Za deset minut půl třetí vcházím v sobotu 3. prosince do učebny číslo 220 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Na tomto místě pokračuje třídenní skautský mikulášský seminář zvaný Miquik. Pro třetí přednášku jsem si vybrala diskusi s bezdomovcem Petrem. Po pár minutách vchází s berlemi do malé posluchárny za doprovodu své přítelkyně a moderátora.

Dlouhovlasý pán se s lehkostí odráží na zvýšené pódium, s díky odmítá pomoc od přítomného skauta. Na krku se mu třpytí velký zlatý kříž na řetězu, po usednutí si upravuje bílou džínovou bundu a brýle. Pomalu se rozhlédne: „Předpokládám, že nevíte, co od přednášky čekat. Jedno je ale jistý, ta voda ve sklenici za chvíli poteče po stole, z nervozity jsem celej rozklepanej. Rád vás vidím, jako malý jsem vyrůstal blízko téhle budovy. Vždycky jsem si představoval, jak zde vystuduji a jednou budu přesně v takovéhle místnosti přednášet. A v mých padesáti se mi to díky pozvání Skautského institutu podařilo. Je to jako splněný sen,“ začíná.

Bon bony

Před sametovou revolucí se jen těžko shánělo zahraniční zboží všeho druhu, od žvýkaček s kačerem Donaldem až po pravé americké džíny. Kapitalismus byl zatracován ve jménu propagandy. K luxusnímu zboží z míst za železnou oponou se běžný občan neměl šanci dostat, pokud tedy nezašel do Tuzexu. Takzvanými bony nebo valuty zahraničních měn mohl koupit, co potřeboval. Tyto měny však byly vypláceny pouze diplomatům, ostatní si je sháněli přes veksláky (člověk věnující se nákupu a prodeji valutů a bonů – pozn. redakce).

K těmto lidem Petr vzhlížel a už v patnácti letech jim pomáhal uskutečňovat obchody v bytě své matky. Z každého prodeje získával nejen provizi, ale i zkušenosti. Později se také stal vekslákem. „Pro mě to byli fascinující lidi, připadali mi jako gangsteři. Líbilo se mi, kolik peněz mají, jak jezdí v drahých autech a jak se oblíkaj,“ vypráví s vážným výrazem ve tváři.

Vekslákům se opravdu žilo jako prasatům v žitě. Bony a valuty přeprodávali nadceněné. Václav Nývlt v rozhovoru pro MF DNES dosvědčil, že si dobrý vekslák za jediný den vydělal tolik co průměrný zaměstnanec za měsíc. Takový životní styl ale vyžadoval oběť. Velká esa v těchto okruzích kvůli své bezpečnosti a zachování svého podnikání s penězi spolupracovala se Státní bezpečností (StB).

„Já nikdy s policií ani s jinými nespolupracoval. Byl jsem mladý a nezkušený. Až později jsem zjistil, jaká pitomost to byla, co jsem prováděl. Takoví už pro mě nebyli těmi obdivuhodnými mafijány. Byli to bezpáteřníci, co využívali mizérie tehdejší doby,“ odpovídá Petr na otázku, jestli on sám byl členem StB.

Dva gramy perníku, prosím

„Asi v šestnácti letech mě jedna holčina zavedla do jednoho z bytů, kde se tohle svinstvo drogový vyrábělo. Tam jsem poprvé zkusil tvrdší drogy, hlavně pervitin. Pochopte, já studoval na střední hotelové, musel jsem být pěkně upravenej a učesanej. Tihle kluci měli dlouhé vlasy, vypadali jako týpci, prostě cool,“ vzpomíná Petr.

Podobných bytů existovalo v Praze celkem osm a všechny měly za úkol stejnou věc. Vařit drogy z volně dostupných či předepsaných léků. Ať už byly získány legálně nebo přes kontakty. Jedním z velkých distributorů pro vařiče drog všeho druhu byla Penicilinka v Roztokách u Prahy. Původně sloužila hlavně k výrobě penicilinu a jiných látek, ale její zaměstnanci si přivydělávali právě přeprodáváním základních stavebních kamenů pro drogy. Výsledné produkty tak měly vysokou kvalitu. Mezi nejvíce distribuované patřily hlavně stimulanty jako opiáty, heroin anebo metamfetamin, známější pod pojmem pervitin nebo perník.

„Já do závislosti spadl až po tom, co mě pustili z vězení, v devadesátých letech. Když se na celou tu situaci s drogami podívám retrospektivně, tak to, kolik lidí do toho spadlo, se dalo očekávat. Komunisti celých 40 let tvrdili, že tu problém s drogami není, že to je jen problém Západu. Po revoluci tak nikdo nevěděl, co to s člověkem udělá,“ říká a po apelu na celé publikum, abychom to nikdy nezkoušeli, pokračuje, „každý si myslí, že to ukočíruje, že přece on je ten, co do toho nespadne. Já si to uvědomil až po tom, co mi drogy došly a dostal jsem absťák. Bez dávky jsem se nemohl hnout z postele.“

Alternativní gastronomie

V České republice bylo k roku 2019 evidováno téměř 24 tisíc osob bez domova. Nejčastější příčinou byla dlouhodobá nezaměstnanost a exekuce. Studie s názvem Bez střechy nad hlavou z Univerzity Palackého upozorňuje na fakt, že lidé bez domova jsou většinou oběťmi spíše systémového selhání než individuálního. Zároveň zmiňuje, že předsudky ohledně užívání drog, agresivitě a lenosti jsou pravdivé pouze o nejhlasitější skupině, která tvoří minimum z celkového počtu bezdomovců. Ostatním stereotypizace ubližuje. Nemají chuť vyhledat pomoc a zůstávají na ulici déle, než je nutné.

Petr sám se dostal na ulici nejen kvůli své závislosti. Od propuštění v roce 1989 se stihl oženit, mít syna, ztratit práci, rozvést se a nakonec v roce 1997 přijít o byt. Aby se uživil, naučil se vařit drogy. „Svým způsobem to byla práce jako každá jiná,“ směje se Petr, „dalo se na tom opravdu vydělat. Já přeprodával na diskotéce Skyland, než mě vyhodili pro neschopnost. Ale i když peněz z toho padlo hodně, nevydrželo to. Spousta z toho, co jsem uvařil, skončilo ve mně. Nebyl jsem schopnej se postavit na nohy a žít normálně. Bydlel jsem u lidí, co to svinstvo ode mě kupovali.“

V roce 1991 vznikla Národní protidrogová centrála. Petr byl několikrát odsouzen k odnětí svobody za nezákonný prodej drog a dohromady si odseděl 16 let. Dnes tvrdí, že mu to zachránilo život. Ve vězení vždy vystřízlivěl, a tak se nestihl dostat na smrtelnou dávku. „Nakonec jsem si sáhl až na dno, do kosti v pravé noze se mi dostal stafylokok a museli mě sedmkrát operovat. Dvakrát jsem jim vypadl a nahazovali mě defibrilátorem. Po všech možných postupech mi celou nohu amputovali. Abych vydržel tu bolest, museli mi dávat morfium. Normální člověk na něm může být jen měsíc, pak by si vypěstoval závislost. Já už byl závislý na pervitinu, který má stejné účinky, takže jsem těch měsíců dal sedm.“

Petr pracujícím s příběhem

Díky pomoci zvenčí je dnes vše jinak. Do nemocnice za ním přišel pan Topinka a pomohl Petrovi zařídit si veškeré dokumenty kvůli úřadům. Postupně si zažádal o hmotnou nouzi, příspěvek na bydlení a substituční léčbu. Pokoušel se si najít práci, kterou nakonec dostal v Pragulicu, organizaci, která zaměstnává lidi bez domova jako průvodce po Praze s příběhem. Svůj život tak proměnil v cestu po Praze, při níž lidem přibližuje život drogově závislého člověka bez domova. Účastníci tak mají šanci zažít hlavní město z alternativní perspektivy.

„Já jsem vlastně nejšťastnější člověk na světě. Mám přítelkyni, práci, byt a každý den jídlo. Minulý týden mi vymazali záznamy z trestního rejstříku. Konečně cítím sám od sebe radost, drogy k tomu nepotřebuji. Kdyby mi nepomohli, dneska bych tu nebyl,“ myslí si Petr, který je už pět let abstinentem. Týdně dochází k psychiatrovi na terapii a pro léky, které mu v překonání závislosti na pervitinu pomáhají.

„Pervitin funguje jako stimulant. Už po jedné dávce zažijete takový kopanec štěstí, který si ani neumíte představit. Vyplavuje vám to endorfiny a dopaminy ostošest. Problém je, že podvěsek mozkový kvůli takovému návalu přestane na pár dní hormony štěstí vyrábět. Pak spadnete do deprese, je vám fyzicky špatně, necítíte nic. Tak si dáte víc,“ vypráví. Dívka z publika se ptá, co člověka u užívání drogy drží: „Představte si, že byste měsíce neměli cítit nic, žádnou radost, žádné štěstí. U závislosti fyzické bolesti z absťáku překonáte léky, ale tu psychickou ne. Bez pomoci zvenčí to nejde, proto jsem všem tak vděčný, že mi přes všechno, co jsem zpackal, pomohli. Každý na tu sociální pomoc má nárok. Buď si o ni řeknete, nebo ji přijmete.“

Z dat vyplývá, že si o pomoc od státu či od různých organizací zažádá většina bezdomovců bez problémů se závislostí, či bez exekucí nad 100 tisíc korun. Projekt Nejdřív střecha navíc poskytuje měsíc ubytování zdarma pro lidi v nouzové situaci. Výsledky ukazují, že 56 procent takto ubytovaných si za měsíc stihne najít stálou práci a nové bydlení.