Problematika dezinformací nejen z ruské strany je stále aktuálnější. Každý den se s nimi setkává drtivá většina z nás. Jejich vývoj přibližuje analytik Asociace pro mezinárodní otázky Pavel Havlíček, který se zároveň podělí o zkušenost ze studijní stáže v Rusku.
Jak se vyvíjely dezinformační narativy?
Dezinformace, ať v mediální oblasti, nebo veřejném diskursu, s námi byly úplně vždycky a sloužily k nejrůznějším účelům. Neznali jsme je v takovém rozměru až do masivního rozšíření internetu a s ním spojených sociálních sítí. Nejvíce byly viditelné v politice a ve věcech týkajících se bezpečnosti a válek. Byly nepochybně i nástrojem, jak ovlivňovat veřejné mínění. Hodně se mluví o dezinformačních zásazích cizího státu skrze internet a zejména sociální sítě, například v souvislosti se zvolením Donalda Trumpa nebo s referendem v Británii. Poprvé se začalo mluvit o zodpovědnosti sociálních sítí. Fenomény jako Cambridge Analytica dostaly mezinárodní prominence a zapříčinily dalekosáhlý proces transformace online prostoru, který doznívá i v těchto dnech. Mění se paradigma svobody jak projevu, tak pro chování na internetu, který většina států přestává vnímat jako jakýsi divoký západ. Začíná si uvědomovat, že musí platit pravidla pro to, jak se občané, uživatelé i voliči na internetu chovají.
Ovlivnily dezinformační narativy sociální sítě a rozvoj internetu?
Správně narážíte na to, že se dezinformace proměnily přítomností internetu a zejména sociálních sítí, které veřejnou komunikaci urychlily. Daly průchod něčemu, co lidé přestali kontrolovat. Z hlediska rozsahu i dopadu na veřejné mínění to je nekontrolovatelné. Jak vidíte, dezinformace si žijí vlastním životem a minimálně od roku 2016 i zásadním způsobem ovlivňují demokratické procesy.
Myslíte, že tu dezinformace byly od prvního šíření informací? Podobají se ty z minulosti těm současným?
Ano. Myslím ale, že se obsahově zásadně proměnily, protože reagují na aktuální události. Jsou s tím spojené války, společenské i další problémy. V politice se realita hodně posouvá a mění. Milníkem pro šíření informací, podobně jako rozvoj internetu a sociálních sítí, se často udává vznik knihtisku a masové rozšíření tištěných materiálů, nejen ručního přepisování knih primárně ze strany církve – která měla monopol na výkladu některých událostí. Vynález knihtisku započal první masové šíření informací a zvětšil prostor pro jejich šíření. Určitě je v šíření dezinformací vývoj z hlediska časového i technologického. Podobně, jako jsem narážel na knihtisk a internet, bych mohl narážet na televizní a rozhlasové vysílání, díky kterým se šířila propaganda například ze strany nacistického Německa v dobách druhé světové války. To je ale zase samozřejmě samostatný fenomén.
Hitler ale údajně využil už existující dezinformační narativy. Je časté, že někdo takto využije už existující dezinformace?
Přesně tak, je to poměrně častý prvek šíření dezinformací. Je hodně pracné vytvářet úplně nové narativy. K tomu mohou být poměrně snadno vyvrácené nebo demytizované. Pokud ale budete umět konstruovat nějakou polopravdu, mylně a schválně zavádějící informaci, která ale má určitou výseč a zapadne tak do určitého stereotypu lidí, tak ta dezinformace vlastně zapadne do současných kolejí a bude mít dopad na společnost větší, než by tomu bylo v případě úplně nových konspiračních sci-fi narativů. Může to být třeba fenomén vztažený se židovskou problematikou v Německu i Evropě obecně, otázky kolem vakcinace a pretext, kde se na očkování část společnosti dívá kriticky.
Dezinformace – neřešitelný problém?
Kde se podle vás v lidech bere potřeba věřit dezinformacím?
Myslím si, že určitá část společnosti hledá jinou cestu. Je to část, která by se dala označit jako antisystémová. Neuznává elity, neuznává instituty státu, neuznává třeba i západní společnost v dnešním uspořádání a jde proti němu. Hledá alternativní výklady pravdy. Pro mě je to z části věc psychologická, ale řekl bych, že je spjatá s nějakými rysy osobnosti. Určitý egoismus, snaha vyniknout a zaujmout, hledat nové přístupy, je to tady ale extrémně vyostřené. Z prachobyčejné snahy si vytvořit odlišný postoj se dnes může stát velmi polarizující pohled i v problematice ruské války proti Ukrajině.
Existuje nějaké řešení tohoto problému?
Myslím si, že neexistuje a dezinformace tu s námi budou vždycky. Možné je ale konat v otázce určitých hranic ve společnosti, které jsou vytvořeny společenskými normami, širším společenským uspořádáním – třeba v případě zákonodárství a jeho efektivnějšího uplatňování. České zákony mají v sobě podněty týkající se poplašné zprávy a šíření dezinformací, které můžou ohrožovat někoho na životě nebo v sobě mají otázku zpochybňování například státnosti zemí a schvalování agrese vůči národu nebo rase s genocidními prvky. Je tu celá řada nástrojů, které už dnes máme v ruce a jen je nedokážeme správně implementovat a není o nich široké veřejné povědomí. Nemáme zatím široké povědomí o, pro někoho širokém, rozporu mezi off-line a online životem, že stejná pravidla musí platit tam i tam. Evropská unie se tím proto chystá zabývat, mimo jiné i v podobě Digital Servises Act. Tento problém ale úzce souvisí s otázkou nastavování určitých norem veřejného diskursu, jak se mluví o určitých fenoménech a jaké je potřeba naopak vytěsňovat. A samozřejmě také s otázkami vzdělávání, šíření povědomí o těchto tématech, o informační a mediální gramotnosti. Tohle jsou věci, na kterých musíme v ČR hodně pracovat.
Nejsou z informačního hlediska sociální sítě nebezpečné?
Myslím si, že dnes sociální sítě hrají v šíření dezinformací naprosto klíčovou roli, protože amplifikují a urychlují přenos informací a také napomáhají tomu, že se k lidem dostanou informace, které si nemuseli sami zvolit. Sociální sítě podléhají ekonomickému zisku a kalkulu a ne všichni jejich uživatelé jsou si vědomi toho, že i když jsou zadarmo, platí svými údaji a daty. K tomu jsou vystavováni permanentní snaze o inzerci. Nedochází jim, že na druhé straně nestojí strana bez zájmu a nějakých vnitřních interesů, že je to ekonomická platforma, jejíž hlavní motivace je zisk – jak se i ukázalo při celé řadě vyšetřování v případech Facebooku nebo Twitteru i dalších platforem. Myslím si, že dnes jsme v Evropské unii tak daleko, abychom si to uvědomovali a reagovali na to z hlediska regulace a zpřístupňování sociálních sítí pro uživatele, aby lépe věděli, čemu jsou vystaveni a proč na ně míří určité reklamy a věci. Samotné platformy by se měly otevírat jak pro výzkumníky, tak pro jednotlivé uživatele a regulátory z hlediska auditování a přenesení i společenské zodpovědnosti tam, kam patří – tedy na zprostředkovatele informací.
Takže je podle vás problém algoritmus?
Určitě, jedním z klíčových problémů jsou ta pomyslná střeva sociálních sítí – algoritmy, které jsou absolutně netransparentní. Nikdo neví, jak fungují. Není vysvětlováno uživatelům, jak s nimi nakládat, jak můžou sami ovlivnit, co vidí na svém newsfeedu, že mají oni sami určitá práva a pravomoci ovlivňovat to, co skutečně vidí, a že nemají být slepě ovcí nebo tím přijímačem informací. Ano, algoritmy sociálních platforem, které jsou vlastně samotnou logikou těch sítí, jsou jedním z bolestivých bodů.
Měl by se nějak regulovat obsah na sociálních sítích? Měla by se podle vás dezinformační média blokovat?
Přiznávám se, že jsem velice obezřetný v otázce zakazování webů a obsahu nad rámec toho, co Evropská komise označila jako spojované s ruskou válkou proti Ukrajině a západnímu společenství, ve smyslu Russia Today nebo Sputnik. Jsou to zahraniční zdroje, které šíří propagandu. Pokud se podíváme na domácí dezinformace a dezinformátory, byl bych velmi opatrný ve smyslu práva, abychom přespříliš neomezovali svobodu slova. Na druhou stranu regulace by měly vycházet z celospolečenské schody, nejen z exekutivy v podobě české vlády. V šedé zóně legálního, ale škodlivého obsahu informací musíme být velice obezřetní. Pokud se bavíme o nelegálním obsahu například v podobě věcí, které jsou společností zakázány, jako je podpora extremismu nebo šíření pornografie (zejména té dětské), u věcí, co jdou za hranu zákona, by to mělo být nastaveno naprosto nekompromisně. V šedé zóně bych byl velice opatrný a odrazil bych se od věcí, které už máme zakotvené v naší legislativě. Přemýšlel bych o tom, jak mohou být lépe uplatňovány, případně rozšířeny, ale ne nějakým zásadním způsobem překopány.
Bolestivá zkušenost s Ruskem
V roce 2014 jste absolvoval studijní stáž na Fakultě mezinárodních vztahů na Petrohradské státní univerzitě v Rusku. Jak to ovlivnilo vaše vnímání Ruska a ruských narativů?
Přiznám se, že v roce 2014 to pro mě v Rusku byla velmi bolestivá zkušenost, právě proto, že to byla druhá polovina roku 2014, tedy krátce před tím, než se rozhořel počátek konfliktu s Ukrajinou. Došlo k anexi Krymu, rozhořely se boje na východě země. Tohle bylo něco, co velmi rezonovalo ve společnosti, a lidé velmi podléhali dezinterpretacím, manipulacím a otevřeným dezinformacím ve státní propagandě, které prokazatelně šířil ruský stát. Už tehdy bylo velmi strastiplné se o tom bavit s lidmi. Dostávali jsme se tam velmi často do konfliktu s ruskými studenty, potom zejména s lidmi střední a starší generace, i s lidmi z ruských regionů a sociálně-ekonomických vrstev, ne vždy univerzitního prostředí. Už tehdy jsme vnímali výrazný rozpor, jak věci vnímáme u nás v Evropě, jak je vidí samotní Ukrajinci a jak v Ruské federaci. Vlastně to žilo svým vlastním životem ve státních médiích v Ruské federaci, ale také v tamním širším prostoru veřejné diskuse, kterou jsem se snažil nahlížet. Opravdu byl, až na malé výjimky, daleko od toho, jak to vnímáme u nás v České republice nebo v Evropské unii.
Je tohle zkušenost, která vás dovedla k zájmu o dezinformace a jejich problematiku?
Určitě se přiznám, že to k tomu přispělo. Opravdu, když člověk mohl nahlédnout na to, jak ten systém funguje zevnitř, ať už skrze univerzitní diskuse na fakultě, nebo potom s mými kamarády, tak určitě bylo velice zajímavé snažit se pochopit, proč oni některé věci vnímají jinak než my. Média a tok informací k tomu samozřejmě byly klíčovým prostředkem, i jejich sociální sítě, které jsou odlišné od těch západních typů, třeba VKontakte nebo Odnoklassniki. Jsou velmi zajímavé tím, že jsou ostře protiukrajinské, protizápadní, plné toho tzv. ruského šovinismu. Skutečně mě zajímalo, jak jsou společenské procesy postaveny v Rusku a jak u nás. Bylo to přes celou řadu otázek, ale ten osobní příběh a vhled do společnosti mi určitě zajímavým způsobem otevřel oči.
Přispělo k tomu ještě něco dalšího kromě zkušeností z Ruska?
Obecně jsem se ke studiu Ruska a východní Evropy dostal přes studium ruského jazyka. K tomu se samozřejmě přidala snaha pochopit kontext, jak se věci odehrávají, jak referují právě z hlediska současného dění, ať už během studií na gymnáziu, nebo potom na vysoké škole. Probíhala celá řada poznávacích procesů. Přivedlo mě to na tuhle cestu, potom jsem se tomu věnoval dále také na vysoké škole. Díky osobním kontaktům s Ukrajinci a Rusy mě to motivovalo dále prohloubit znalosti, třeba se věnovat otázkám více orientovaným na bezpečnost.
