Ještě donedávna byl Adam Vojtěch jedním z nejmocnějších lidí v republice – v době pandemie vedl klíčové ministerstvo zdravotnictví. Na svoji funkci však na konci září rezignoval kvůli zhoršující se epidemické situaci a vrátil se naplno k práci poslance. Studentské listy se ho rozhodly jako stále poměrně mladého politika oslovit a zeptat se na jeho zkušenosti z vysoké politiky.
Studoval a vystudoval jste práva na pražské Právnické fakultě a následně mediální komunikaci na Fakultě sociálních věd. Přemýšlel jste už tehdy, že byste chtěl vstoupit do politiky?
Upřímně, není to něco, co bych si tehdy představoval, že se stane. Politika a veřejné dění mě samozřejmě zajímaly, ale nepředpokládal jsem, že jednou budu poslancem, neřkuli ministrem. Věci se tak pak vyvinuly. Já jsem byl vždycky spíš založen na tom, že beru, co život přinese. Neplánuji si, co bude za pět, deset let. Život člověka vždycky dostane na pomyslnou výhybku a někam odbočí. Tak jsem to měl prakticky celou dobu.
Někteří mladí lidé se začnou zajímat o politiku v souvislosti s přelomovým momentem či krizí, současná pandemie je toho zdárným příkladem. Měl jste to podobně?
Takový impulz jsem neměl. Spíše mě obecně zajímalo veřejné dění, už od docela mladého věku jsem se pravidelně díval na zprávy, což moji vrstevníci úplně nedělali. Zkrátka mě zajímalo, co se děje ve veřejném prostoru. Žádnou konkrétní událost nebo bod jsem neměl.
Na podzim 2017 jste se v rychlém sledu stal poslancem a ministrem. Neměl jste pochybnosti o tom, jestli to zvládnete?
Pokud bych do toho tehdy vstoupil úplně z ničeho, tak bych to asi zvažoval. Na druhou stranu jsem se už předtím věnoval zdravotnictví na ministerstvu financí (jako tajemník tehdejšího ministra financí Andreje Babiše – pozn. red.), kde jsem pracoval zhruba čtyři roky. Věnoval jsem se primárně oblasti financování ve zdravotnictví, celkovému rámci úpravy systému a zdravotním pojišťovnám. Byla to pro mě určitá příprava. Situace se pak vyvinula, jak se vyvinula. Úplně jsem to nepředpokládal, ale byla to agenda, které jsem se předtím věnoval. Kdybych dostal nabídku stát se ministrem zemědělství, tak bych ji nepřijal, protože by to pro mě bylo neznámé prostředí.
Takhle jsem pokračoval v práci, kterou jsem dělal už předtím. Samozřejmě to bylo něco jiného, člověk měl odpovědnost v čele resortu, který je i mimo covid jedním z nejvíce sledovaných. Není moc resortů, které by byly pod takovým dohledem a tlakem. Dotýká se každého. Na druhou stranu, pro mě to byla určitá výzva. Myslím si, že když má člověk takovou šanci a myslí si, že to může zvládnout, tak toho má využít, protože ta šance se už nemusí opakovat. Pokud má vizi, že chce něco změnit a posunout dopředu, což jsem měl, tak toho má využít.
Jak jste se vyrovnával s tlakem médií, politiků a odborné veřejnosti?
Člověk se s tím musí vyrovnat, když jde do takové pozice. Na druhou stranu je jasné, že nezmůže všechno. Je to i o tom, jaké máte spolupracovníky – musíte se obklopit lidmi, kterým věříte a kteří vám pomohou v otázkách, ve kterých nejste tak silný. Myslím si, že dobře rozumím fungování zdravotnictví ze systémového pohledu, jeho financování a oblasti právní úpravy, ale jsou věci, kde potřebuju poradit, i kvůli tomu, že nejsem lékař. Je důležité, aby měl člověk tým, se kterým se může poradit a který ho bude podporovat. Jinak to nemůže fungovat. Sám ministr není schopen zvládnout všechnu agendu a musí mít kolegy, kteří ho podpoří a poradí mu ve chvílích, kdy je to potřeba.
Měl jste někdy pocit bezmoci? Že něco chcete změnit, ale prostě to nejde.
Ne že by měl člověk bezmoc, ale občas je to složité. Když chcete změnit systém, který je nějak nastaven, tak to nejde ze dne na den. Byl bych radši, kdyby některé věci šly rychleji, ale v praxi to tak nefunguje. Takových věcí bylo více, i v době jarní covidové krize. Někdy jsem měl pocit frustrace, typicky když jsme sháněli ochranné prostředky, roušky a respirátory, ale nikde na trhu nebyly. Sháněli jsme je, kde se dalo, bylo to velmi náročné období, byl obrovský tlak z nemocnic.
To byly okamžiky, kdy je člověk ve velkém psychickém vypětí a do jisté míry frustrován. Ale pak se i tohle zvládlo, zlomilo se to a podařilo se nám je zajistit. Ne všechno jde úplně po másle, některé věci jdou složitěji. Člověk se pak musí rozhodnout, že nepůjde hlavou proti zdi a bude se to snažit řešit jiným způsobem. Já jsem člověk založený na konsensu a vždy se ho v rámci řešení snažím najít.
Zmínil jste koronavirovou pandemii. Kdy jste si uvědomil, že z toho může být průšvih?
Poprvé asi v únoru, kdy začaly stoupat případy v Itálii. Do té doby celá řada lidí předpokládala, že to proběhne podobně jako v případě nemoci SARS. Tehdy jsme žádný případ v Česku neměli, v Evropě jich bylo málo a epidemie se udržela primárně na asijském kontinentu. Stejné to bylo v případě MERS nebo dalších epidemií, které se vždy držely lokálně, třeba právě v nějaké asijské zemi. To jsem si myslel zhruba do ledna, tehdy byly první tři případy ve Francii, pak v Mnichově, ale byly to jednotky. V druhé polovině února začaly rapidně stoupat případy v Itálii. Tehdy jsem si řekl, že to může být skutečně problém a nemoc se může rychle šířit. Itálie byla přece jenom oblíbenou destinací pro české turisty, kteří se pak bohužel vraceli nakažení.
Neměl jste někdy během různých krizových zasedání pocit, že do té skupiny výrazně starších politiků, vojáků a policistů nepatříte? Nenapadla vás někdy otázka „co tady sakra dělám“?
Takhle bych to úplně neřekl. Věk není zásluha, je jasné, že člověk může být vnímán jako příliš mladý. Na druhou stranu, řada kolegů už mě poznala za dobu, co jsem byl ministrem. Už mi není úplně dvacet, nepřišel jsem po škole z ulice, stal se ministrem a začal řešit covid. Nikdo mi to nedával najevo. Je to hlavně o tom, jak člověk pracuje, jakou má vizi a jak se snaží posouvat věci dopředu.
A setkal jste se třeba na začátku svého působení v politice s tím, že by se na vás někteří kolegové dívali kvůli věku trochu skrz prsty?
Možná někteří úplně na začátku. Moje výhoda však byla v tom, že jsem předtím působil na ministerstvu financí, se spoustou kolegou jsem komunikoval, znal jsem je. Nebyl jsem pro ně neznámý kluk, který přišel do ministerské pozice. Je ale jasné, že to tak někteří vnímali. Věk ale rozhodně není překážkou.
Jako každý politik jste čelil kritice a zesměšňování. Na sociálních sítích, kde jste aktivní, jste se určitě potkal s vtipnými fotkami a memes na váš účet. Jak jste to bral?
Musím říct, že mi to nevadilo. Ty různé fórky a koláže byly většinou docela vtipné, pokud nebyly neslušné nebo urážející. Beru to tak, že politické vtipy, koláže a skeče jsou součástí politiky už od nepaměti, našli bychom je i v časopisech z první republiky. Je to součást politiky a některé obrázky byly docela vtipné a mám je schované. Až budu dál od ministerstva a celé téhle etapy, tak se nad nimi pousměji.
Máte domu nějakou výstavičku?
Výstavičku přímo ne, ale mám je stažené v mobilu (usmívá se). Je jich hodně, dají se dohledat na internetu, často jsou fakt docela vtipné, jako Kill Vir. Politik v takové pozici musí snést určitou míru sarkasmu a vtipů na svůj účet.
Jak jste snášel kritiku na sociálních sítích? Odblokovával jste ji nějak, aby vám nelezla do života a práce?
Já jsem nikdy nebyl úplně častý uživatel sociálních sítí, výrazněji jsem je začal používat, až když jsem nastoupil do pozice poslance a ministra. Můžeme si o tom myslet, co chceme, ale je to součást veřejné komunikace a nedá se bez toho úplně obejít. Není to úplně ideální platforma, používá ji spousta lidí, kteří jsou skryti za přezdívkami a tzv. hejtují. U některých lidí je to zvláštní, skoro jako by to byl jejich koníček. Sociální sítě nejsou úplně ideální, ale jsou vhodné k tomu, aby se veřejnost, i ta mladší, dozvěděla o tématech, které člověk dělá. Založil jsem si Facebook, Instagram a Twitter, který je hodně dobrý pro komunikaci s novináři. Sociální sítě používám docela intenzivně.
Staral jste se o ně na ministerstvu sám?
Měli jsme to nastavené tak, že jsme je dělali s kolegyní. Dala mi návrh a já jsem ho pak upravoval. Člověk nemůže být pořád u počítače a vymýšlet tweety a statusy na Facebook. Vždycky jsem měl ale finální slovo.
Měl jste nějaké očekávání, se kterým jste šel do politiky, ale pak jste zjistil, že to funguje úplně jinak?
To je dobrá otázka. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, ale já jsem šel do politiky s ideály, možná i díky svému věku. Mám k tomu i citát od Johna Fitzgeralda Kennedyho (bývalého amerického prezidenta – pozn. redakce), který řekl: „Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe, ale co můžeš udělat pro svou zem“. Skutečně jsem to tak cítil, ale člověk pak pozná, že to není tak jednoznačné a že se v politice často hraje o osobní zájmy.
Člověk to vidí, až když je v tom prostředí. Třeba právě ve zdravotnictví nejde všem vždy o dobro pacienta, ale často se v něm projevují různé osobní zájmy. Důležité je snažit se je vyvažovat, úplně tomu nepodlehnout a držet si svoji linii. Politiku, stejně jako zdravotnictví, dělají lidé. Někteří jsou dobří, někteří horší. Často má veřejnost dojem, že by tu mělo být 200 ideálních poslanců, ale žijeme v reprezentativní demokracii a lidé do určité míry odrážejí stav společnosti. V běžném životě potkáváme různé charaktery lidí a v politice je to stejné.
Když byste měl možnost udělat něco jinak, co by to bylo?
Těžká otázka. Když jsem skončil, tak jsem nad tím přemýšlel a vracel se zpět v myšlenkách. Neřekl bych, že bych udělal něco zásadně jinak. Jsou některé věci, v jejichž prosazování jsem mohl být důraznější.
Například zavedení roušek, které jste oznámil v polovině srpna a premiér ho o pár dní později zrušil?
U tohoto návrhu to ale bohužel bylo tak, že ho nepodpořili ani odborníci, se kterými jsem to konzultoval, ani pan premiér. To je možná jeden okamžik, kdy jsem mohl být trošku razantnější. Na druhou stranu, když pak sedíte u stolu s epidemiology, klinickými profesory a odborníky a oni nemají stejný názor jako vy, tak se v tom těžko pohybujete jako osamocený voják v poli. Ale jinak bych nic zásadně jinak neudělal, za kroky, které jsem udělal jako ministr, si stojím. Někdy se staly nějaké komunikační přešlapy, ne vždy se všechno povedlo, zejména v době covidu, kdy člověk musel denně odpovídat na desítky dotazů. Nikdo není neomylný. To pak vzbudí různé vtipy a média si na tom smlsnou. Tak to ale zkrátka je a chyby se stávají. Ale nemyslím si, že bych udělal nějaký fatální krok, který bych chtěl vrátit zpátky.
Šel byste do toho znova? Po tom všem, co víte a co jste prožil.
Šel. Samozřejmě že kdybych si mohl vybrat, že nenastane epidemie covidu, tak bych neváhal. Takto je to trochu jiné, protože jsem nepředpokládal, že přijde největší pandemie za 100 let. To bylo období, které mi nikterak nedělalo radost, ale pokud jde o předchozí dva roky, kdy jsme řešili jen věci ve zdravotnictví, tak bych do toho šel znovu.
Budete obhajovat poslanecký mandát?
Nebudu. Už před nějakým časem, ještě před tím, než jsem rezignoval, jsem dospěl k závěru, že v příštích volbách nebudu kandidovat. Možná že to je hodně dané vypětím z doby covidu a nebýt toho, tak bych se na to díval jinak. Nebyla to jednoduchá doba ani z politického hlediska, člověk permanentně čelil útokům. Vyšel mi z toho závěr, že dokončím mandát poslance, protože jsem byl zvolen. Myslím si, že je správné, abych ho dokončil.
Už víte, co budete dělat? Předpokládám, že by to mohlo být něco z oblasti práva.
Uvidíme, jak se to bude vše vyvíjet, do voleb je ještě rok. Dokážu si představit, že se budu stále věnovat zdravotnictví. I teď jako poslanec mám ve Sněmovně řadu návrhů, které jsem navrhl jako ministr a u kterých chci, aby se dokončily. Ale může se věnovat i oblasti práva nebo něčemu úplně jinému. Nejsem v tomto směru vyhraněn, jsem adaptabilní člověk a nepotřebuju dělat jednu věc dvacet let. Naopak mám docela rád nové výzvy a dokážu si představit, že budu dělat něco úplně jiného.
Co byste poradil mladému člověku, který by chtěl vstoupit do politiky?
Aby do toho šel! Byť já jsem se teď paradoxně rozhodl politiku opustit, ale je to po nějaké zkušenosti. Je jasné, že politika není jednoduchá disciplína, člověk k tomu musí mít určitou povahu. Na druhou stranu, je určitě správné, pokud se lidé rozhodnou pracovat pro stát. V minulosti to nebylo vnímáno úplně pozitivně, doufám, že ta atmosféra se dnes mění, právě i u mladých lidí. Kdo má chuť, vizi a ideály, které by chtěl prosadit, ať vstoupí do veřejného života a politiky.
Snažíme se přinášet ověřené a srozumitelné články, ale jsme taky jenom lidé a chybujeme. Je pro nás důležité o chybách a nedostatcích vědět, abychom je mohli napravit a minimalizovat jejich výskyt. Proto jsme vděční za veškerou zpětnou vazbu, dotazy, náměty a připomínky, které nám můžete posílat na info@slisty.cz.
