové krizi a uklidňoval rozbouřené vody rakouské politiky v době, kdy musela politická reprezentace reagovat na ruskou agresi na Ukrajině.
Za dobu svého funkčního období se rakouský prezident, kterému bude v době případné inaugurace 79 let, stal symbolem kompromisního politického postupu. Přestože ve volbách kandidoval jako nezávislý a jeho domovskou stranou jsou rakouští Zelení, kteří ještě v době posledních prezidentských voleb hráli zcela marginální roli v rakouské politice, svou klidnou aurou napomohl vytvoření nepřiznané strategické aliance, která dávno přesáhla hranice ekologického programu a zeleného progresivismu. Začala v sobě totiž soustřeďovat politický kapitál i vládních lidovců a opozičních levicových sociálních demokratů. Cíl je jasný: nechat na krize reagovat umírněné politiky a zabránit hrozbě vlády s krajně pravicovými Svobodnými.
Tradičně nejsilnější strany – lidovci a sociální demokraté – totiž podobně jako v ostatních zemích oslabují i v Rakousku. Jejich pozice je ještě do jisté míry stabilní, během covidové krize se však strmě zvyšovaly preference krajní pravice, která slibovala ve složité situaci jednoduchá řešení. Rakouská strana svobodných, ač sama zatížena skandály zejména kvůli přímému napojení na ruské penězovody a podvody související se snahou o zakrytí této finanční podpory, se totiž stala neformálním mluvčím vyhrocených antivakcinačních nálad nespokojených Rakušanů. A že jich v době uzávěry bylo dost, rakouská vláda se totiž jako jedna z mála na světě rozhodla zavést povinné očkování (od čehož nakonec stejně ustoupila).
Nedávná rakouská historie ukazuje, že ani sociální demokraté, ani lidovci, se v minulosti spolupráce s krajní pravicí nebáli. Obě strany mají svou silnou zkušenost vládnutí se Svobodnými, často jim to přinášelo vnitřní konflikty a zoufalou snahu o hledání umírněného kompromisu. Dnes je však pozice Svobodných jiná, nebezpečnější: zejména rakouští lidovci po konci Sebastiana Kurze čelí vnitřnímu hledání dalšího silného lídra evropského formátu, který by určoval směr politiky dovnitř i navenek. Kancléři se mění, spory se prohlubují a v takové situaci je zadržování nebezpečných aktérů jedinou možnou šancí, jak zabránit jejich nástupu k moci z pozice silnějšího. V takové situaci je potřeba mít politickou kotvu: prezidenta.
Alexander van der Bellen má daleko ke konzervativním názorům některých lidovců, přesto se i oni chystají jej v podzimních volbách podpořit, a stávají se tak bezděčně součástí politické aliance spolu s progresivisty a menšími liberály, aby touto cestou zabránili krajně pravicové dominanci. Svobodní už totiž oznámili, že vlastního kandidáta proti úřadující hlavě státu postaví, což se z jejich hlediska jeví jako logický krok. V roce 2016 totiž měli vítězství na dosah. Těsný výsledek a nejasnosti se sčítáním korespondenčních hlasů vyústily v bezprecedentní opakování druhého kola voleb.
Samozřejmá podpora současnému prezidentovi přichází i od levice, byť jsou sociální demokraté toho času opoziční silou. Uvědomují si ale, že lepšího kandidáta, než je van der Bellen, stejně nemají. Prezident se ani přes problémy nepokusil rakouské lidovce z rakouské politiky úplně odvrhnout, byť s nimi rozhodně politicky nesouzní, a tím prokázal, že dokáže být skutečně nadstranický. Ani absence vlastního kandidáta není v rakouské politice ničím neobvyklým: nominanti dvou velkých stran v posledních volbách propadli a třeba nejsilnější lidovci už třeba nikoho nenavrhovali ani v roce 2010, kdy svou pozici obhajoval sociální demokrat Heinz Fischer. Nejen kvůli obdobné politické dohodě, ale také z čistě pragmatických důvodů: prezidentská kampaň je jednoduše moc drahá legrace. Kandidaturou van der Bellena nejsilnější strany ušetří.
Přestože platí dlouhodobá politologická poučka, že rakouský prezident má pouze silné formální postavení, a i přes legitimitu z přímé prezidentské volby se podle některých jedná o „neaktivní prezidentství“, pro které není typická aktivní participace na politickém životě nebo třeba veta zákonů. Právě díky striktnímu formalismu se Alexander van der Bellen stává politickým vzorem (za nějž ho označil například kandidát na českého prezidenta Josef Středula). Má velkou šanci svou funkci obhájit. Držení jeho politických pozic v době války a ekonomické krize bude stejně složitou výzvou jako snaha rakouských politických stran o obnovu důvěry v jejich politiku.
