Brány polského velvyslanectví na Malé Straně se otevírají. Do areálu vstupuji ještě před oficiálním zahájením akce, ale hned mě vítá stánek Polského institutu, který obývají tři ženy. Okamžitě si všímám knihy Czesława Miłosze, který patří k mým oblíbencům, a také výtisku Ádvojky. K mému štěstí je obojí volně k rozebrání, a já už se tak vidím pohroužená v četbě někde ve stínu četných stromů v nádherné zahradě polského velvyslanectví přímo pod Pražským hradem. Je sobota 17. června, krásné letní odpoledne protkané občasnými přeháňkami. Na pódiu se pomalu rozehrává skupina Psio Crew, neofolkový ansámbl, jehož rozehrávka zní jako kus z dílny Floexe.
Kolem dokola se při příležitosti tradičního Polského dne rozprostřely stánky jednotlivých polských regionů, ale i těch, které přesahují hranice Polské republiky. Takovým příkladem je malebný stánek ověšený výsledky drátenického umění oblasti Górolsko Swoboda, jež se rozkládá na území jak Polska, tak Slovenska a Česka. S představiteli Górolska se mi poštěstilo prohodit pár slov, která následovala po mém prozkoumání vystavených výrobků z drátů. Jako první se mnou mluví Marcela Hozáková, usměvavá zástupkyně značky Górolsko Swoboda.
Můžete mi prozradit něco málo o svém stánku?
Naša značka Górolsko Swoboda je špecifická tým, že združuje regionálnych výrobcov z územia troch štátov, Poľska, Česka a Slovenskej republiky, vlastne podporujeme regionálnych tvorcov, ktorí vyrábajú rôzne potravinárske výrobky, ale aj nepotravinárske, zružujeme rôzne rezbáre, drôteníky, výrobcov syra, výrobkov kosti… všetko si môžete pozrieť v našom katalógu a na našich stránkach.
Aha, takže tyhle drátenické výrobky mají nějakou dlouhou tradici? Můžete mi povědět něco právě o nich?
Môžem vám povedať, že manžel je štvrtá generácia drôteníkov, jeho dedo a pradeda pochádzali z Veľkého Rovného, v cárskeho Ruska, mali manufaktúru v Odese na Ukrajine a tak v Kyjeve a dodávali na cársky dvor.
Po paní Marcele se hned ujímá slova koordinátor, pan Leszek Richter.
Dobrý den, jak je to s tou vaší dlouholetou tradicí přes několik generací?
My jsme tady poprvé v Praze jako náš mikroregion Górolsko Swoboda. Je to tradice z pomezí Česka, Polska a Slovenska, na české straně je to město Jablunkov, na polské straně možná znáte město Visla, na slovenské straně Čadca. A co lidé nevědí, je to, že nás nikdy nedělily hranice, máme svoje gorolské nářečí, kterým se dorozumíme na všech třech stranách. Takže když půjdu do Polska nebo na Slovensko, tak se se všemi domluvím, samozřejmě. A to je úplný ten základ, spojený s tím kulturním dědictvím. Jde nám o to, že podle nás, a je to pravda, si nikdo nevšímal těch malých lokálních výrobců. Nikdo je nepodporoval, jo. Samozřejmě, velké podniky a velké firmy mají finance na promo, oni (malí výrobci) je nemají. Oni prostě musí makat od rána do večera a nikdo se o ně nezajímá. Bohužel, samozřejmě, ani lokální správa, jako. Tak jsme si řekli, když to neudělá správa, tak to uděláme my. To znamená, místní skupina polské kultury v Jablunkově, a snažíme se být konzistentní a transparentní, protože samozřejmě první otázka je, na jakém základě můžete posoudit, že se jedná o místní výrobek? Samozřejmě, všechno máme na internetu, zásady, kritéria pro udělení té značky, takže když prostě kupujete u nás, máte garanci, že kupujete výrobek opravdu od regionálního výrobce. A taky samozřejmě vzděláváme tu místní lokální komunitu. To je oproti těm značkám, v uvozovkách, národních, které jsou o ničem, jo, třebas český výrobek, atd., my jsme transparentní, protože když jdete na naše stránky, tak prostě vidíte, kdo je v komisi, jaké jsou zásady, kritéria… víte, proč ten produkt má ten certifikát. A taky edukujeme místní komunitu, že místo supermarketu, kde je to levnější, ale ty peníze jdou v lepším případě do Prahy a v tom horším mimo Česko. A když koupí u nás, zaplatí dráž, ale to musí být. Peníze z daní jdou k nám zpět. A vracejí se. Takže je to koloběh. A věřte mi, že ti lidé na to slyší. Chápou ty souvislosti, ale samozřejmě to děláme my, takže to je podle mě důležitý faktor. Podpora, tak si vemte, že oni prakticky byli znechucení. Málo chybělo a někteří by to řemeslo pověsili na hřebík. Takže vlastně, to je právě podle mě to gró lokální ekonomiky, je to komunitně vedená ekonomika zdola. To není, že jsme nasadili marku z ministerstva. Měli jsme pracovní setkání s výrobci a tam jsme se domlouvali, jaký bude název, jaké bude logo… takže je to vlastně jejich dítě. Takže oni spravují svoji věc.
Takže všechno zůstává doma.
Ano. A zbytek se zeptejte tady pana Roberta Hozáka, on je vlastně ten dráteník, tak se ho zeptejte přímo. A samozřejmě zvu 4. 8. všechny do Jablunkova na Gorolski Święto. Já vím, že dneska prostě nefrčí mezi mládeží úplně to kulturní dědictví, ale věřte mi, že to je úplně jiná akce. My nemáme jediného placeného pracovníka.
Všechno je na dobrovolné bázi?
Ano, všechno. A proto je ten festival tím výjimečný. Když si chcete užít náš region, řekněme od kuchyně až po kulturu, přijeďte k nám. Takže 4 dny, je to na všech stranách, v Česku, Polsku, na Slovensku, byl jste 4 dny na dovolené a ve třech státech (směje se).
Dále pokračuji k samotnému řemeslníkovi, panu Hozákovi.
Povězte mi prosím něco o tom řemesle, já jsem slyšela, že vlastně sahá až k Oděse. Jak vůbec vzniklo, jak se k tomu dostali vaši předkové?
Takže my sme zo slovenska, pochádzame z Kysúc, alebo tam z toho regiónu, alebo môj otec. A tam jednoducho nebola práca. Keramika vtedy mala veľkú hodnotu, normálne klasicky si predstavte misu, hrniec, džbán keramický. Dnes sa pozrieme, keď sa niečo pokazí, tak sa to vyhodí a kúpi sa nové. Ale vtedy nebolo na to peňazí, a keď ten hrniec praskol a držal ešte pokope, tak tí drôteníci… tým to začalo, celé drôteníctvo. Neskôr áno, neskôr sa robili aj dekorácie a rôzne také iné veci, tak sa to rozvinulo do takej dekoračnej formy, ale stále to bolo funkčné, robili sa misky na ovocie, robili sa podstavce pod žehličky, vešiaky na utierky, na hrnce… no a ja som zo štvrtej generácie pokračujem v tej tvorbe.
Dobře, a kdy to nabylo té uměleckosti, té tvůrčí svobody? Kdy to přestalo být jen pouhou opravou?
Viete čo vám poviem, no je to také, že som začal robiť to, čo robil pradeda, a vlastne tá doba si vyžaduje zmenu, napríklad ako dnes má každý telefón, každý má internet, jednoducho je pripojený na sieť, tak aj my sme sa museli prispôsobiť. Ľuďom sa to páčilo, ale chceli skôr už nie ako tie úžitkové výrobky, ale dekorácie. Rôzne brošne, prívesky, náušnice a také veci. Tomu sme sa samozrejme prispôsobili.
Ještě jsem se vás vlastně chtěla zeptat, jestli se tomu věnujete odjakživa, nebo jste se k tomu dostal až postupně?
Viete čo vám poviem, chodil som do školy, otec to robil, vôbec ma to nebavilo, absolútne som toho mal plné zuby, a potom až nejako po škole, ja som chodil do folkového súboru, hral som na husle a možno aj tam ma osvietilo , alebo ako to povedať, že mi panbožko dal taký dar, a začal som to robiť, vyšiel som na jarmok a ľudia mali záujem, tak to robím dodnes.
S regionem přesahujícím hranice i jeho zástupci se postupně loučím a vydávám se na pouť Polskem vměstnaným do jedné zahrady. Místo se pomalu plní lidmi všech věkových kategoriích, k mému podivu drtivá většina z nich mluví česky. Zdá se, že se polská kultura těší u místních velké oblibě. Možná je sem přilákalo dobré tradiční jídlo, kterými stánky úplně přetékají, ať už jsou to sladkosti nebo klobásy. Samozřejmě nechybí ani tradiční pierogi. Organizátoři nezapomněli ani na děti a připravili si pro ně různé soutěže nebo jiný doprovodný program. Na děti také připravili i sochy koní, kteří mají podle nápisů bolavé nožky. Děti nebo i dospělí si mohli zkusit vyrazit svůj vlastní peníz za asistence nefalšovaného polského rytíře.
Ze zahrad mě bohužel vyhání náhlý silný déšť a bouřka, která mě připravuje o část programu, ale i tak mě těší pestrost a pečlivost, s jako se organizátoři do akce pustili. Na své si jistě i v dalším roce přijde každý, komu se zachce kousky polské kultury poznat bez toho, aniž by opustil hranice Republiky.
