Od pádu vlády proslulého syrského diktátora Bašár al-Asada již uplynulo více jak rok a naděje na demokracii v Sýrii se od převzetí moci Ahmedem Šarou po celý rok zvyšovala. Avšak všechny faktory nejsou takové, jaké se původně zdály a západní naděje mohou být s demokratizací na omylu. Pojďme si zrekapitulovat vše, co se za poslední rok v Sýrii událo.
Na přelomu listopadu a prosince 2024 se konal jeden z nejrychlejších politických převratů v historii vůbec. Jeho historický kontext je však mnohem hlubší a zamotanější. Přes padesát let byla Sýrie tvrdě a totalitně ovládána rodinou Asad. Bašár al-Asad, který se k moci dostal v roce 2000 po smrti svého otce byl po 24 letech své moci sesazen. Od roku 2011 Sýrií zmítala až do nedávna trvající občanská válka, která měla přes 500 tisíc obětí. Konflikt byl pomocí ruských a íránských vojsk zdánlivě pozastaven, to ale nezabránilo nedávnému povstání.
Vše započalo „osvobozováním“ Tureckem podporovanou skupinou HTS (Hayat Tahrir al-Sham) ze západu Sýrie. Nejprve se zmocnila menšího území podél hranic s Tureckem, 3. prosince pak dobyla město Aleppo, které bylo ovládáno Američany podporovanou skupinou SDF (Syrian Democratic Forces), 5. prosince města Hama, 7. prosince města Homs, 8. prosince Damašku, kde ohlásila svou výhru. Všechna tato města byla pro vládu Sýrie klíčová a rebelové postupovali neuvěřitelně rychle a efektivně. Tato cesta za svobodou však vynesla okolo 900 obětí, mezi nimi také zhruba 130 civilistů. Dvě hodiny před vyhlášením vítězství HTS osvobodilo největší věznici, ve které byli dlouhá léta drženi političtí vězni. Bašár al-Asad se dostal pod ruská křídla, kde se ukrývá společně se svou rodinou. Sýrie je nyní v přechodném období a rebelové vyjednali s tamními vládními kancelářemi politický přechod.
Sýrie za Bašára al-Asada
Kořeny tohoto historického převratu sahají mnohem hlouběji do minulosti. Občanská válka započala již 15. března 2011 v reakci na arabské jaro, které vzniklo převážně z důvodu taktického rozdělení území dnešní Sýrie, Iráku, Palestiny a Jordánska mezi největší mocnosti po 1. světové válce. Umělé rozdělení nekorespondovalo s etnickými a náboženskými hranicemi, což eskalovalo v požadavky na místní reformy a na respekt vůči národům, které byly dennodenně utlačovány a omezovány na volebním právu. V roce 2010 řada konfliktů eskalovala především kvůli tamním společným problémům, mezi které se řadí například chudoba a nezaměstnanost v regionech. Konkrétně v Sýrii vyvrcholila situace po neúspěšných vládních reformách Bašára al-Assada až do vojenského povstání, která režim vojensky potlačoval až do roku 2024, kdy po dvoutýdenním převratu autoritářský systém padl.
Rodina Assadových provází a svazuje osud Syřanů po desetiletí. Bašár al-Assad byl po smrti svého otce nadějí na vymanutí z autoritářství, které Sýrii svazovalo od roku 1963, kdy strana Baas provedla státní převrat. Baas, neboli syrská socialistická strana, podporovala Bašára al-Assada po celé čtvrtstoletí jeho vlády. Straníci dokonce zajistili změnu Ústavy, která snížila minimální věk nutný pro prezidenství ze čtyřiceti na jeho tehdejších 34 let. Tento proces na hraně demokracie dovedl západní mocnosti k tomu, že přestaly uznávat legitimitu assadovského režimu a odsoudili tamní režim jako nedemokratický.
Náznak demokratizace od převratu
Naopak Ahmed Šara, který se do čela Sýrie postavil před rokem, představoval pro západní mocnosti, ale převážně pro syrský lid jiskru naděje v demokratizaci a opětovnou prosperitu země. Je však nutné dodat, že mnoho pohledů bylo na počátku zaslepených prvotní nadějí a nadšením. Ahmed Šara, nový syrský prezident, se ujal moci vojenským a násilným převratem, jež si vyžádal přes 1200 obětí. Nejen, že vojenský převrat je z demokratického pohledu do budoucnosti nebezpečný, ale sám Šara byl od 17 let členem Al-Kádiy, mezi lety 2006 a 2011 byl dokonce držen americkými jednotkami. Je však také nutné podotknout, že assadovský režim si vyžádal okolo 600 tisíc obětí, z čehož polovina byli civilisté. Navíc, odborníci odhadují že migrační vlna v průběhu syrské občanské války od roku 2011 dosahuje hodnot, které ji řadí hned za migrační vlnu způsobenou druhou světovou válkou čítající téměř sedm milionů uprchlíků.
Situace menšin v Sýrii
Různorodost obyvatelstva je jedno z nejvíce diskutovaných témat, které po převratu vyplulo na povrch. Skupinami, nad jejichž osudem se vznáší největší otazník, jsou převážně Kurdové a křesťanské menšiny. Kurdové, kteří tvoří mezi 5 a 10 % syrského obyvatelstva, jsou jednou z nejvíce diskutovaných, ale také utlačovaných menšin v arabských státech obecně. Toto obyvatelstvo s kořeny ze starověké Mezopotámie assadovský režim masivně utlačoval. Naopak Ahmed Šara se prý snaží kurdské obyvatelstvo do chodu a kultury země znovu zapojit, například formálním uznáním kurdštiny jakožto druhého národního jazyka vedle arabštiny, povolením výuky kurdštiny na školách, ale hlavně navrácením občanství, která byla Kurdům odebrána roku 1962. Jeho zájmy jsou však ovlivněny převážně snahou o vyvarování konfliktům s kurdskou SDF pod protekcí USA, se kterými se pohybuje na tenkém ledě a mnoholeté napětí je pořád zřejmé.
Křesťany assadovský režim chránil, ale kontroloval a své bohoslužby museli vždy předem nahlásit. V novém režimu teď čelí strachu a obavám z budoucnosti. Dle některých reportů, zejména z amerických lobby a institutů, z minulého roku na křesťanech páchala radikální skupina HTS (Hayat Tahrir al-Sham) a SDF (Syrian democratic Forces) mnoho násilí. Šara se však dle tamních médií snaží ke křesťanům přistupovat s respektem, ale jeho momentální možnosti a výroky by se daly považovat za omezené. Sice křesťanům přislíbil protekci a svobodu, ale činy radikálů v některých oblastech svědčí o opaku. Dle některých tamních zdrojů, přislíbil prezident vlídný přístup i syrským židům, kteří od radikálních postupů a migrací od 60. let minulého století čelili víceméně teroru. Pozice nového syrského prezidenta vůči nim se zdá být pozitivní, jelikož židovské populaci opět přislibuje ochranu.
Nová zahraniční politika
Důležitým pilířem Šarovy vlády je i zahraniční politika, přichází zejména otázka vztahu k Ruské federaci, které bylo klíčovým spojencem al-Assadovy administrativy. Ruské a íránské síly pomáhali bývalému prezidentovi držet vládu převážně v ozbrojených konfliktech proti tamní protestující populaci. Ahmed Šara navázal diplomatické vztahy s Ruskem pár dní po převratu ve snaze o stabilizaci vztahů. V poslední době však přichází obava z toho, že diplomatická jednání s prezidentem Putinem směřují k opětovnému zásahu ruských sil do syrské vnitrostátní politiky, převážné v prospěch upevnění Šarovy moci. Tento přístup nebezpečně podporuje diktátorské sklony, které jsme v Sýrii pozorovali poslední dekády.
Nebezpečným faktorem je také nejistota příštích syrských voleb, které se dle prezidentových slov mohou konat klidně až za tři roky. Pozastavení voleb je v politické a hospodářské krizi pochopitelné, ale společně se začleněním SDF do exekutivních a legislativních míst představují tyto kroky slabinu v možné demokratizaci. Ahmed Šara se vedle ostatních jednání snaží zahájit také diplomatické jednání se Západem, který ho za jeho džihádistickou minulost odsuzoval a dokonce stíhal. Prezident již podnikl cesty do USA a Francie, cesty do Německa a Švýcarska sám vládce zatím zrušil.
Významné je také obnovení vztahů s ostatními zeměmi Blízkého východu, které mnohdy al-Assadovu vládu odsuzovaly. Syrskou prioritou prozatím zůstává zejména upevnění vztahů s Irákem, Egyptem a Saudskou Arábii, které neprojevovaly takovou podporu al-Assadovi jako například některé palestinské skupiny a libanonská teroristická skupina Hizballáh.