Dobrovolníci v Olomouci se každou neděli schází, aby připravili jídlo, které posléze budou v ulicích rozdávat. Snaží se u toho dodržovat principy iniciativy Food Not Bombs – vegansky a pro všechny.

Na studentském bytě v Olomouci se každou neděli kolem druhé hodiny schází kolektiv mladých lidí, převážně studentů. Místo samotné je s místním fungováním Food Not Bombs hodně propojené. „Tady na bytě bydleli Šimon s Marošem, kteří se kromě FNB angažovali třeba i v Limity jsme my. Je to takový aktivistický byt. Později jsem se sem nastěhoval i já, a když odcházeli, tak jsem chtěl FNB udržet,“ vysvětluje Honza, který nedělní akce organizuje už skoro deset let. 

Za tu dobu zažila iniciativa lepší i horší časy. Během covidu dobrovolníci dělali jídlo do zavařovacích sklenic a rozváželi je po městě na kole. „Byly časy, kdy jsme rozdali třicet porcí a ještě jsme dovařovali. A taky byly časy, kdy chodil jenom Kenny, to je náš stálý strávník,“ vzpomíná Honza. (Kenny je olomoucký člověk bez domova, kterého místní dobře znají pro jeho pozitivní naladění, pozn. red.)

Americká iniciativa Food Not Bombs vzniklá v 80. letech dnes funguje i v Kanadě a Evropě. Její název odkazuje na pumpování stále více financí do zbrojního průmyslu. A to v situaci, kdy hladoví až miliarda lidí, včetně obyvatel vyspělých zemí. 

Z Bostonu se myšlenka kolektivu Food Not Bombs (FNB) dostala i do sedmnácti českých měst, včetně moravské Olomouce

Momentálně je strávníků míň. Souvisí to s tím, že je také méně dobrovolníků, i když se situace mění k lepšímu. Dneska je nás na bytě osm, což je podle všech rekord za poslední dobu. „A zrovna přitom není třeba moc krájet. Jindy by se víc rukou hodilo,“ směje se Darja, další z dobrovolnic. V hrnci se vaří rýže a směs na lečo. I co se týče jídla, má Food Not Bombs svoje pravidla, jak suroviny získávat.

Jeden z cílů totiž je zabránit plýtvání a vyhazování jinak použitelného jídla, čehož se často dopouštějí různé obchodní řetězce. Dumpsterovat už se prý nedá, supermarkety si popelnice začaly zamykat. Další cestou je tedy obejít různé podniky. „Máme jednoho zpřáteleného zelináře, ten nám dává neprodanou zeleninu, co by jinak musel vyhodit. Proto je fajn, když je nás hodně. Když víc lidí obejde víc podniků, je větší šance, že nahromadíme jídlo, ze kterého se bude dobře vařit. Mockrát se nám stalo, že jsme zašli do restaurací a hospod poprosit o jídlo a zaměstnanci byli rádi, že to nemusí vyhazovat.”

Vegansky a pro všechny bez rozdílu

Suroviny na vaření jdou sehnat i přes sociální sítě a fenoménu takzvaných food sharingových skupin, kde lidé nabízí většinou za odnos své potravinové přebytky, co už nestačí zkonzumovat. „Darja tam teď dala výzvu a byla úspěšná. Lidi protřídili spižírny, a navíc se o nás zase dozvěděli další.“ Zrovna v Olomouci ještě hraje do karet i to, že zde žije hodně studentů, kteří na víkendy jezdí domů a nestíhají tak spotřebovat svoje přebytky. Během vaření a přípravy jídla padne nápad, že by iniciaiva mohla dát na sítě i výzvu ke sbírce oblečení, které by se vydávalo spolu s jídlem. 

„Můj děda jednou vypěstoval obří dýní, kterou nám daroval, tak jsem se k FNB dostal já,“ vzpomíná student sociologie Ondra, zatímco se věnuje vaření kávy. „Lidi, co každou neděli vaří, jsem často potkával v hospodě. Tehdy jsem žádnou složitou motivaci neměl. Prostě jsem si řekl, že mám volné neděle a Honza s Darjou jsou fajn lidi. To, že tím můžu někomu i pomáhat je fajn bonus,“ dodává s tím, že z dýně od jeho dědy vznikly knedlíčky, směs s bramborami, a dokonce polívka. „Menu o dvou chodech tady asi ještě nebylo,“ směje se Honza. Další z podmínek, které by jídlo vydávané FNB mělo splňovat je ta, že by mělo být minimálně vegetariánské, ideálně však veganské. 

Intersekcionalita světem vládne

Anna, která dnes vaří s dobrovolníky poprvé, se k FNB dostala podobně jako Ondra – v hospodě. „Honza za mě v Ponorce zaplatil útratu a řekl, že mu to vrátím tady. Tak jsem přišla,“ směje se. Mimo Ponorku, proslulou olomouckou hospodu spojenou s undergroundem, ale spolek stojí na intersekcionalitě a spolupráci s ostatními aktivistickými iniciativami. Léta se ve Food Not Bombs angažují studenti z hnutí Fridays For Future, teď je hodně účastníků aktivních třeba i ve feministickém spolku Efko. „Já jsem na jedné schůzce Efka potkala Darju, která mi o vaření řekla. Neděle mám volný a líbila se mi ta myšlenka,“ vzpomíná studentka němčiny Andrea. 

Food Not Bombs jsou také schopní reagovat na to, co se aktuálně děje.  Třeba jihlavská pobočka organizace pořádala v létě 2020, kdy v Bělorusku zuřily nepokoje po zmanipulovaných volbách, benefiční prodej veganských burgerů. Výdělek šel na podporu jejich kolegů v Minsku. Olomoucká zase začátkem ruské války na Ukrajině z darovaných surovin upekla sladké zákusky, díky kterým vybrala přes 20 tisíc na podporu zasažené země. Jinak je ale jídlo vydáváno zdarma.

Když se blíží čtvrtá hodina, lečo s rýží už je hotové. Pobrat várnice s kávou, čajem, rýží a omáčkou spolu s taškou na špinavé nádobí je logisticky náročný úkol, dneska je nás na něj ale pět, což je dostačující. „Přes svátky jsme na to byli s Honzou sami, takže jsem musel jít na dvakrát. Ale mělo to výhodu – cestou jsem potkal jednoho našeho strávníka, co si myslel, že přes svátky nevaříme. A pak ještě další tři lidi,“ líčí Ondra.

Krátce před čtvrtou dorazíme do altánku v Bezručových sadech pod Konviktem. Cestou mi ještě Jirka vysvětluje, že další z principů iniciativy je vydávat všem bez rozdílu. „Struktury jsou různý, ale v rámci pravidel nikoho nevyzvídáme. Chodí třeba i starší lidi, kteří jsou prostě rádi, že v neděli dostanou teplé jídlo a nemusí vařit. Teď chodí hlavně bezdomovci ze stanového města nebo squatů. Je to fakt různý.“

Zákusek jsem teda dlouho neměl

Zatímco Andrea s Annou na lavičku v altánku rozkládají várnici, nádoby s jídlem a nerezové misky, do kterých budou podávat jídlo, Jirka s Ondrou jdou k mužům sedícím opodál. „Toho jednoho znám, to je náš pravidelný strávník.“ Všichni tři muži opatrně nakouknou do altánku s lehkou nervozitou v tváři. Po tom, co jim Andrea s úsměvem na tváři představí složení dnešního menu, nervozita opadne. „Mně říkali, že tady takhle v neděli vaříte,“ řekne jeden z nich. Anna jim ještě nabídne sůl, kterou spolu s cukrem na čaj přinesli. 

S Andreou si povídáme o studiu jazyků, což zaslechne jeden z mužů a dá se s námi do řeči. Dřív prý díky svému zaměstnání hodně jezdil po světě, ale to se mu stalo osudným a teď je v invalidním důchodu. Během líčení poukáže na francouzskou hůl, o kterou se opírá.

Když strávníci dojí, nabídne jim Andrea ještě čaj a perník, co v mezičase donesla jedna bývalých dobrovolnic. Čaj čepuje do kelímku z tvrdého plastu, který spolu s nerezovými miskami po akci umyjí, takže nevzniká žádný přebytečný odpad. „Já se u vás normálně přejím,“ libuje si muž s francouzskou holí.

Blíží se pátá hodina, začíná se stmívat a kvůli nepřízni počasí se v Bezručových sadech moc lidí už nevyskytuje. Rozhodneme se tedy pro dnešek akci ukončit. Várnice i nádoby s jídlem jsou znatelně lehčí, než když jsme je nesli sem. Cestou zpátky procházíme kolem našich třech dnešních strávníků, co na lavičce hrají karty. „Zase za týden ve dvě tady, nezapomeňte,“ mávne na ně ještě při odchodu Ondra. Muži se usmějí a ještě jednou nám poděkují.

Tento příspěvek má jeden komentář

  1. Jan Šimůnek

    Problém je jistě v tom, že veganské jídlo není zdraví prospěšné, pouze udržuje jakýsi stav. A je to zbavování se možností spotřebovat další suroviny / potraviny, které se vyhazují.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..