Před dvaceti lety vysílala americká stanice NBC jeden z nejkontroverznějších televizních pořadů svého času – To catch a predator/Jak chytit predátora. Studio A24 letos tuto show připomnělo filmem Primetime, který se diváka ptá, kde končí novinářská práce a kde začíná komerční lynčování. Snímek měl premiéru na letošním benátském filmovém festivalu, ta si vysloužila téměř desetiminutové ovace vestoje. Ne všichni ovšem přijali Primetime potleskem – samotný Chris Hansen, předloha hlavního hrdiny filmu a skutečný moderátor show To catch a predator, nazývá své filmové zpodobnění jako „urážlivé‟.
To catch a predator byla jedna z nejpopulárnějších show svého času. Najaté „volavky‟ – profesionální herci, kteří se vydávali za nezletilé – lákaly pedofily do domu, kde čekal skrytý štáb a kamery. Poté co predátoři úspěšně spadli do léčky, vstoupil do místnosti svérázný Chris Hansen a odhalil, že dotyčný pedofil je součástí televizní show a následně byl předán policii. Televizní show přilákala spoustu diváků a získala si tím způsobem trvalé místo v hlavním vysílacím čase.
Primetime je hraným debutem režiséra Lance Oppenheima, který dosud soustředil svou tvorbu na dokumentární filmy. Ač Oppenheimův snímek čerpá inspiraci ze skutečné televizní show a předlohou protagonisty je skutečný člověk, nedá se říci, že by film byl biografický dokument o Chrisi Hansenovi. Ještě před začátkem filmu přeběhnou přes obrazovku titulky sdělující divákovi, že ačkoli je film založen na skutečných událostech, některé scény byly přibarveny pro dramatický efekt. Třicetiletý režisér tak natočil snímek v žánru nazývaném doku-fantasie. Tím si zajistil jistou imunitu před Hansenovou kritikou a volnou ruku v tvorbě.
Tenká linie
V čem byla televizní show z nultých let tak kontroverzní? Můžeme ji srovnat například s českým dokumentem V síti z roku 2020. Dokumentární snímek od Barbory Chalupové a Víta Klusáka vznikl se záměrem poukázat na problém nebezpečí mladistvých na internetu. Součástí filmu byla rozsáhlá edukační kampaň na školách a cílem dokumentu tedy nebylo šokovat diváctvo (byť to většinou mělo tento vedlejší účinek). Tři plnoleté herečky, které ztvárnily dvanáctileté oběti, taktéž musely dodržovat přísný kodex, který zakazoval jakoukoli inciaci schůzek či sexuálních aktů. Součástí štábního týmu navíc byli psychologové, kteří dohlíželi na well-being hereček.
V kontrastu To catch a predator s charakterem komerční reality show měl primárně jeden cíl, a to udržet si sledující. A toho lze docílit pouze tehdy, když bude každý díl dostatečně šokovat. Show ležela na bázi konfrontace predátorů na kameře, veřejného zostuzení, a dokonce i provokace tzv. „návnadou‟ neboli volavkami. Pro zajištění dostatku peprného materiálu volavky v chatu naváděly dotyčné predátory explicitními narážkami, a záměrně je lákaly na schůzku. Predátoři tedy byli občas takřka dotlačeni figuranty k činu.
Nutno zmínit, že problematizace televizní show To catch a predator nijak nesouvisí s obhajobou sexuálních predátorů. Praktikovanou pedofilii a ohrožení mladistvých nelze ospravedlnit, o tom není žádných pochyb. Pořad To catch a predator se ale snaží přiživit na traumatu obětí a na lynči chycených predátorů, což není ani preventivní, ani investigativní novinařina, nýbrž monetizace velmi choulostivého tématu. Z etického hlediska se tedy jednoznačně nejedná o ušlechtilou práci.
Tíha i groteska
Píše se rok 2006 a novinář Chris Hansen chce založit zbrusu nový pořad, který chytá internetové predátory a následně je předává policejním složkám. Po jisté době úspěchu mu stanice NBC nabídne trvalé místo v hlavním vysílacím čase a Hansen rozestře sítě pro lov pedofilů ve velkém. Ambiciózní moderátor však postupně propadne honbě za čísly a původní honbu za predátory odsunuje na vedlejší kolej.
Oppenheim záměrně zvolil velmi chladnou barevnou paletu pro filmovou scénografii. Protagonisté jsou osvětleni zelenou, modrou a obraz často zkreslují vodní efekty jako například déšť. Scény připomínají horečnatý sen, který odráží mentální stav protagonisty Hansena. Nedá se ovšem říci, že by filmu Primetime chyběl humor. Primetime kombinuje tíhu tématu s groteskními situacemi. Ztvárnění Chrise Hansena jakožto velmi umíněného až neurotického muže slouží ve filmu kolikrát jako groteskní prvek. Obraz Hansena, který film vykreslil, tedy sice není pro svou předlohu z reálného světa příliš lichotivý, ve filmu ovšem funguje skvěle.
Hansen jako Dracula
Robert Pattinson právě zažívá úspěchy, které nemají v jeho generaci obdoby. Primetime je jeden ze čtyř celovečerních bijáků, v nichž letos hraje. Čtyřicetiletý britský herec měl původně snímek pouze produkovat, ale časem jej představa ztvárnění kontroverzního moderátora přitahovala čím dál více. Pattinson si osvojil Hansenovy osobité manýry a naučil se mluvit jeho televizním hlasem s nepředvídatelnou kadencí. Režisér poradil britskému herci v hlavní roli, aby se při hraní soustředil na postavu Draculy. Příchod Hansena totiž lze téměř dokonale přirovnat k ikonickému příchodu Draculy od Béla Lugosiho. Dracula stejně jako Hansen přichází po schodech dolů ke své oběti, aby se na ní následně přiživil.
Ve snímku rovněž hraje Phoebe Bridgers, známá americká indie zpěvačka. Ztvárňuje jednu ze dvou volavek, která lákala predátory do pasti Chrise Hansena. Bridgers hrála ve filmu poprvé, ovšem pravděpodobně rozhodně ne naposled. Její herecký kolega Robert Pattinson vychválil výkon americké zpěvačky: „Hned první den byla neskutečně uvolněná – a na mě to udělalo obrovský dojem.‟
Po boku Phoebe Bridgers hrál druhou televizní volavku Skyler Gisondo. Tento třicetiletý herec ve filmu zpodobňuje roli mladíka, který by se moc rád dostal do Hollywoodu. Jedním castingem se dostane do pořadu To catch a predator a jako návnada láká jako internetové pedofily. Postupně ovšem zjišťuje, že ona mentální zátěž a trauma ze způsobu natáčení za to docela nestojí. Gisondo skvěle ztvárňuje psychologický rozklad naivního herce a jeho prozření.
Kontroverzní show – kontroverzní film
Primetime není jednoznačný film; jeho smysl či poslání si diváctvo domýšlí samo. Vyvstává tedy otázka, zda právě umíněný moderátor není největším antagonistou filmu. Lance Oppenheim ovšem tuto interpretaci odmítá. V rozhovoru pro magazín Variety říká mladý režisér, že je pro něj Chris Hansen složitý hrdina podobně jako Odysseus. „Je to člověk s chybami, který se pouští do něčeho ušlechtilého, avšak dopady kapitalismu a komercialismu pro něj vytvářejí značně nepřehlednou situaci.‟ Oppenheimův Hansen se stává komerčním produktem. A upřímný, lidský Hansen přestává existovat, neboť se příliš oddálil od svých původních zásad.
Vzrušení a kontroverze kolem nového filmu nepochybně pomohou kariéře a značce skutečného Chrise Hansena – i v 68 letech se věnuje podcastové tvorbě a novinářské práci. I přesto se ovšem Hansen proti filmu hlasitě vymezil. Ve svém podcastu Have a seat mluví moderátor o tom, že „je zvláštní, že studio A24 vytvořilo film s použitím mého jména a podoby bez mého svolení.‟
Zde se rodí otázka, zda Chris Hansen zažaluje studio A24 . Ačkoli moderátor zmiňoval, že jeho advokáti již zkoumali právní případ filmu Primetime, nejspíše k žádné žalobě nedojde. Z právního hlediska by totiž žaloba narazila na značné překážky (pro dramatizaci fikce o veřejné osobě v USA totiž není potřeba souhlas dotyčné osoby).
Ačkoli lze pochopit, v čem jde Primetime Hansenovi proti srsti, rozhodně se nejedná o poškození jeho osoby. Oppenheimův první hraný film nahlíží do psychologie nejedné osoby a zkoumá hranici, kam až je člověk schopen zajít, aby dostal něco, po čem touží. To se dá vztáhnout jak na internetové predátory, tak na pokrytectví moderátora Hansena. Koneckonců to, co dělá, souvisí se starobylou tradicí performativní spravedlnosti, jako jsou pranýře, kůly pro tělesné tresty či veřejné popravy. Oppenheimův film zaznamenal silný ohlas a dost možná bude letos soutěžit o Oscara. Ač není jisté, že každému snímek Primetime sedne, rozhodně nikoho tento film nenechá netečným.