Deníček entuziastického biologa, jak pro osobní potřebu vzletně nazývám kompendium svých postřehů z oboru, by byl nekompletní bez krátkého zamyšlení o zvláštní skupině organismů s úchvatnou rozmanitostí, jimž je společná jejich funkční podobnost například s fotovoltaickým článkem. Máme jim co závidět! Zatímco my lidé i za slunečného dne útrpně hladovíme, než si obstaráme chléb a hry, bičíkaté řasy se bezostyšně čile mrskají, prospívají a jako ten výše zmíněný článek si přisvojují sluneční energii. Jsou jim však vlastní i mnohé další charakteristiky.

Rozvádět veřejné mínění o nich zřejmě ani nelze, jelikož si troufám říct, že běžného jedince snad ani nenapadne se tímto tématem zatěžovat, nebo o něm dokonce něco mínit, snad s výjimkou nadšenců pro tabletky s chlorellou a jiné řasové doplňky stravy a pochutiny. Přesto výsledky vědeckých studií jasně ukazují, že jejich důležitost pro nás je nesmírná. Vzpomenu například pozoruhodný fakt, že stojí za produkcí většiny kyslíku v atmosféře (mnohem víc než jejich evoluční sestry zelené rostliny), navíc jsou využitelné jako biopaliva a s pomocí těch, které ochotně tvoří zkameněliny, lze usuzovat, jak vypadaly pradávné ekosystémy a kdy na konkrétní místo přišli první lidští osadníci a začali znečišťovat vodu, čímž se pozměnila druhová skladba řas na daném místě.

V době současné globální klimatické změny řasy také hrají svou roli. Některé jako by se snažily zvrátit trend bezuzdného pustošení planety Země a snaží se leccos ještě zachránit: třeba tak, že od pradávna do svých schránek uzavírají oxid uhličitý – významný skleníkový plyn – a pohřbívají jej bezpečně daleko od atmosféry na dna moří a jezer, nebo se naopak svezou na vlně pozitivních zpětných vazeb plundrování ekosystémů a ještě svou trochou přispějí do mlýna Lovelockovy Gaii. 

S druhou zmíněnou sortou řas souvisí i fenomén, o kterém se zde chci zmínit. Někdo by si snad řekl, že přetvářet obrovské plochy k obrazu svému a přizpůsobovat je svým fyziologickým potřebám je výlučnou vlastností člověka. Poučenější vzpomenou snad rozsáhlé bobří hrady, kde tito hlodavci budují komplexy tak, že by jim shovívavější architekt jistě přiznal celosvětově uznávaný titul ekosystémového inženýra.

Překvapivé může být, že podle vědců z Aljašky stejnou vlastností oplývají i jednobuněčné červené polární řasy (viz foto výše). Ač nestaví betonové aglomerace jako my, dá se říct, že mají nadlidské schopnosti, a sice v podstatě příslovečně poroučejí větru a dešti, protože skutečně ovlivňují klima na gigantické prostorové škále. Jak to dokážou? Zjednodušené vysvětlení by znělo asi takto: tmavá barviva a pigmenty v jejich buňkách snižují odrazivost paprsků slunce, takže se plocha, kde sníh rudne jejich přítomností, vyhřívá na vyšší teplotu, než kdyby tam žádné řasy nebyly a ležel tam jen bílý sníh či led. Tím se zvyšuje kvantum světla, které přijímají, a tvoří z něj energii pro svůj další růst a množení.

Ne nadarmo je slovo „bezprecedentní“ výrazem nanejvýš často se objevujícím v environmentalistické literatuře současnosti. Nikdy před poslední dobou také tak rychle nemizely ledové čepice z pomyslného bipolárního půllitru planety Země. Svým dílem k tomu přispěly i červené řasy. Pro objasnění všech tajů této spirály zániku ledovců zejména na severní polokouli dodám vysvětlení. Lidskou činností (hnojiva v zemědělství, odpady atd.) se do ledovcové vody dostává více živin, takže řasy mohou rychleji a efektivněji růst. Vyšší podíl absorbovaného slunečního záření, které svou přítomností přímo přitahují, způsobuje ohřev a tání ledovcové vody, takže si najednou například řasa Sanguina nivaloides hoví v příjemně vyhřátém ouplávku, kde by předtím její „na kost“ zmrzlá cysta jen živořila.

Závěrem lze zaprvé tedy říct jednak zavedené rčení, že není radno podceňovat malé. Řasy, i ty jednobuněčné, mají co říct v mnoha aspektech. To, že velice velcí se skoro vždycky bojí nepatrných, jak říká klasik, nemusí být jen komický bonmot, ale také dobrá rada pro management světových ekosystémů. Zadruhé, že k současné drastické globální změně se řasy s trochou nadsázky vyjadřují dvojím způsobem: jednak tak, jako by říkaly o tempora, o mores a jednak požitkářsky využívají své příležitosti a množí se v teplé konzumní lázni s nadbytkem živin. Řasám zdar!