Právě si prohlížíte Ruský deník: První dojmy a první lockdown
Flags of Russia

Ahoj! Jmenuji se Simča a momentálně jsem na studijním výměnném pobytu v druhém největším městě Ruské federace, v Petrohradu. Na věhlasné Petrohradské státní univerzitě tu studuji právo a ruský jazyk. Během svého pobytu s vámi chci sdílet svoje postřehy a zážitky, a proto píšu Ruský deník. Doufám, že se vám budou líbit!

Bylo pondělí 18. října okolo deváté hodiny ráno, když jsem se poprvé vzbudila ve svém dočasném bytě v srdci Petrohradu, druhého největšího města Ruské federace. Kromě těžko identifikovatelného šumu z venku mě vzbudilo vědomí, že toho musím během dne spoustu zařídit, a to s velice omezenými znalostmi ruského jazyka získanými povětšinou nepříliš intenzivním samostudiem v průběhu několika málo měsíců před odjezdem.

Dle předpokladu v Petrohradu opravdu prakticky nikdo nemluví anglicky, a přestože ruština patří stejně jako čeština do jazykové větve slovanských jazyků a mezi oběma jazyky tak existuje mnoho podobných gramatických jevů a slov, v reálném životě mi to prakticky vůbec nepomáhá. V kombinaci s neuvěřitelným množstvím byrokracie, která vás v Rusku doprovází doslova na každém kroku, a nutí vás vyplňovat často nepochopitelné množství údajů, to vede k zdlouhavému domlouvání každé drobnosti, která by v běžném životě v Česku zabrala pár vteřin.

Na otázku „Говорите по-английски?“ mi místní tak dlouho odpovídali vrtěním hlavy, až jsem ji přestala pokládat, a nahradila ji jednoduchým upozorněním, že mluvím rusky jenom špatně. Světlou výjimkou je turistické centrum města, kde povětšinou alespoň v kavárnách, restauracích a na turistických atrakcích anglicky hovoří.

Na právnické fakultě Petrohradské státní univerzity

První dny se tak nesly v duchu neustálého boje prakticky se vším. Mnoho věcí se zdálo úplně jiných než v Česku, a navíc všechno komplikovala moje neznalost místního jazyka. Tři dny po příjezdu, v okamžiku, kdy jsem již měla výsledek svého PCR testu z prvního dne a mohla tak ukončit svoji karanténu, jsem vyrazila navštívit zahraniční oddělení své nové školy, Právnické fakulty Petrohradské státní univerzity.

Budova Právnické fakulty Petrohradské státní univerzity, Foto: Wikimedia Commons

Akademická pracovnice, která má zahraniční studenty na starost, mě přivítala velice vřele: s několika formuláři k vyplnění a seznamem pravidel, která musím jakožto zahraniční student v Rusku dodržovat, jinak mi bude hrozit vyhoštění. Mezi formuláři k vyplnění byly i údaje, u kterých by mě nikdy nenapadlo, že je po mně někdo bude požadovat, nejpřekvapivější byl požadavek napsat svoji „biografii“, tedy v podstatě všechno o sobě, od místa narození, před moje koníčky v dětství, až po členství ve spolcích.

Po vyplnění všeho nezbytného mě pracovnice provedla po fakultě, která mi přišla oproti budově mé domovské pražské právnické fakulty dost strohá, až na konkrétní místnosti určené k zvláštním událostem. Na chodbách visely obrazy slavných absolventů fakulty, mezi nimi i významní ruští politici jako Vladimir Putin, Dmitrij Medveděv nebo Vladimir Iljič Lenin.

Nejvíc mě však na celé budově zaujala pozoruhodně strukturovaná knihovna: Knihy zde nebyly organizovány nijak zvlášť logicky, protože některé části byly zasvěceny mecenášům fakulty a knihám, které oni sami napsali nebo zakoupili. Vedle ruských právnických učebnic zde tak můžete nalézt také několik obrovských skříní učebnic německého práva v němčině, o kterých vážně pochybuji, že je kdokoliv z ruských studentů kdykoliv otevřel.

Koronavirus v Rusku

Koronavirus byl pro mě v souvislosti s příjezdem do Ruska velké téma. Nejdříve to vypadalo, že kvůli němu nebudu do země vůbec vpuštěna, nakonec mi však omezení spojená s přicestováním cizinců způsobila jenom měsíc a půl zpoždění. Pro vstup do země jsem i tak musela mít PCR test ne starší 72 hodin před odletem, a následně si v Rusku udělat nový, a to do 72 hodin po příletu, a do obdržení negativního výsledku zůstat v samoizolaci.

Když jsem do Petrohradu přijížděla, koronavirová čísla v Rusku nebyla ani trochu příznivá, naopak, země měla každý den nový rekord v počtu úmrtí lidí nakažených koronavirem, a Petrohrad byl v Rusku po Moskvě druhým nejvíce zasaženým městem. Čísla nově nakažených se v Petrohradu pohybovala okolo tří až čtyř tisíc denně, a to při počtu necelých 5,5 milionů obyvatel.

Jako by to však tou dobou nikoho nevzrušovalo. Byly otevřené všechny obchody, restaurace, památky, školy, prakticky nikde nebyla k nalezení dezinfekce, a de facto jediné opatření, o které se místní autority snažily (v Rusku rozhodují o opatřeních v souvislosti se šířením koronaviru místní orgány pro jednotlivá města a oblasti), byla povinnost nošení roušek ve vnitřních prostorech, drtivou většinou obyvatel nedodržována. To vše při proočkovanosti okolo 30 procent obyvatel.

Vzhledem k tomu všemu mě ani nepřekvapilo oznámení lockdownu v Petrohradu, které přišlo jen krátce po mém příjezdu. Lockdown má trvat od 30. října do 7. listopadu, přičemž po tuto dobu jsou zavřené restaurace a další stravovací zařízení, všechny obchody s výjimkou těch prodávajících potraviny a léky, školy a univerzity a bylo nařízeno pracovní placené volno, případně home office. Omezen je taktéž provoz muzeí a divadel, tam mohou vstoupit pouze očkovaní lidé.

Mezi absolventy prestižní petrohradské univerzity je i dlouholetý ruský vládce Vladimir Putin, Foto: Wikimedia Commons

V souvislosti s tímto jsem se nejdříve radovala, že i v průběhu lockdownu budu moci objevovat ruskou kulturu, nicméně poměrně brzy přišla studená sprcha. Rusové mají vlastní verzi aplikace Tečka, tedy aplikaci, kde každý naočkovaný obyvatel dostane svůj QR kód, a tím se pak může prokazovat. Problémem je, že seznam uznávaných vakcín je poměrně strohý. Jsou na něm: Sputnik V, EpiVacCorona, CoviVac a Sputnik Light (jednodávková verze Sputniku). Jakožto člověku naočkovanému západní vakcínou mi tak byl přístup do muzeí a divadel odepřen stejně jako neočkovaným občanům.

Lockdown začal, a všechno, co mělo být zavřené, se zavřelo. Tedy skoro všechno. Moji ruští spolužáci zmiňovali, že firmy, ve kterých pracují nebo si plní svoji praxi, se snaží pravidla obejít, nebo je jednoduše nezajímají, a volno ani home office neplánují. Zároveň jsem si také nemohla nevšimnout, že počet zavřených institucí se nijak zvlášť nepodepsal na počtu lidí pohybujících se po městě: na rozdíl od tvrdého lockdownu v Česku zde nebylo nijak omezeno vycházení na konkrétní účely, a řada lidí se tak rozhodla užít stále poměrně hezké počasí po svém, a to např. procházkami nebo kávou na lavičce. Hodně tak pochybuji o tom, že devět dní těchto omezení Petrohradu v boji s koronavirem jakkoliv pomůže.

A na co se můžete těšit příště? Kromě lockdownového rozuzlení vám povím více o Petrohradu jako takovém, o jeho historii a významných místech!

Autorka je spolupracovnicí redakce.

Simona Petrů

Spolupracovnice redakce a studentka Právnické fakulty Univerzity Karlovy. V současnosti působí jako Mladá delegátka České republiky do OSN. Ve svém volném čase se věnuje práci na Ministerstvu financí nebo organizování vzdělávacích projektů.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..