Festival Jeden svět je největším festivalem na světě zabývajícím se lidskoprávní tématikou. Už od roku 1999 ve spolupráci s organizací Člověk v tísni přibližuje s pomocí filmů různé oblasti lidských práv. Studentské listy přinášejí rozhovor s Ondřejem Kamenickým, ředitelem festivalu od roku 2017.
Co považujete za hlavní myšlenku a poselství tohoto festivalu a jaký máte pohled na lidskoprávní dění obecně?
Myslím, že hlavním cílem Jednoho světa je ukázat, že lidská práva nejsou nic abstraktního. Je to věc, která se dotýká na každodenní bázi nás všech, a to se snažíme ukazovat skrze filmy. Hrdinové a hrdinky, kteří v různých oblastech světa bojují za svobodu, za spravedlnost, za lepší svět jsou všichni lidskými bytostmi. Zvědomovat to, že to jsou hmatatelné, důležité věci, procesy, fenomény, ať už doma nebo ve světě, je náš cíl. V médiích se o těchto fenoménech mluví málo nebo naopak přehnaně, je to někdy šílená a nesrozumitelná debata, především ve virtuálním prostoru, na internetu. My fenomény zasazujeme do kontextu, pokoušíme se naše publikum vzdělávat, přinášet informace o různých tématech napříč celým světem, od společenských témat přes politické a environmentální. Zároveň promítáme také hodně filmů, které jsou laděné i jako intimní portréty jednotlivců, snažíme se přiblížit lidem i to, jak žijí jim generačně a charakterově podobné postavy. I přes to, že postava žije na druhém konci světa, se s ní můžeme ztotožnit.
V čem považujete studentskou angažovanost v tomto oboru za důležitou a máte nějaké konkrétní příklady v rámci festivalu?
Filmy o studentech a studentkách jsou pevnou součástí každoročního programu, protože spousta mladých lidí ve světě i doma, za něco, boří stereotypy, přináší svěží náhled na některé problémy, řešení. Dáváme film „Nebezpečné hry Roblox a Metaverse“, kanadský film od Ann Shin. Je o studentkách, které se zabývají různými formami extremismu a rasismu ve virtuálním prostředí, právě v těch zmiňovaných hrách jako Roblox, Minecraft a podobně. Dáváme i film „Studenstvo pro Gazu“ ohledně protestů na Kolumbijské univerzitě, ukazuje zblízka studenty, kteří se zapojili do aktivistického hnutí a stávky proti postoji univerzity vůči válce v Gaze. Někteří z nich školu pak musí opustit. Také více než polovina návštěvníků jsou studenti a studentky základních a středních škol, pro které v dopoledních časech běží projekce se spoustou debat nejen v Praze, ale ve 60 městech po celé České republice. Máme každoroční studentskou porotu, která vybírá nejlepší film z programu.
Přijde vám studentská angažovanost i v samotné funkci festivalu důležitá?
Tým se nám každý rok výrazně omlazuje. Studenti jsou zapojeni jak v Praze, tak obzvláště v regionech skrz studentské spolky nebo místní komunity mladých lidí. Letos máme i více mladých dobrovolníků a dobrovolnic. Před festivalem se nám ozývají sami lidé se zájmem o pomoc nebo brigádu či stáž, které nabízíme. Jsme za to moc rádi.
Přináší zapojení studentů festivalu osobitost?
Rozhodně ano, to je právě to zásadní. Já si myslím, že aby ten festival byl vůbec relevantní, aby opravdu promlouval k širokému publiku, musí být složený z mladých lidí. Máte největší přehled, široký záběr, napadá vás to, co je teď urgentní, o čem ta veřejná debata má být, co se má řešit. Myslím, že i do budoucna se bude tým neustále omlazovat, tak to má být, předávat zkušenosti dalším generacím. A tak to máte všude, zejména v kultuře, kde se vše tak rychle mění. Bavil jsem se s člověkem z generace Z a tvrdil mi, že neexistují trendy, vše se tak rychle mění, že už se to nedá považovat za konkrétní trend. To bylo inspirací i pro to, že jsme narozdíl od minulých let nezvolili jednotné ročníkové téma, neboť jsme dva nebo tři roky zpátky zjistili, že to z důvodu rychlosti světa není možné dělat. Tento rok jsou tématem lidská práva obecně, ve všech možných i nemožných podobách.
Často slýchám od starších generací, že mladá společnost řeší jen témata, která jsou trendová a medializovaná. Co si o tom myslíte?
To je neuvěřitelné klišé.
Řešíme třeba pásmo Gazy, ale starší generace tvrdí, že naše názory jsou ovlivňovány tím, co vidíme na internetu, a nejsme tak zkušení a nezažili jsme toho tolik. Naše témata podle nich nejsou relevantní, pouze populární.
Je to naprostý argumentační faul, ale byl zde vždy, jen se o něm možná více mluví. Je to shazování názoru, ale člověk se tomu naučí ve škole, skrz čtení nebo sociální média. Je to až politický tah k dehonestaci a označení něčího argumentu za irelevantní. Pokud se bavíme o Gaze, kde je přes 70 000 mrtvých lidí, prostor je zničen, lidé jsou vyhladovělí, humanitární koridory jsou omezeny, je to fakt. Já bych se tímto argumentačním faulem vůbec nezabýval, nesmíte se nechat zastrašit.
Vidíte spojitost s internetovými trendy, nebo je to další argumentační faul?
Je zvrhlé, že nazýváme zájem o humanitární krizi této velikosti trendy. Vzhledem k množství válek na světě je logické, že se o nich mezi mladými tolik mluví. Agresivita je vidět i na různých diskusních fórech, nepodložené dezinformace jsou omílány tak často, že jim pak společnost i věří. Pak si ale člověk uvědomí, že tolik ukřičených hlasů není. Že to je spíš ukřičená malá část scény, často součástí hybridní války, která je vedená proti Evropě nejen z Ruska, ale dnes i z USA. Na posledních dvou Mnichovských konferencích bylo vidět, že Evropa už pro USA není takovým partnerem, jakým bývala. USA se snaží o kapitál, o to, aby nad námi měla určitou moc. Rusko to řeší ozbrojeně na Ukrajině, Amerika pod Trumpovým vedením má tyto triky od Grónska až po dohady ohledně NATO. Stalo se to rychle, ale alespoň se Evropa postaví na nohy a osamostatní se. Ohledně trendů sítí – rozhodně bych se nenechal nikým moudřejším, starším, přesvědčovat o tom, že nic nevíte, nikdo by vás neměl delegitimovat.
Je generace přecitlivělá, jak se občas říká? Pokud ano, není to pro sociální cítění výhodou?
Ale nebyla náhodu předchozí generace necitlivá, od klimatické krize přes současnou politiku? To je zase typ figury, mladí prý nechtějí pracovat, jsou přecitlivělí. Já bych to pojmenoval zvýšenou citlivostí, která je naprosto na místě, protože se děje tolik hrozných věcí, které ani má generace nezažila. Vše je ovlivněno světovými konflikty, ale i předchozí pandemií, lidé se pořád psychicky zotavují z izolace. Zůstává zde nevyřešené trauma. To je na lidské srdce moc. Nedokážu si představit, jaké to je pro středoškoláky, vysokoškoláky, kteří v tom vyrůstají. Tento shaming je irelevantní a neustále se točí okolo rétorických hrátek.
Jste ředitelem festivalu už od roku 2017. Vypozoroval jste pozitivní ohlasy od studentů, co se týče zkušeností a nárůstu publika?
My máme i průzkumy na to, že nám chodí na projekce velice mladé obecenstvo. Pro hosty je to vždy vtipné, až dojemné. Velcí režiséři se zde setkávají s takovým rodinným prostředím, s atmosférou, kterou se tady snažíme dlouhodobě budovat. A oni potom vidí v sále z velké části mladé tváře a bývají z toho vždy překvapení a dojatí, zvlášť ze západních zemí na tak mladé publikum nejsou zvyklí. Nejen, že je obecenstvo mladé, ale nebojí se vzít mikrofon do ruky a ptát se v rámci debat. Vytváříme veřejné fórum, kde je jedno kdo jste nebo odkud jste, všichni se expertů a režisérů mohou ptát. Je to velmi osvěžující.
Který film je podle vás pro studenty nejpřínosnější?
Dráha ze Sarajeva, dokument z Bosny. Je to coming of age story o dvou klucích, co trénují na bobové dráze bývalého Sarajevského olympijského komplexu, který teď chátrá. Pro mě, jakožto člověka z malého města, je to velmi inspirativní, kluci se snaží z mála vytěžit co nejvíce. Chlapci dráhu opravují a jsou trochu „skejťáci“. A je to filmová jízda.
Byl jste angažovaný v lidskoprávní tématice už během svých studentských let? Jak jste se k ní dostal?
Mě spíše zajímalo celospolečenské dění. A tím, že jsem studoval dějiny umění, filozofii, filmovou vědu, kurátorství současných umění, tak se v tom logicky všechno potkávalo. Nedokážu identifikovat konkrétní moment kdy to vše začalo, ale časem jsem se začal zabývat tématem fenoménů, které se dají jako lidskoprávní označit. V cca druhém ročníku vysoké školy, v roce 2008, jsem se stal dobrovolníkem na Jednom světě. Možná zde jsem poprvé viděl, jaká témata filmy zpracovávají. To bylo zarámování mého celkového zájmu okolo toho, co se doma i na světě děje.
Je nějaký film, který vás letos zaujal či vám na něj utkvěla nejsilnější vzpomínka?
Nejprve bych podotkl, že jsme dohromady v 60 městech, Praha je jedno z nich, zde festival končí 19. března, ale až do 24. dubna můžete na festival prakticky kdekoliv po České republice, tudíž se na film můžete pořád podívat, nebo později na naší platformě. Film, který bude skoro ve všech těch městech, je film Při zemi Tomáše Elšíka, který spojuje dva příběhy, dva protagonisty. Jedna protagonistka pracuje pro ornitologickou společnost, je psovodkou a pátrá po někom, kdo tráví dravce. Takže je to taková dokumentární detektivka. Z druhého pohledu je to více esej nebo sonda, skoro filozofická, hluboká. A tím průvodcem, druhou postavou, je muž, ekolog, co se stará o místní přírodu. Pro mě je hlavní myšlenka, co se týče přírody a člověka, že není my a ona, ale příroda je s námi bytostně propojená. My nejsme ti racionální a moudří, který mají přírodu opečovávat, to my jsme přírodou. Já přírodu miluji a je pro mě velmi hluboké a důležité takto přemýšlet. Je to typ hlubinné ekologie nebo filozofie, která je fenomenologie smyslů. To pochází od amerického filozofa, spisovatele Davida Abrama, který je v závěru citovaný. Pavel Pokorný, jeden z protagonistů filmu, říká, že my a další organismy na tomto světě jsme furt jedno. Ač se nám může zdát, že nejsme v ničem podobní pavoukovi, nebo lišejníku, všichni jsme jeden organismus, je potřeba to takto vnímat. Film má takto hlubokou, filozofickou rovinu, ale poté i akční, detektivní, navíc je vizuálně krásný a pro Česko unikátní. A v současnosti, kdy se škrtá rozpočet, hlavně peníze pro životní prostředí, kdy se klimatická krize odsouvá na vedlejší kolej, je velmi důležité o této tématice mluvit. Protože nový ministr řekl, že se klimatická krize vyřešila a vyhazují se ředitelé Národních parků, nebo teď ředitel KRNAPu, je o to důležitější film promítat. Film je apel na to, abychom měli větší citlivost a pokoru vůči světu.
Říkal jste, že jsme jedno s přírodou a název festivalu je Jeden svět, jak si ho interpretujete?
Určitě. Jeden svět znamená absolutní propojení všeho se vším, nás všech se všema ostatníma lidma na tomhle světě. Přebíráme odpovědnost za to kde svět teď stojí, v jakém stavu se nachází, jak by se mohl změnit.
Co v rámci klimatické změny Jeden svět pro přírodu dělá kromě medializace? přírodu a klimatickou změnu dělá? Máte nějaké udržitelné projekty?
Jsme součástí Člověka v tísni, na jednu stranu jsme filmový festival, ale i vzdělávací projekt. Součástí Člověka v tísni jsou programy na ochranu klimatu, programy týkající se rekultivace míst zasažených přírodní katastrofou, boje se suchem, projekty na obnovu krajiny, vzdělávací programy, jsme s tím úzce spjatí. Společně s experty z klimatických programů vybíráme filmy, co promítáme, cestují také po regionálních festivalech. Jeden svět je takový amplion toho, co naše organizace Člověk v tísni na různých místech dělá. Vedle toho promítáme filmy s klimatickou tématikou, cítím potřebu to pojmenovat a uchopit, protože to je něco bytostně aktuálního.
Kdybyste měl shrnout poselství festivalu, jak by znělo?
Já rád říkám, že festival má provokovat provokovat společnost k uvažování nad současným světem a je dobré povzbuzovat lidi v tom, aby přemýšleli kriticky. Aby dovedli rozlišovat mezi tím, co jsou fakta a co je naopak manipulace. Abychom se z toho nezbláznili, musíme mít žebříček hodnot, kotvy v životě. Festival je taková kotva, je tu pro lidi, které svět kolem nás zajímá a chtějí se o něm dozvídat více, hlavně se chtějí sami zapojit a pomáhat. Ať už je to třeba jen vyjádření solidarity s druhými, nebo je to prožití emocí prostřednictvím filmu skrze plátno nebo virtuální realitu, jdeme napříč formáty a žánry. Máme hrané filmy, dokumenty, krátké filmy, animace, najde se něco pro každého.
Jaké věci na své práci si vážíte?
Já bych byl rád, kdyby to, co teď dělám, dodalo lidem trochu kuráž, odvahu, sílu. V tom, že je úplně v pořádku mít svůj názor. Nezáleží na tom, jak jste mladí nebo staří, ale je dobré mít svůj názor a stát si za ním. Věřit si.