Dva queer teenageři v malém a odlehlém australském městě s ortodoxní křesťanskou komunitou. To zní jako solidní horor i bez jakýchkoliv nadpřirozených monster: strach z nepřijetí, zvnitřněná homofobie, odsouzení ostatních a hrozba konverzní terapie jsou nepochybně dost děsivé z vlastní podstaty. Aby toho ovšem nebylo málo, v novém hororu Leviticus začne protagonisty pronásledovat vražedná entita.
„Kdyby muž spal s mužem jako s ženou, oba se dopustili ohavnosti; musejí zemřít, jejich krev ať padne na ně.‟ Tak zní biblický verš 20:13 z třetí Mojžíšovy knihy, Leviticus, která dala hororu Adriana Chiarelly jeho název. Není to přitom jen tematický odkaz k náboženskému pozadí příběhu, ale i příznačná předzvěst toho, že v tomto hororu bude prolita nejedna krev.
Zakázaný vztah
Náctiletý Naim se přestěhuje se svou matkou do konzervativního křesťanského maloměsta. Narozdíl od své matky se Naimovi v šedé industriální končině nelíbí. To se ovšem změní, když lépe pozná svého spolužáka Ryana. Naim a Ryan skrývají před svým okolím svou sexuální orientaci a postupně mezi nimi vzniká zakázaný vztah. Když se ale jednou o jejich tajemství dozví jejich okolí, musí Ryan a později i Naim podstoupit vymítací rituál, který má chlapce „vyléčit‟ a očistit od hříchu.
Náboženská seance ovšem nijak nezastaví pocity, které k sobě Naim i Ryan chovají. Pouze způsobí to, že oba chlapce začne pronásledovat a napadat entita, která se mění v člověka, po němž mladíci nejvíc touží. Vzájemně se jim tedy zjevuje podoba toho druhého.
Skutečný strašák
Adrian Chiarella vytvořil Leviticus jako svůj hororový debut a nasadil nepochybně mimořádně vysokou laťku pro sebe i budoucí hororové režiséry. Svým dílem vytvořil velmi povedenou metaforu pro konverzní terapii. Rituál, který Naim i Ryan podstoupili, totiž nijak neovlivnil jejich orientaci. Pouze zajistil to, že mladíci své pocity potlačují, bojí se jich a především se za ně stydí. To figuruje jako důležitý motiv, neboť jedno z pravidel hororové vraždící entity zní tak, že se objevuje pouze v momentě, kdy se otcne se svou obětí o samotě.
Strach je ve snímku Leviticus tematizován nejen jako hororový prostředek, ale i jako poháněcí motiv hlavních postav. Naim, kterého ztvárnil devatenáctiletý Joe Bird, se neustále bojí. Ať už jedovatých zvířat, které se v australské obci skrývají, odmítnutí a nepřijetí od své matky, či ztráty svého milovaného Ryana. Ryan, jehož hraje jednadvacetiletý Stacy Clausen, se na povrch snaží tvářit jako nebojácný tvrďák, ale ve skutečnosti se děsí představy, že jej komunita za sexuální preference zavrhne. Skutečný strašák hororu vlastně není zabijácké monstrum, ale všudypřítomná homofobie.
Paralela s konverzní terapií je povedená i v tom, že její důsledky negativně ovlivňují všechny – nejen dotyčnou osobu, ale i její blízké. „Konvertovaný‟ člověk pak buď žije v sebeklamu, odcizí se svým blízkým, nebo v nejhorším případě spáchá sebevraždu. Podle statistik od The William Institute, jenž provádí nezávislé průzkumy o sexualitě, queer lidé v USA, kteří podstoupili konverzní terapii, mají o 92 % vyšší pravděpodobnost sebevražedných myšlenek během svého života, než „neléčené‟ osoby.
Horor nebo love-story?
Leviticus je ve svém jádru příběh o lásce, pouze doprovázený nadpřirozeným hororovým monstrem a několika jump-scary. Volba žánru dává ovšem pro film Leviticus smysl. Queer story-telling jde většinově se strachem ruku v ruce a hororový rámec proto filmu sluší. Pro úspěch snímku byla tedy nepochybně klíčová chemie hlavních postav, kterou divák oběma hercům rozhodně věřil. Romantický charakter hororu nejlépe popisuje replika, která zazní v průběhu filmu: “I want it to look like you.”/ „Chci, aby to vypadalo jako ty.‟ Ryan vyjadřuje v této větě, že když jej pronásleduje nějaké vraždící monstrum, pak ať je to monstrum s Naimovou podobou.
Leviticus se stopáží 88 minut dokázal solidně obsáhnout velmi komplexní psychologický příběh, rozhodně se ale mohl soustředit na některé komponenty či postavy ještě o něco více. Jednou z nedotažených dějových linek je například postava Naimovy matky. Mia Wasikowska, která horor Leviticus produkovala, ztvárnila zdánlivě chladnou a homofobní matku bravurně. Její charakter divák naprosto nenávidí, ovšem dost možná neprávem. Postava matky totiž měla velký potenciál. Mia Wasikowska pronáší ve filmu jednu ze zásadních replik: “We need fear, Naim. It’s how we survive.”/„Strach potřebujeme, Naime. Jenom tím způsobem přežijeme.‟
Její postava vystihuje onen strach pramenící ze snahy ochránit sebe a svého syna před zlem světa. Každá scéna mezi Naimem a jeho matkou působila komplexně: rezonovala v ní směs mateřské lásky, odměřené fasády, zklamání a náboženského tlaku. Stačilo by několik scén s Miou Wasikowskou, které by odhalily trochu minulosti této antagonistické postavy, a hned by její role nebyla tak černobílá.
Přežívat nebo žít
Neposledním chvályhodným aspektem filmu je skvělá volba hudby. Auditivní složka vždy skvěle předávala divákovi atmosféru scény. Konkrétně můžeme vyzdvihnout volbu písničky Self control, která zazní během titulků. Chiarella promluvil o tom, jak důležité pro něj bylo dostat práva na tento track od známého zpěváka Franka Oceana. Možná se jedná o detail v konečném důsledku, ale vytvořilo to dokonalé uzavření příběhu.
Závěr celkově velmi dobře vystihl a předával poslání filmu. Leviticus si celou dobu hraje s protipóly toho, zda je lepší přežívat ve strachu a schovávat se, nebo žít v naději a utéct. Poslání hororu Leviticus vyznělo jako apel na diváka vybrat si druhou možnost. Ačkoli byl závěr do jisté míry symbolický či otevřený, působil domyšleně, nikoli jako líná zkratka tvůrců. Koneckonců Leviticus představuje skutečný strach mnoha lidí po celém světě. Strach z toho být chycen. Ne ovšem vraždícím monstrem, ale nepřijímající komunitou. Leviticus rozhodně mezi svými hororovými konkurenty nezapadne a divák na něj jen tak nezapomene.