Ve staré telefonní ústředně najdete všelijaké harampádí, ale v této je umění. ,,Nový kurátorský cyklus by měl ukázat šíři uměleckých osobností, jejich obliby a záliby,“ říká Marcela Steinbachová, zakladatelka galerie Prostora, bývalé telefonní ústředny. Nová výstava život je dobrá věc naprosto splňuje její očekávání, ukazuje záliby tolika umělců z tolika odlišných odvětví. Prostoru a novou originálně pojatou výstavu jsem měla příležitost do detailu prozkoumat na její vernisáži.

Prostora připomíná plac dystopického filmu. Život je dobrá věc je teprve její čtvrtou výstavou. Šedá, oprýskaná s opadanou omítkou a neskrytým elektrickým vedením. I tak zvláštním způsobem mě místnost vítala. Tvoří ji obrovská okna, která místnost zaplavují světlem.

,,Nedokonalosti jsou brány jako výhoda, popraskané nerovné podlahy, zaštukované otvory, díry a praskliny jsou součástí těla galerie, její předností, “ řekla Marcela a já souhlasím.

Co se našlo doma

Život je moc dlouhý na to, aby byl jen dobrou věcí. I tak rádi vzpomínáme a uchováváme předměty zakleté do našich citů například v krabici na půdě. Jednu takovou krabici jakoby vybalili v Prostoře. Jana Vojnárová a Josef Bold vytvořili tuto výstavu ze svých sbírek, z toho co měli doma. Tolik různých umělců, od soch po fotky. Propracovaná díla doplňoval abstraktní punk, u nichž jsem přemýšlela, jestli ho opravdu tvořili dospělí.

Na stolech uprostřed galerie byly vystaveny černobílé fotky anonymních tvůrců, krabička s tarotem a měděná soška pána, kterého jsem před chvílí potkala na zastávce. Obrazy, grafické tisky, fotky vše to bylo tak různé. Chvíli jsem koukala na citát o životní energii a o zeď vedle na pestrobarevný detailní obraz CDček. Až po chvíli mi došlo, co umění v této místnosti spojuje. Život je dobrá věc.

Výstava je pojata naprosto volně i její jméno vyšlo z jednoho vystaveného obrazu, kde je napsáno: Život je dobrá věc. Zajímalo mě, jak tuto směsici žánrů vnímají ostatní. S kamarádkou jsme probíraly naše oblíbené obrazy a každá jsme měly naprosto jiné favority. Když jsem ji ukazovala fotku Buddhy obaleného v drátech, který se mi naopak moc nelíbil, postavila se vedle nás trojice obdivující jeho originalitu. Doufám, že si můj smích nebrali osobně.

Bylo pro mě překvapující, jak lehce při proslovu Josef Bold výstavu popsal. ,,Ani jsme nevěděli, že tohle doma máme,“ pověděl o pár výtvorech. Takové pojetí se mi tak líbí. Můžete si volně prohlédnout sbírku dvou lidí a při tom poznat tolik možností tvorby.

Kdo ke komu patří

Nevím jaký prožitek bych z výstavy měla, kdybych šla sama. Mám totiž takovou menší obsesi – snažím se porozumět umění. Je to naprosto absurdní, ale tak mě baví pocit naprostého rozrušení, když absolutně netuším proč. Proč jsou zde tyto obrazy, proč existuje něco jako umění?

Takže každý vjem, který se mnou kamarádka sdílela, mě v pochopení umění posouval dál. Najednou pro mě abstrakt nebyl jen nejasný mišmaš barev, ale propojením našich vzpomínek na dětství.

Přemýšlely jsme i o lidech, kteří nás obklopovali. Hádaly jsme kdo ke komu patří a proč přišel zrovna na tuhle výstavu. Tolik osobností, tolik originálů. Lidé jsou často i větším uměním než samotné obrazy, takže jejich prohlédnutí nikdy nevynechávám.

Jestli vás výstava zaujala a chtěli byste ji prozkoumat na vlastní oči, koná se do 31. července na Blanické 9, Praha 2. Kousek od metra náměstí Míru. Přeju příjemné prohlížení.