Film Hranice od Agnieszky Holland nenechá diváky chladnými. Hraný snímek, který věrně zobrazuje otřesnou situaci uprchlíků na polsko-běloruské hranici, vás rozčílí, rozpláče a nakonec znovu rozčílí. Zvládne i něco změnit?
Na uprchlickou krizi z podzimu 2021 na hranicích mezi Polskem a Běloruskem už drtivá většina lidí pravděpodobně zapomněla. Řeknete si, není divu, v záplavě událostí v čele s ruskou agresí proti Ukrajině a následným masivním příchodem běženců šlo vlastně jen o malou vlnu. Ale pozor, pokud si právě to myslíte, tak si okamžitě kupte lístek na film Hranice polské režisérky Agnieszky Holland. Jako jsem to udělal já.
Více než dvě hodiny trvající hraný snímek se k situaci v Bělověžském pralese vrací. Drsně, ale přesně zachycuje příšerné okamžiky, které se na hranici před dvěma lety odehrávaly. Přehazování uprchlíků mezi běloruskými a polskými pohraničníky, osudy zbídačených rodin s dětmi bez jídla i pití a porušování základních lidských práv v zimě, zato už na území členského státu Evropské unie.
Tady je důležité připomenout kontext krize, kterou podle EU vyvolal běloruský diktátor Alexandr Lukašenko. Jako odvetu za sankce nechal k hranicím s Polskem, Lotyšskem a Litvou svážet blízkovýchodní migranty, zejména ze Sýrie, Iráku a Afghánistánu. Trojice zemí Lukašenka obvinila, že běžence využívá jako „hybridní zbraň“, a začala budovat ploty. Situace se vyostřila zejména v Polsku, kde vláda v pásmu přiléhajícím k hranicím vyhlásila výjimečný stav, který s sebou přinesl i zákaz vstupu.
Dilemata pro ty správné i špatné
Holland hned v úvodu zaměřuje naši pozornost na osud syrské rodiny, která se s vidinou cesty za příbuznými ve Švédsku vydává do Evropy. Ve srovnání s tradiční trasou přes Středozemní moře vypadá let do Běloruska a jízda dodávkou na hranice s Polskem jako idylka, jak ostatně říká i jeden z členů rodiny, k níž se po příletu přidává anglicky dobře mluvící afghánská učitelka Lejla.
Divák si už v tu chvíli, i kdyby o této uprchlické krizi nikdy předtím neslyšel, musí nervozitou kousat nehty. Je totiž jasné, že Lukašenkův režim bezpečný tranzit lidí rozhodně nezajímá, což se potvrzuje při příjezdu k hranicím. Řidič dodávky nejprve donutí skupinu zaplatit 300 euro a vojáci ji pak s křikem pošlou do Bělověžského pralesa.
Separátně sledujeme psycholožku Julii, která sice bydlí blízko hranic, veřejné dění ale nesleduje. Mění se to až v okamžik, kdy při procházce se psy uslyší z nedalekého lesa volání o pomoc. Jde o Afghánku Lejlu, které se při jedné z „výměn“ uprchlíků mezi polskými a běloruskými pohraničníky podařilo se synem rodiny utéct. Jenže v nevyzpytatelném lese uvíznou v bažině a Lejla ani s pomocí Julie nedokáže syna zachránit.
Pro Julii jde o formující zkušenost, po které se přidá ke skupince dobrovolníků, jež se do lesa pravidelně vydává pomáhat uprchlíkům. Příběh psycholožky Holland vykresluje jako ideál člověka, který tváří v tvář humanitární katastrofě opouští dosavadní život a jde dělat to, co je správné. To s sebou ovšem nese také první dilema – pomáhat i přes hrozbu vězení, nebo se držet mantinelů vytyčených polskou vládou?
Třetí linka filmu se točí okolo polského pohraničníka Jana, kterého uprchlická krize střetává s jeho těhotnou partnerkou. Loajální voják si zprvu pochyby nepřipouští, po diskusi s partnerkou v něm ale začínají bublat pochybnosti. Pomineme-li hrůzné okamžiky uprchlíků, kterým pochopitelně patří hlavní pozornost filmu, tak je právě příběh Jana nejzajímavější.
Jak se zachovat v hraniční situaci? Poslechnout nelidské rozkazy a posílat lidi trpět do nehostinné zimy, najít si jinou práci nebo na oko poslouchat a ve skrytu uprchlíkům pomáhat? Holland osud pohraničníka v závěru naznačuje, ale rozhodně by si zasloužil rozebrat více. Koneckonců jde v podstatě o dilema, které evropskou civilizaci doprovází nejpozději od druhé světové války.
Proč se chováme jinak
V tuto chvíli už je jasné, že vás film Hranice nenechá chladným. Cynické lákání zoufalých uprchlíků diktátorským režimem vás rozčílí, trpění a umírání v hlubinách Bělověžského pralesa vás rozpláče a otřesný přístup běloruských i polských strážců vás znovu rozčílí. Jak to v jednu chvíli řekla psycholožka Julia: chce se vám křičet, proč s tím sakra nikdo nic nedělá.
Z křiku na nelidskost polské konzervativní vlády a nečinnost Evropy se ale nejen v případě Julie stává křik do vlastního nitra. Jak mohla něco takového dělat ve 21. století země EU, jak jsme s tím jako Česko nic nedělali a jak jsem se na to já jako člověk jen tak díval (nebo naopak nedíval)? Děje se to tam pořád? (Ano, děje.). A je to s námi opravdu tak špatné? Tyto otázky se vám během filmu vkrádají na mysl, a když se náhodou uchlácholíte, že jsme přece přijali statisíce prchajících Ukrajinců, tak vám Holland v závěru tento nepochopitelný a do očí bijící kontrast připomene.
„Proč ses takhle nechoval k uprchlíkům na běloruské hranici?“ ptá se v únoru 2022 jedna z dobrovolnic pohraničníka Jana pomáhajícího na polsko-ukrajinském přechodu. Není to ani tak scéna ve filmu, ale spíše otázka na diváka. Proč jsme v podstatě bez problémů přijali tolik Ukrajinců, ale s lidmi z Blízkého východu, cynicky zneužitými Lukašenkem, jsme zacházeli jako s někým podřadným? Odpověď nám film nedá a nemůže, protože vězí v našich hlavách. Stejně jako šance to napravit a poučit se. Jen křičet totiž nestačí.
