Martina Ptáčková je osminásobnou světovou šampiónkou v bojových sportech, Velvyslankyní Dobré vůle, návrhářkou a modelkou.

Jako první Evropanka získala ve svých dvaadvaceti letech černý pásek v disciplíně hand to hand combat. Při své sportovní kariéře také studuje, konkrétně Mezinárodní vztahy a evropská studia na Metropolitní univerzitě v Praze. Na Konferenci českých nadějí II byla prvním prezentujícím, který posluchačům odkryl svou životní cestu.

Máte spoustu zájmů a povinností, proč jste se rozhodla zapojit právě do NATO?

Myslím si, že o NATO by se měli zajímat úplně všichni. Bezpečnost, jak naše osobní, tak státu, je sama o sobě dost důležitá. Mladí lidé nemají povědomí o tom, co to vlastně NATO je nebo proč tu je. Najde se i spousta takových, kteří jej odsuzují a podle mého názoru bezdůvodně.

Jakým způsobem se tam mladý člověk dostane?

Pro mladé lidi existuje kampaň „WE ARE NATO“, která objasňuje, k čemu NATO slouží a pořádá stáže. Přímo v Bruselu se člověk může seznámit s tím, jak to funguje. My konkrétně tam jezdíme trénovat. Je tam tréninkové centrum pro vojáky a bojové skupiny. Vždy před závody s bratrem vyjedeme a trénujeme tam. Nemůžu úplně prozrazovat co, ale různé techniky, taktiky, třeba i strategie boje, fyzičku. Je to hodně komplexní.

Jak vám přistupuje škola vstříc?

To je těžké posoudit. Časově je to všechno hrozně náročné. I když jsem ho nikdy neměla, tak jsem si teď zažádala o individuální plán. Škola pro mě vždycky byla na jednom z prvních míst. Je ale pravda, že je hodně teoretická. Kdyby se člověk nerozvíjel i jiným způsobem, tak by to samo o sobě bylo zbytečné.

Máte zkušenosti s mezinárodními organizacemi nejen v rámci NATO, ale i přes svou stáž v europarlamentu. Jaký je tedy váš názor na jejich fungování?

Myslím si, že se nedá jednoduše říct, jestli je špatné nebo dobré. Řekla bych, že je to o konkrétních lidech, kterých je tam obrovský počet. Když tam člověk vyjede, tak vidí, že je to úplně jiné, než si představoval, nebo než ho učili ve škole. Například pravidla etikety při diplomatických schůzkách. Každý se tam chová podle toho, jak to vnímá a ne podle toho, jak ho to naučí.

Působíte stále v Amnesty International?

Už čtyři roky ne. Ač je to všude napsané, tak to weby od sebe pouze přejímají. Měla jsem pracovat s webem, ale pak jsme se nedohodli.

Jaký obor plánujete mít jako svou profesi?

Mám spoustu plánů. Myslím si, že bojové sporty zrovna bezpečnostní politiku doplňují . Na diplomacii jsou zase potřeba jazyky, kterým se věnuji. Vždycky si ale něco naplánuji a pak je to úplně jinak, jak to už tak bývá.

S ohledem na vaše koníčky – bojíte se něčeho?

Řekla bych, že se bojím úplně všeho, ale myslím si, že je to normální. Když člověk někde vystupuje, tak je trochu nervózní, to stejné platí i před zápasem. Ale je to dobře, motivuje ho to k tomu, aby se snažil. Bez strachu by mu to bylo jedno. Takže se bojím, ale nenechám to na sobě znát. Je to trošku podobné i u sportu. Soupeřky si snadno zjistí, zda mám nějaké zranění a kde přesně. Proto si tejpuji vždycky více částí těla, aby nepoznali, kde je mé slabé místo.

Zdroj obrázku: www.ego24.cz

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.