Opulence, peníze, neprostupné vyšší třídy společnosti, nesplnitelné sny, sex, kokain a smrt. Na sklonku roku 2023 šel do kin film Saltburn režisérky Emerald Fennel. Snímek je jednoznačně jedním z vrcholů kinematografie roku a zaslouží si hlubší prozkoumání, pokud je něco takového vůbec možné. Takže jelikož recenzí je už určitě spousta, tady jsou důvody proč si film pustit a čeho všeho si všimnout.

Obsahuje veškeré spoilery!!

Struktura: Pavučina světa a labyrint srdce

O filmu se nedá mluvit bez spoilerů, jelikož každá scéna, každý záběr, každá věta je provázána s jinou v celém filmu a jinak by o něm mluvit nešlo. Tato velká provázanost je až zarážející a na první dobrou diváka strhne, že se stěží soustředí na zbytek. Snímek je spleten jako perfektní past na diváka, který musí neustále dávat pozor na každý aspekt toho, co se děje na jeho obrazovce, od hudby až po to, kdo se mihne za okny. Taková struktura filmu je zarážející pokud se pokusíme určit, do jakých žánrů film proniká.

Začínáme klasickým filmovým tropem, rámujícím celý film. Protagonista se svěřuje se svým příběhem někomu, koho nevidíme a záběr se postupně zvětšuje, jak se dozvídáme víc. Ale hezky od začátku:

Ihned jsme vtaženi do žánru, který je britské kultuře vlastní a proslavil se díky Harry Potterovi (který se ve filmu objeví v podobě knihy) – „boarding school drama“. Vysokoškolský student Oliver Quick (Barry Keoghan) jde studovat literaturu na Oxford, kde se zakouká do floutka Felixe Cattona (Jacob Elordi). Po příhodě s rozbitým kolem se oba skamarádí a film velmi obratně obrací zájem na jejich vztah, který je velmi silně queer coded.

Po odhalení Oliho živobytí (matka závislačka, mrtvý otec bývalý dealer) je pozván Felixem na hrabství Saltburn. Přesouváme se tedy do žánru (romantických) filmů romantizujících léto. Na první dojem zaručeně zaujmou matriarcha Elspeth (Rosamund Pike) a její kamarádka Pamela (Carey Mulligan). Elitistická rodina – Elspeth, Farleigh (Archie Madekwe), Venetia (Alison Oliver) a otec, Sir James (Richard E. Grant) – ho přijme s otevřenou náručí a drbáním za dveřmi. Divák spolu s Oliverem přivyká neznámému, nehostinnému prostředí maskující se za rodinné a přátelské.

Největší zlom přichází v momentě, kdy Felix odveze Olivera za jeho matkou a ihned se rozpadá Oliverova fasáda smutného chlapce a ukazuje se jeho kompulzivní lhaní. Otec žije, jedináček není, chudý také ne… Do tohoto momentu to nešlo zmínit. Lhář Oliver si celý svůj tragický příběh vymyslel, aby se mohl kamarádit s Felixem, protože se bál, že jinak by nebyl zajímavý. Po hádce a rozpadu přátelství se vrací na hrabství a začíná oslava Oliverových narozenin. Extra extravagantní, dekadentní oslava končí hádkou Felixe a Olivera, která končí smrtí Felixe druhé ráno… do konce filmu je 40 minut. Začíná thriller.

V šoku, který je vyvolán smrtí syna, Oliver svým způsobem Felixe nahradí. Rodinná snídaně po objevení těla je nervyderoucí přehlídkou zoufalství. Po slovní potyčce s Oliverem umírá i Venetia, která se z žalu podřeže ve vaně. Po druhém pohřbu je Oliver „vyhnán“ z ráje Sirem Jamesem, který se ho snaží vyplatit. Následuje časový skok a Oliver potkává Elspeth po smrti Sira Jamese. Je to setkání plné napětí, kdy Elspeth zve Olivera zpět na hrabství. Vracíme se k poslednímu záběru svěřování se, zpět na začátek filmu. Oliver se však nesvěřuje policii nebo soudu, jak by se dalo čekat. Svěřuje se umírající Elspeth, kterou záhy zavraždí vytržením ventilátoru z úst. Odhalí svůj velký plán, který přivedl rodinu do záhuby – každá akce měla účel od vypuštění pneumatiky kola po lhaní o poznání umělce vzácných talířů (ano, i něco takového je důležité). Finální záběr je na nahého Olivera šňupajícího kokain a tančícího do rytmu Murder on the Dancefloor.

A teď co se do děje nevešlo.

Masky na maskách

Film je nesen motivy, které odhalují Oliverův záměr od samého počátku a je jen na zkušenostech diváka, jak brzo tuto hru, kterou Oliver hraje, odhalí. Nosným motivem je pak dívání se skrze okna. Je to dělicí, hraniční prvek, který jasně dává najevo Oliverovo náležení – on je vždy ten mimo. Takových momentů je spousta a následně se proměňují v pohledy do zrcadla, přičemž v celém filmu najdeme pro tuto metaforu tři zásadní momenty – na začátku a na konci se obraz tříští do fragmentů a Oliver sám v jeden moment zrcadlo roztříští. Toto vizuálně nesené tajemství podvojnosti Olivera však není jediný zajímavý motiv.

Film se nebojí naturalistických záběrů. Na začátku po školní party je poměrně dlouhý záběr na pozvracené umyvadlo, zeď a na ní visící zrcadlo. Vyobrazená nevolnost předurčuje poměrně brutální konec a zopakuje se podobným způsobem. Druhý den po narozeninové party se uklízí a film nabídne záběr toalety, v níž je zbytek výkalů přischlých a pouhé spláchnutí je nesmyje. Divák se tak vizuálně dozvídá, že „vše šlo do hoven“ dřív, než začne tušit Felixovu smrt.

Sama party je metaforickým vyvrcholením filmu. Téma Sen noci svatojánské předpovídá Shakespearovskou tragédii a samotný Shakespeare je klíčem k odhalení dalších postupů, které film přejímá. Oliver v kostýmu s malými jeleními rohy otráví (vzpomeňme na Hamleta a Macbetha) Felixe s andělskými křídly v bludišti a začíná tím systematická likvidace celého rodu. Jako z dramatu. Tím však nekončíme – dvojnictví je druhým oblíbeným literárním motivem a zde je také, opět podvojné. Když se u snídaně baví o G. G. Baronovi a jeho dvojníkovi, jde vidět Felixe za oknem, jeho osud je tím zpečetěn a symbolickým, zvráceným dvojníkem se stává Felix.

Je však v tomto dvojznačném světě někdo, komu můžeme fandit?

Sypat sůl do ran… zánik dekadence

Někteří sledující si všimli paralel s Talentovaným panem Ripleym, osobně jsem si však nevšiml výraznějších paralel s korejským filmem Parazit, přestože film kombinuje prvky obou. Není tak ničím naprosto novým, ale to staré, co dělá, dělá sakra dobře.

Nekonečné a vysilující předstírání se mísí s plánem vynést svůj život do nových výšin. Oliver je predátor, není však pavouk, jak mu sdělí Venetia. Je sofistikovaný, hraje velkou partii šachu (a díky bohu není na žádnou šachovnici záběr). Na první pohled nejasná pravidla hry jsou nám ale dávkována od začátku – jde o vytváření sociálních vazeb nehledě na vlastní sexualitu.

„I was a lesbian for a while but it was all too wet for me in the end. Men are so lovely and dry,“ říká matriarcha Elspeth Oliverovi, který s ní bez studu flirtuje v konverzaci o anorexii její dcery Venetii. Naprosto nemístné střídání témat je v této situaci přijatelné. Oliver takto vytahuje užitečné informace, které se stanou zbraní. Poměr s Venetií zahraje na Farleigho lež, sex s Farleighm využije, aby se mu dostal do mobilu a mohl na něj nalíčit snahu ukrást drahocenné nádobí.

Složitější je to s Felixem – homosexualita nikdy není jasně vyřčená a sexualita je zde spíše prostředkem pro intriky, o to více zarážející je scéna pití vody ve vaně s Felixovým semenem a poté scéna, kdy má Oliver sex s Felixovým hrobem. Sex je zde pouhým mocenským aktem, způsob, jak dominovat Felixovi po jeho úmrtí.

Komu fandit, se nedá říct. Fandit psychopatovi nebo znuděné elitě, která si vybírá slabé cíle za přátele a pak je promenáduje jako charitu? Domnívám se, že právě tato nejednoznačnost dost lidí naštve a bude filmu vytýkána. Co však není nejednoznačné je zánik dekadence zprostředkovaný svými předpoklady – nespoutaností, intoxikací a spletí lží a polopravd. Přijala něco cizího do svého systému a to cizí ji sežralo zevnitř.

TL;DR

Dalo by se o tom napsat mnohem, mnohem víc a nepřestala by to být sranda. Snad jen poslední, co můžu říct, je, že se režii a scénáři vytýká, že neexistuje růst postav – postavy nemají kam růst, pouze odhalují své masky. Jsou připraveny od samého začátku. Svou vizualitou, hudbou a dějem se film na první zhlédnutí dostal mezi mé nejoblíbenější filmy vůbec. Pokud vás tedy zajímá, jak by vypadalo Call Me By Your Name, kdyby si postavy šly po krku, můžete si film pustit na Amazon Prime Video a zabere vám dvě hodiny času, nebo čtyři nebo šest… Deset z deseti bez zaváhání.