Studentský parlament, radu nebo iniciativu má velké množství středních i základních škol v naší republice. Studentské samosprávy nás mohou naučit mnoha klíčovým občanským, komunikačním či organizačním dovednostem, které nemáme možnost získat v klasické výuce. Proč tedy samosprávy s výukou více nepropojit?
Narozdíl od školských rad či Akademických senátů na vysokých školách nejsou samosprávy na gymplech a základkách v českém právním řádu jasně definovány. Paragraf 21 Školského zákona říká, že žáci mohou „zakládat v rámci školy samosprávné orgány žáků a studentů, volit a být do nich voleni, pracovat v nich a jejich prostřednictvím se obracet na ředitele školy nebo školskou radu s tím, že ředitel školy nebo školská rada jsou povinni se stanovisky a vyjádřeními těchto samosprávných orgánů zabývat a své stanovisko k nim odůvodnit“.
Podobu a aktivity samospráv tak často určuje hlavně benevolence vedení školy a pedagogického sboru. České školství je stále postaveno na autoritě učitele a mnozí učitelé a ředitelé tedy samosprávy vědomě či podvědomě chápou jako zbytečnost, v horším případě pokus tuto autoritu napadnout.
Ze strany svých průvodců vzděláním se tak samosprávychtiví studenti a studentky často setkávají s nepochopením, zákazy činnosti či dokonce represemi. Reakcí z jejich strany bohužel často bývá, že jedinou agendou samosprávy se stane boj s vedením a pedagogy, kterým se tím potvrdí jejich předsudky a definitivně se uzavřou jakékoliv spolupráci.
Některé samosprávy mají jednoho aktivního člena, některé dvacet. Některé samosprávy jsou jen pomocníkem školy při pořádání školních akcí, jiné mají rozjetých několik vlastních projektů. Některé se scházejí jednou ročně, jiné každý týden. Společné však mají jedno. Jejich aktivní členové a členky tu řeší reálné problémy své školy.
Musí přicházet s vlastními řešeními, ke kterým si musí hledat podklady a která musí obhájit před svou třídou, učiteli či vedením školy. Samosprávě většinou věnují svůj volný čas, a proto aby se z práce nezbláznili, musí se naučit dělit práci mezi své spolužáky a spolužačky a efektivně si jí plánovat.
V týmu mohou vzniknout spory a proto se musí naučit i zdravé zpětné vazbě. Tým také musí nejen pracovat, ale i odpočívat. Aby je spolužáci a učitelé brali vážně a měli v ně důvěru, musí se naučit komunikovat své úspěchy i neúspěchy, ze kterých se musí poučit. Zkrátka komunikační, manažerské, sociální, analytické a strategické dovednosti po kterých se v posledních letech volá čím dál víc.
O větším zahrnutí kompetencí do učiva se mluví například v souvislosti s celosvětově obdivovaným Finskem. V praxi ideální výuka kompetencí znamená, že se ve škole například v dějepise neučí data důežitých bitev druhé světové války, ale žáci odpovídají na otázku proč válka vůbec začala, čímž jednak pochopí dějinný vývoj předchozích sta let a hlavně si procvičí logické a analytické myšlení.
Žáci se učí diskutovat a obhajovat své postoje a formou projektové výuky spolupracují s ostatními. Tato forma výuky se na některých státních i soukromých školách začíná objevovat (bohužel jen hlavně na osmiletých gymnáziích). Většímu rozšíření spíše než nevole brání bezradnost českých učitelů a ředitelů, jak tato poměrně složitá průřezová témata „naroubovat“ na klasickou výuku v pevně daných předmětech. Že by v tomto případě samosprávy úspěšně suplovaly školy? Nikoliv.
Oněch samospráv s více než třemi aktivními členy je po republice bohužel jen pár desítek a zbylé dají dohromady pouze jednu dvě akce za rok, nebo mnohdy ani to ne. Jejich pár aktivních členů z různých důvodů nezvládají ani svolávat pravidelné schůzky, natož se zamýšlet nad tím, zda se naučili nějakým kompetencím.
Kromě neochoty vedení školy bývá totiž často překážkou pro samosprávy velké časové vytížení členů a členek kvůli kroužkům, škole nebo vlastním zálibám. A zde si řekněme třetí důležitý faktor. Samosprávy by neměly studentům a studentkám brát příliš jejich volného času. Jejich potenciál v rozvoji osobnosti je obrovský a studenti a studentky by měli mít možnost ho využívat tak, aby se nekryl s jejich dalšími zájmy.
Zajděme tedy za naším ředitelem nebo ředitelkou a společně přetvořme naší samosprávu na dobrovolnou nadstavbu výuky! V praxi to znamená dvě věci. Škola by dala členům a členkám samosprávy prostor pro jejich práci během vyučování a zároveň by podpořila systematickou práci s rozvojem oněch kompetencí a dovedností, které jsem vyjmenoval výše.
Členům a členkám samosprávy by tak pomáhal zvlášť zaplacený a proškolený pedagog, či externista. Kromě práce na projektech by samospráva dělala pro zájemce workshopy a přednášky o komunikaci, zdravých mezilidských vztazích, projektovém managementu, aktivním občanství a dalších klíčových tématech, na které by v klasické výuce nebyl čas.
Samospráva jako vzdělávací program by mnoho studentů a studentek lépe připravila do profesního života, ve kterém budou muset čím dál více uplatňovat právě kompetence jako spolupráce v týmu, sebereflexe a zpětná vazba nebo kreativita.
Studenti a studentky se také budou moct plnohodnotně věnovat zvelebování své školy, což může mít za důsledek, že studenti a studentky, ale i skeptičtí učitelé a ředitelé začnou brát občanskou angažovanost jako plnohodnotnou součást života a nikoliv něco zbytečného a podivného, co nám může jen způsobit problémy. Získané kompetence by se hodily i do osobního života.
Je přece fajn umět vycházet s lidmi kolem sebe, včetně toho, že jim umíme správně říct co nám vadí a stejně tak přijmout jejich kritiku. Příští školní rok bych tento nápad chtěl začít realizovat na své škole, kde jsou pro to velmi dobré podmínky. Držte nám palce!