Francouzská vláda znovu padla a prezident Emmanuel Macron jmenoval již čtvrtého premiéra v řadě. Bude tentokrát jeho výběr úspěšnější? Nebo jsme na pokraji francouzské občanské války? Na tyto a mnoho dalších otázek odpovídá v rozhovoru politicky angažovaný student, Daniel Migud. Daniel je mladý člen středopravicové politické strany Horizonts, kterou založil francouzský ex-premiér Édouard Philippe, a studuje na prestižním lyceu Sacré-Coeur v Aix-en-Provence. Zatím působí v obecní politice, ale Daniel míří výš a možná jeho jméno v budoucnu uvidíme mezi kandidáty na francouzského prezidenta.
Na začátek se chci zeptat, jestli máme v dohledné době očekávat ve Francii občanskou válku.
Je pravda, že současný sociální a politický kontext ve Francii rozhodně nelze brát na lehkou váhu. V Národním shromáždění (pozn.red.: Národní shromáždění je dolní komora francouzského parlamentu) působí na jedné straně hnutí NFP, což je radikální levice s extremistickými prvky. Pak tu máme stranu RN, populistickou krajní pravici, extrémně nebezpečnou ve svých projevech a v nenávisti, kterou dokáže vyvolat. Pak nám zbývá prezidentský blok, který zastává středovou politiku, a jenž je bohužel – po nejnovějších ekonomických, sociálních a geopolitických krizích – stále více oslabený. Ani časté střídání premiérů nepomáhá jeho pověsti. Přivádí nás to k otázce, zda jsou Francouzi v takovém konfliktu, že hrozí občanská válka. Já osobně nemám rád politické fikce a nesnažím se malovat katastrofální scénáře. Ale je pravda, že pro takto polarizovanou Francii musíme najít demokratická a sociální řešení, a to co nejdřív.
Dá se tedy říct, že francouzská politika je paralyzovaná dvěma politickými extrémy?
Ano, v Národním shromáždění právě působí lidi, kteří si jsou blízcí snad jen v tom smyslu, že se snaží aktuální vládu napadnout (pozn.red.: francouzskou vládu tvoří premiér, ministři a státní tajemníci). Momentálně tedy na jednom místě působí dva extrémy, které se snaží převzít moc, byť to stále neudělaly. A proti tomu nyní bojujeme.
Na začátku jste zmínil střídání premiérů. Současný vládní předseda se jmenuje Sebastien Lecornu. Co o něm víme a co ho pojí k Emanueli Macronovi?
Řekněme, že je to někdo, kdo se přidal k Macronovi a jeho politickému hnutí v roce 2017. Pochází ze strany LR, což je pravicová konzervativní strana. Ale musíte pochopit, že Emmanuel Macron je někdo, kdo dokázal shromáždit lidi zleva i zprava. Jak Macron, tak Lecornu tedy patří mezi politiky, kteří sdílejí smysl pro obecný zájem a spolupracují v této vládě.
Extremistické strany odmítly návrh čistě kvůli tomu, co představoval.
Hlavním důvodem ke střídání premiérů jsou spory o státní rozpočet. Co chce Lecornu vlastně změnit?
V první řadě musíme třeba pochopit, že Francie naposledy hlasovala pro vyrovnaný rozpočet před 50 lety. Dalo by se říci, že jsme závislí na dluzích. Než se začneme zabývat tím, co nového přinese Lecornu, musíme se podívat na to, proč bývalé návrhy státního rozpočtu neprošly. Mnoho politických stran v Národním shromáždění hlasovalo proti návrhu rozpočtu nikoliv kvůli tomu, že by byl špatný, ale jen proto, že nepocházel od jejich politického tábora. A konkrétně extrémy odmítly návrh čistě kvůli tomu, co představoval. Poslední dva ministři to měli těžké, ať už to byl pan Barnier nebo pan Béroux. Nyní musí Lecornu rozšířit republikánskou základnu, aby měl dostatek hlasů pro schválení rozpočtu.
Kdybyste Vy byl na místě Sébastiena Lecornua, co byste udělal?
Shromáždil bych všechny politické strany k diskusi o rozpočtu, abych zjistil, co chtějí. A pak bych vyhlásil referendum, tedy vyzval Francouze, aby hlasovali pro rozpočet. Lid by měl poslední slovo, protože je plně zodpovědný a schopný se sám rozhodnout, co je pro něj dobré.
Proč si myslíte, že by diskuse pomohla, když nyní vidíme naprostou neschopnost politického konsensu?
Protože diskuse probíhá vždycky a v první řadě znamená mediální pokrytí problému, kterému čelíme. Nelze pochopit, proč se k bývalému premiérovi připojují jak radikálně levicové, tak pravicové strany, aby navrhly rozpočet, a pak hlasují proti jeho nedůvěře. Je to paradoxní a nelogické. Nakonec se ukazuje, že naši politici vynikají spíše v řečnění a předkládání návrhů než v přijímání odpovědnosti a skutečném vedení.
Chtít blokovat v konečném důsledku znamená chtít pokračovat v krizi.
Francouzská společnost je rozhořčená a v poslední době jsme byli svědky stávek i demonstrací, které organizuje hnutí Bloquons tout („Zablokujme všechno“). Jaké jsou jeho kroky, jaké cíle sleduje a jak na to reagovala vláda?
Na hnutí Blocquons tout mám jasný názor. V těžkých chvílích, jako je třeba tato, se stát neblokuje. Musíme ráno vstát, jít do práce a udržet společnost v chodu, snad více než kdy dřív. Lidé, kteří vyšli do ulic, aby zaútočili na naše orgány, na zástupce naší republiky, na instituce, které zastupují, nepomáhají naší zemi. Útočit na obchody lidí, kteří mají rodiny a potřebují se uživit, je nepřijatelné. Chtít blokovat v konečném důsledku znamená chtít pokračovat v krizi.
Viděla jsem demonstraci z 18. září, o níž mluvíme, přímo v ulicích, ale nebylo zcela jasné, proti čemu se vlastně protestovalo. Vedle transparentů namířených proti Macronovi se objevila i palestinská vlajka a vlajka komunistická. Jaký je tedy skutečný cíl demonstrací hnutí Bloquons tout?
Takže v první řadě je pravda, že mi nikdo stále nedokázal vysvětlit spojitost s rozpočtovým problémem a genocidou. Bohužel v antisionismu (pozn. red.: antisionismus je legitimní politický názor, vyjadřující odpor vůči určité politické ideologii) je vždy skrytá určitá forma antisemitismu. Nechápu, že dnes mnoho lidí z židovské komunity uvažuje o opuštění Francie, protože jsou spojováni s aktuální domácí politickou situací. Ty vlajky mi připadaly nevhodné. Chápu podstatu protestů, demonstrovat je vždycky projevem odvahy. Takže v zásadě plně souhlasím s tou snahou přispět a protestovat, to je mimochodem velmi francouzské. Ale nesouhlasím s formou.
Takže jste na demonstraci 18. září nebyl?
Ale ano, byl jsem tam. Mluvil jsem s protestujícími, ale bohužel, jakmile u něčeho projevíte nesouhlas, okamžitě vás začnou napadat, jestli jste levicový nebo pravicový. Myslím si, že to, že se večer vracíte domů, abyste zajistili svou rodinu, není něco levicového ani něco pravicového. Křik v ulicích a podněcování nenávisti vůči jedné či druhé skupině lidem nijak nepomůže.
Viděl jsem, jak se policistům házely na hlavy odpadky.
Na to, že demonstrace pořádalo hnutí s názvem Blocquons tout („Zablokujme všechno“), žádné silnice v Aix-en-Provence v den stávky nebyly uzavřené. Co tedy hnutí vlastně dělá a je to stejné na všech místech Francie?
Myslím si, že se aktuálně v protestech hodně mluví a málo koná. Na sociálních sítích se objevuje množství hashtagů s výzvami a sliby blokovat zemi, ale ve skutečnosti došlo jen k částečnému zablokování náměstí Cours Mirabeau, zatímco autobusy dál jezdily. Jsem si však jistý, že města jako Marseille, Paříž nebo Lyon toto hnutí postihlo více.
A samozřejmě došlo i k závažným incidentům. Viděl jsem, jak se policistům házely na hlavy odpadky. Ale jak můžete usilovat o změnu, o mír a překonání krize, když se přitom uchylujete k podobnému jednání? Je to opravdu poselství, které chcete lidem předat? Protože já ho takto nedokážu pochopit.
Francie v posledních dnech klesla v hodnocení agentury Fitch. Co to pro Francii znamená? A co Macron dělá, aby tento problém vyřešil?
Rating Fitch je ukazatel, který hodnotí schopnost země splácet své dluhy. A ano, naše hodnocení sice kleslo, ale patříme mezi sedm největších světových mocností a zůstáváme jednou z nejatraktivnějších zemí v Evropě. Samozřejmě ten, kdo dostane špatné hodnocení a pouze hledá výmluvy, bude mít špatné hodnocení i příště. Naopak ten, kdo situaci přijme a začne na ní pracovat, může dosáhnout lepšího výsledku. V mnoha ohledech jsme už pokročili. Je přirozené, že některá čísla a ukazatele klesají a jiné naopak rostou — to k vývoji patří.
Než položím svou závěrečnou otázku, ráda bych pro Vás, Danieli, i pro naše čtenáře zmínila zajímavou informaci: Francie má v hodnocení Fitch v současnosti stejný rating jako Česká republika. Na závěr nám, prosím, Danieli řekněte, jaký dopad má tato politická krize na popularitu prezidenta Macrona a stabilitu jeho vlády.
V okamžiku, kdy mluvím, má Emmanuel Macron popularitu 22 %, což je extrémně nízké (pozn.red.: statistika pochází z nezávislého francouzského edukačního institutu ODOXA). A přesto se jedná o prezidenta, který Evropa a svět obecně vnímá velmi dobře a to oprávněně. Politiku Emmanuela Macrona, která je statisticky a z hlediska plnění povinností velmi správná, lze těžko vnímat objektivně vzhledem k nárůstu extremistických názorů. Myslím si, že prezidenta Macrona budeme v budoucnu litovat.
Děkuji za rozhovor.
Není zač, bylo mi potěšením.
Pokud Vás zaujal tento článek, přečtěte si politický komentář od Libora Šuláka.