Můžeme s jistotou tvrdit, že marketing všemi známé blonďaté panenky s dobou neupadá. Barbie se prodává ve všech obchodech s hračkami, točí se o ní mnoho animovaných seriálů a filmů a na tričku ji nosí nespočet dospívajících dítek. Jak se tedy stalo, že nový snímek lidé nevnímají jen jako další reklamu na již zavedený mainstreamový fenomén?
Z vydaného traileru se nedalo před premiérou novinky vyčíst mnoho. Mohli jsme zjistit, že v idylickém Barbie Landu, kde snad lze růžovou i slyšet, žijí Barbie a Kenové. Naše protagonistka Barbie v podání Margot Robbie prožívá ten nejlepší den za nejlepším dnem, ale jen do doby, kdy se něco pokazí. Zdánlivě dokonalý život hlavní blondýnky se začne hroutit. Jediným východiskem, jak celý malér napravit, je navštívit reálný svět, který se ale od plastového Barbie Landu liší nejednou věcí.
Odkud pramení očekávání, pro koho Barbie je?
Snad právě protože se moc nevědělo, o čem příběh bude, nabralo nadšení a očekávání diváků takové velikosti. S tím přišlo také zmatení nad tím, kdo je vlastně cílové publikum. Na jedné straně je to film s tématikou stereotypně určenou pro desetileté holčičky, na straně druhé bylo jasné, že příběh rozhodně nebude tak prvoplánový. Od režisérky Grety Gerwig, která své filmy (Malé ženy, Lady Bird) často prokládá feministickými otázkami, se trochu čekalo, že i do zdánlivě ploché myšlenky o panence Barbie přidá existenciální přesah. Film tedy došel do jakéhosi paradoxu. I když rozebírá složitá sociální témata, tematicky jde jen o komedii o plastové hračce.
Nyní po premiéře vám můžu alespoň já, jako divák divákovi, na tuto otázku odpovědět. Ač si i menší diváci něco sobě blízkého na tomto filmu najdou, rozhodně ho tvůrci netočili přímo pro ně. Jestliže se i přesto rozhodne nějaký odvážný rodič vzít své ratolesti na promítání, musí se připravit na zvídavé otázky typu: „ Co je to vlastně ten patriarchát?“ Dospívající a dospělí si nejpravděpodobněji film užijí ve všech vrstvách, které nabízí.
Růžová revoluce
Na jedné straně stojí zdánlivě dokonalý, umělý svět Barbie Landu, kterému kontrastuje náš svět, patriarchální, horší. Když se ale podíváme na bydliště blonďaté protagonistky zblízka, vidíme, že se od našeho světa se liší skoro jen převrácenými genderovými rolemi. Snaží se scenáristé prostřednictvím absurdní zápletky přijít na řešení sociálních problémů? Nejspíše ne. Film rozhodně není přelomovým příspěvkem do vlny feministického hnutí. Pravděpodobněji šlo jen o formu zobrazení nerovnosti pohlaví v trochu nekonvenčním podání. I to ovšem jako možný začátek nového stylu v kinematografii stačí.
Nemalou část pozoruhodnosti bijáku tvoří hudební podkres a muzikálová čísla. S těmito vstupy struktura scénáře solidně držela a hladina nadsázky zůstala jakžtakž vyvážená. Ještě s estetickou stránkou se díky těmto aspektům film liší od nynější hollywoodské šedi a nabízí něco nového. Co ještě stojí za zmínku, je skvělé obsazení. Právě díky hereckým výkonům Margot Robbie a Ryana Goslinga se sál mohl ohýbat smíchy v pase. Tím, že herci brali své role stoprocentně vážně, mohlo vyniknout spoustu vtipů a film se neubral na scestí trapné snůšky momentů.
Co Barbie (ne)zvládla
Co bych na scénáři vyzvedla i vytkla, je paradoxně skoro ta samá věc, a to zpracování a reprezentace feminismu. V dnešní době, kdy je termín feminismus stále vnímán skoro jako sprosté slovo, je příjemné ho vidět zastoupený ve formě, kdy hlavní myšlenka není vyloženě řečena. Problém nastává po tom, co se film své vlastní silné stránky nedrží a ke konci dostaneme změť stížností na patriarchát a nerovnost pohlaví. Tato spletitá kanonáda začínala kdesi, neskončila nikde a působila, jako kdyby tvůrci chtěli vysypat všechny argumenty, které ve scénáři nestihli použít.
Film Barbie by se dal velmi snadno doporučit i odsoudit. Je třeba pohlédnout na to, co od snímku očekáváte, abyste si jej opravdu užili. Nedočkáte se ani oddechovky, ani velkého myšlenkového přelomu. Počítat ovšem můžete se satirickým přístupem k mnoha tabu tématům a zážitek z raketové jízdy muzikálních a absurdních scén.
