Na podzim minulého roku vyšel na českém trhu poslední román Jaroslava Rudiše Winterbergova poslední cesta. Původně německy psanou knihu přeložila Michaela Škultéty.
Napadlo vás někdy, že železniční sít je jakýmsi krevním oběhem Evropy? Že koleje, které spojují velká nádraží s odlehlými zastávkami v zapomenutých krajích, jsou tím pravým pojidlem starého kontinentu? Že všichni strojvedoucí, kteří udržují tuto spletitou sít v neustálém pohybu, jsou těmi pravými Evropany? Poslední román Jaroslava Rudiše Winterbergova poslední cesta maže hranice současných evropských států a vše pomocí dějově elementární železniční sítě propojuje do jednoho velkého příběhu o Evropě, historii a vlacích.
Za doprovodu Winterberga, vysloužilého ale vitálního tramvajového řidiče, jenž o sobě říká, že byl posledním tramvajákem v západním Berlíně, a jeho vyšetřovatele, procestuje čtenář nesčetně míst, která v sobě zabalená do závoje všednosti skrývají velké, historicky významné příběhy. Ten, kdo knihu uchopí, procestuje bojová pole zahalená mlhou, jež se nemohou smířit s na nich vykonanými hrůzami; hřbitovy; městská centra bývalé rakouské monarchie a nádraží staré železniční architektury.
Winterberg, který je stejně starý jako Československo, trpí historií a bolestivé události z minulosti střední Evropy považuje za svá osobní traumata. Historie na něj doléhá natolik, že jediným jeho osvobozením je nekončící jízda vlakem, na které hledá svou první lásku Lenku. Stará evropská monarchie v příběhu ožívá právě díky Winterbergově bedekru z roku 1913, kdy, jak říká, byl svět ještě v pořádku.
Autorův styl se nesnaží čtenáře pateticky zaujmout, naopak jim nechává prostor, aby sami rozeznali sílu okamžiku. Winterbergovy nekonečné stařecké monology vyznačující se důležitostí těch nejmenších detailů, jako by autor jen zaznamenal na papír, a nechal čtenáře samotné pocítit míru frustrace a beznaděje Winterbergova pečovatele Krause, který by ho občas nejradši ve vlaku nechal a sám na nejbližší stanici vystoupil.
Samotný Kraus bojuje v myšlenkách se svým dramatickým mladickým útěkem do západního Německa, odporem a strachem k návratu do rodné země. Bezmoc nad svým životem tak utápí v pivní pěně a cigaretovém kouři. Postupně přijde na to, že i to je součástí jeho cesty a s Winterbergem toho má společného víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Především tu věčnou melancholickou tíhu vlastního osudu, která se dá prorazit snad jen jedoucím vlakem…
Železnice je pro román tak elementárním prvkem, že když hrdinové příběhu jen na pár stránek přesednou na autobus a vzdálí se od zvuku orchestru ocelových kol, protože koleje v daném místě končí, příběh jako by začal klopýtat o proděravělý asfalt. Naštěstí ale koleje vedou skoro všude, a jak Winterberg říká, dokud vlaky jezdí, Evropa žije.
Do divadelní podoby zpracovalo knihu brněnské divadlo Feste.
