Láme rekordy, srdce a tradici queer kinematografie. Takový je film Červená, bílá a královsky modrá, který vyšel 11. srpna 2023. Pojďme se podívat na to, co ho dělá úspěšným a proč existuje velká šance, že předčí Call Me By Your Name.
Já, kritik
Možná to někomu u recenze přijde zvláštní, ale film jako médium je mi poměrně cizí. I proto jsem rád, když mě nějaký opravdu zaujme. V posledních měsících se k těm zajímavým přidaly další dva filmy. Prvním z nich je Blízko (2022) Lukase Dhonta – citlivě podaný utopický sen dvou mladých kamarádů odhalil jasný motiv, který se zdá být určujícím pro část historie queer umění, a tím je utrpení. Historie queer umění, zdá se, stojí na tomto základním předpokladu – zobrazované postavy musí trpět a jejich příběhy často (až na Hallmark movies) končí buď špatně, nebo nikdy 100% dobře. Výjimky jen potvrzují pravidlo a tím je i Červená, bílá a královsky modrá.
Stručně o žánru (se spoilery)
Co se asi stane, když syn americké prezidentky způsobí mediální fiasko zničením dortu za 75 tisíc liber (v knize dolarů) na svatbě anglické královské rodiny? Poměrně jednoduchá zápletka, vycházející z knižního originálu, poukazuje na problém žánru komedie. Tím je skutečnost, že doteď (co vím) existuje velmi limitovaný počet snímků, které tento žánr volí, a Červená, bílá a královsky modrá přidává k úspěchu těch, které existují (Jako je např. snímek Bros Billyho Eichnera a Nicholase Stollera, 2022).
Alex je okolnostmi týkajících se povinností své matky, prezidentky Spojených států, donucen bavit se s Henrym. Nevraživost mezi oběma mladíky propuká v samotném zárodku, nemohli by být totiž rozdílnější, alespoň tomu máme věřit. Alex je představitelem nového řádu, zatímco Henry je reprezentantem zažitých pořádků a tradice. Alexovo postavení v jeho světě demokracie, kapitalismu a voleb má pramalou váhu, zatímco Henry je až druhým v pořadí ve světě, kde posloupnost narození znamená vše. Jejich postavení ovlivňuje jak je, tak jejich rodiny i celé národy a to je něco, co je sbližuje dřív, než se mohou pořádně poznat. Snad aby to bylo ještě zamotanější, oba protagonisté se do sebe přes počáteční neshody zamilují. Povede se mladému princi Henrymu a Alexovi, jakožto personifikovanému americkému snu, zlomit historii impéria?
Přestože jsem to popsal jako souboj velkých ideií, z filmu je dostatečně jasné, že předloha se řadí do young adult literatury, tedy literatury primárně pro čtenáře procházející pubertou. K zamyšlení se ale nabízí i úvaha, zda materiál svůj žánr nepřerůstá do tzv. new adult – příběhy ne o středoškolácích, ale vysokoškolácích, kteří v tomto případě dávají více než značný důraz na politický podtext, z kterého vyvstávají politické kauzy zahrnující nejednu postavu.
Kniha oproti filmu oplývá více spory, jenž se dají shrnout pod hlavičku vývoj x tradice a vyvolávají otázku, zda je v tradici prostor pro její další vývoj. Přijde mi na škodu, že tato linka byla potlačená, jelikož se bytostně týká nejen celého děje, ale i klasického tématu „zapovězené lásky” v tomto případě obohaceného o homosexualitu. Některé další scény pak totiž působí samoúčelně a jaksi kostrbatě – debata s panovníkem je plytká a ztrácí oproti knize revoluční náboj. Taktéž Alexova řeč o historii queer komunity zní pouze jako pozlátko, na které láká mladé voliče, jelikož nevidíme jeho postupně rostoucí zájem o queer historii, jak je vidět v knize. O to zajímavější, že zprvu mu tento problém nebyl vůbec vlastní a ukazuje podle mě reálnou situaci nemála queer lidí. Přestože ve velkém měřítku tato změna nemění nic, chvílemi je znát, že narušuje strukturu díla a myslím, že její odebrání filmu po stránce scénáře uškodilo.
Vracíme úder impériu? Ano, ale…
Film je knize spíše dvojvaječným dvojčetem – přes jejich podobnosti nejde přehlédnout určité rozdíly.
Jedním z nich je výrazná redukce politické linky, která solidně konkurovala té romantické na několika úrovních. Kromě amerických prezidentských voleb se totiž do textu vloudil i jiný politicko-společenský problém a tím je imperialismus/kolonialismus. V původní předloze je obojí silně zesměšňováno spolu s královskou rodinou, tedy její imagí a hodnotami, jež královská rodina historicky zastupuje.
Není to nezvyklé (vzpomeňme na boom dystopických a antiautoritářsky laděných děl během 2010s). Bohužel se této lince film nevěnuje a moc ji nerozvíjí – k vlastní smůle byla odstraněna i scéna, kdy se Alex s Henrym sbližují konverzací o Star Wars a jejich zarytou, již přátelskou, debatou o tom, zda je lepším dílem Impérium vrací úder, nebo Návrat Jediů.
Vzhledem ke všem politickým machinacím, které se jak v knize, tak ve filmu projeví, je to dle mého názoru škoda a film se tak připravuje o unikátní vrstvu a nerad bych, aby vyvstala hrozba, že se v budoucnu stane pouze další romantickou komedií v nekonečné řadě… nehledě na LGBTQ+ tematiku.
Coming out v umění, filmu i literatuře je dnes již na hranici klišé, o to nadšenější jsem byl z tematizace právě politického tématu, do kterého je coming out organicky zakomponován. Coming out už není vrcholem děje, ale pouze jeho součástí. Myslím tedy, že je škoda, že závěrečný střih nepracoval s tímto tématem lépe – odkázání se k filmové sérii takového kalibru jako je Star Wars, prosycené politikou a intrikami, by si zasloužilo lepší práci s politikou které sama kniha nabízí. Utlumením této stránky se Červená, bílá a královský modrá stáčí k jinému dílu, které by ve svých intencích Červené nemohlo být vzdálenější.
Call me Henry George Edward James Hanover-Stuart-Fox
Esteticky vybroušený snímek o mladém gayovi, který se nešťastně zamiluje do vysokoškolského učitele na prázdninách v Itálii snad nemůže být víc queer coded. Tím je popkulturní klasika Call Me By Your Name Lucy Guadagnina z roku 2017. V mnoha ohledech je to však dílo, které se neustále čtenáři/divákovi snaží potvrdit svou vyspělost – vzpomeňme na všechny scény umění ať už sochařství, literatury, nebo vážné hudby. Protagonisté díla se sami proměňují v umělecké dílo, naplňují antické ideály a stejně tak naplňují i antická tragická proroctví. Kniha je napsaná vážně a má být brána vážně. Ve svých intencích směřujících k „vysoké literatuře” vedle Červené, bílé a královsky modré se ale zdá, že se situuje do příliš vyzrálých kruhů a působí snobsky, bez sebereflexe.
Snobství se ale nezbavíme. Jak lépe vystihnout problém prince Henryho a jeho sestry, kteří jsou doslova drceni tradicí snobství, která navíc zakazuje lásku mezi dvěma muži? Zobrazením umění.
Oproti Call Me je umění v Červené zapracované jinak – protagonisté se nestávají uměním, jsou od něj odděleni. Jsou zároveň účastníky umění, ale i jeho strůjci. Ve filmu si Alex a Henry neustále vyměňují textové zprávy, velmi inovativně zobrazené jako dialogy. V nich si (krom flirtování), vyměňují názory a pasáže z kanonických děl angloamerické literatury, což oproti knize také ztrácí svůj význam, jelikož oba sdílené texty se podrobují queeringu, tzn. metodě, která mimo jiné převrací heterosexuální vztahy a přátelství na homosexuální vztahy. Kniha je těchto subversivních momentů plná, a přestože i tento moment je oproti knize značně utlumený, stále ukazuje svou sílu – nejsme odsouzeni k utrpení tak, jak to zobrazují předešlá queer média, protože jsme lidé. V kontextu literární teorie tvrzení problematické, na druhou stranu poměrně zapeklité. Druhým aspektem je večerní návštěva jednoho z londýnských muzeí. Romantická scéna naplněná melancholií a úzkostí z budoucnosti, ve které se láme klasické vnímání tradice tedy: Jsme tohle my? další v řadě soch a obrazů, nebo jsme pouze teď a tady (History, huh?).
Zatímco protagonisté řeší tuto otázku, my si za ně můžeme bezpečně odpovědět rychleji.
Live, laugh, Lana Del Rey
Zatímco Call Me By Your Name se stalo popkulturní momentem, Červená pro tyto momenty žije, vstřebává je a využívá je ve své výstavbě. Tuším a předpovídám, že legendárním momentem se stane krátký úsek před scénou, kdy spolu protagonisté mají poprvé sex. V něžném momentu se prezidentčin syn Alex zarazí a ptá se: „Kdo ale ještě říká ,milovat se?’ Budeme při tom poslouchat Lanu Del Rey?” Tato replika je vlastní pouze filmu, ale vystihuje esenci jeho úspěchu – je to současné, vtipné a hlavně velmi trefné. Vzniká zde popkulturní mise en abyme (obraz zobrazující se v sobě samém), tedy něco, čeho Call Me By Your Name nikdy nemohlo dosáhnout. Uznávám, že je to trochu náročná úvaha, ale stojíme tady před příkladem knihy výborně zrcadlící náš svět a popkulturu. To by samo o sobě nebylo příliš výjimečné, kdyby se druhým dechem sama popkulturou nestávala. V tom tkví jeden z největších rozdílů, který mezi porovnávanými filmy i knihami vidím. Call Me je jaksi odstřižené od reality, vrcholná fantazie mladého homosexuála zabalená v roušce minulosti se odhaluje jako literární dílo.)
Zatímco Call Me splétá klasickou síť „vysokých” referencí, Červená dosahuje stejného efektu sítí „nízkých” referencí. Ukazuje tím, že malé lidské příběhy velkých formátů nemusí být odkázány pouze do literárních výšin, ale mohou existovat stejně jednoduše na poli young adult literatury a podobných žánrů. Ve finálním srovnání by se Call Me By Your Name dal přisoudit status mramorové sochy – perfektně vysekaná, ale odtažitá a chladná, zatímco Červená je živá, energická, teplá.
Žili šťastně až do…
Nejsem filmový kritik, a proto nebudu rozhodovat do detailu technikálie jako je herecký výkon, práce s kamerou a podobně. Proto aspoň vypíchnu, co mě zaujalo, zarazilo nebo naplnilo má očekávání. Oba herci vypadají jako postavy, které mají zosobňovat. Zahrané je to vskutku dobře a není tam moment, který by jakkoliv narušil iluzi, kterou se snaží film vyvolávat. Navíc oceňuji zpracování vedlejší postavy Zahry (Sarah Shahi). Vtipné hlášky, kterými oplývá, doplnila oslňující, energická herečka, které jsem věřil, že damage control v PR osobně dělala.
S čím jsem osobně měl malý problém byly scenérie, které vypadaly, jako by je někdo vymodeloval pomocí CGI (scény na balkoně Bílého domu a scéna u stromu na jeho pozemku). Prostředí vypadalo velmi uměle, jako kdyby herci byli zasazeni do hyperreálného prostoru – takové uncanny valley, vypadá to ok, ale něco vás na tom trochu děsí. Krom toho nemám co víc kritizovat.
Stále se držím tvrzení, že kniha a film jsou dvojvaječná dvojčata, pokud nejsou separátně narozenými vlastními sourozenci. Film sám o sobě mi ovšem přijde jako důležitý milník queer filmu.
Tragická fatalita queer vztahů se pomalu stává tropem, který se dříve či později zlomí v stereotyp a to je něco, čeho by se měli queer umělci vyvarovat, nebo naopak sledovat proměny tohoto tropu, aby mohlo docházet k dostatečným obnovám a nebylo to to samé pořád dokola. Dozajista to plní svůj účel, opakování je komfort a oddechová literatura je ostrůvkem klidu v rozbouřeném moři beletrie. Samoúčelné trápení postav pro dojemný efekt jsme vyčerpali již v Call Me By Your Name a je čas se posunout dál. To nic nemění na tom, že oba filmy jsou velmi solidními šperky, ale musím se přiznat, že Červená, bílá a královsky modrá je mi už teď bližší, než kdy bylo Call Me By Your Name.
Hodnocení na konec: 8/10, americký doják. Doporučuju!
