Ačkoliv se tato největší rukopisná kniha světa nachází v Královské knihovně ve Stockholmu, vznikla počátkem 13. století v tajemných Podlažicích. Stejně jako středověkou společnost fascinuje i společnost dnešní, neboť je spojena s neobyčejným vyobrazením ďábla a známou pověstí, podle níž bylo toto gigantické dílo sepsáno právě pod jeho velením. Kniha, jež na výšku měří 90 centimetrů a váží 75 kilogramů, se vyznačuje pestrou minulostí a byla rovněž inspirací pro úspěšný trojdílný seriál režiséra Jiřího Stracha s názvem Ďáblova lest.

Záhadná strana 290

Codex gigas byl podle záznamů zhotoven z 320 pergamenových folií, na něž byla potřeba kůže ze 160 oslů a mezků. Člověk by se na tak rozměrnou knihu musel položit, aby byl text čitelný, což opět vzbuzuje otázku ohledně jejího vzniku. Na základě pověsti žil v Podlažickém klášteře benediktinů mnich, který zhřešil spolčením se s mágem Michaelem Scottem, jenž uctíval Satana.

O tom se však dozvěděl opat, načež hodlal onoho mnicha zazdít zaživa. Ten se chtěl ze strašlivé smrti vykoupit a slíbil, že za jedinou noc sepíše největší knihu, kterou svět pamatuje. O půlnoci si samozřejmě uvědomil, že takové dílo není v jeho silách a přivolal si na pomoc ďábla, jenž pro smrtelníka nesplnitelný úkol vykonal. Navzdory tomu Ďáblova bible obsahuje například Starý a Nový zákon.

Traduje se, že mnich ďábla za odměnu vyobrazil na stránce 290 a právě ta se stala pro Codex gigas symbolem, neboť je zde ono stvoření pojato velmi netypickým způsobem. Zaujímá téměř celý list pergamenu, přičemž se krčí mezi dvěma identickými věžemi. Pozadí je holé, což mělo s největší pravděpodobností symbolizovat prázdnotu, která ve středověkém chápaní představovala zlo.

Postava ďábla je otočena ke čtenáři čelem, ruce má vztyčené a na všech končetinách má pouze čtyři prsty s rudými zatočenými drápy. Zelená barva obličeje pravděpodovně znázorňuje závist, zatímco dva jazyky vystupující z otevřených úst můžeme chápat jako symbol dvojsmyslnosti jeho řeči. Na protější straně je pak umístěna ilustrace nebeského Jeruzaléma tvořícího jakýsi protiklad k ďáblovu vyobrazení.

Přestože byl ďábel ve středověku běžně vyobrazován, byla kresba v tehdejší době velmi unikátní, jelikož zaujímala celou stranu. Jde sice převážně jen o pověst, ale o vzniku tohoto monumentálního díla toho opravdu není příliš známo. Ví se však, že autorem musel být pouze jeden písař, kterému práce trvala nejméně deset let. Písmo bylo totiž až na pár stran absolutně neměnné.

Co bychom v Ďáblově bibli našli?

Kromě zmíněného Starého a Nového zákona kniha obsahuje Kosmovu kroniku českou, nejrůznější traktáty, seznam podlažického bratrstva či kalendář s nekrology. Pozoruhodných je dále několik stránek s magickými a lékařskými formulemi, dobovými záznamy a zaklínadly na vyléčení nemocí či vypátrání zloděje. Ačkoli se Benediktinský řád exorcismem zabýval, zaříkávadla na vymítání ďábla v Codexu gigas z nějakého důvodu chybí. Kromě hlaholské a cyrilské abecedy nalezneme v knize i tzv. penitenciál, seznam hříšných jednání a k nim adekvátních pokání, podle něhož se řídili kněží. Tento literární gigant měl být jakousi malou knihovnou, jelikož pojímal velkou část středověkého vědění.

Do Podlažic se Codex gigas nikdy nevrátil

Počátky Ďáblovy bible jsou v určitých ohledech poměrně nejasné. Nejsou k dispozici záznamy o důvodu vzniku či autorovi, ale předpokládá se, že vznikla mezi lety 1204 až 1230 v Podlažickém klášteře poblíž Chrudimi. I tak ale během let vyvstaly jisté pochybnosti poukazující na monumentálnost díla. To přeci nemohlo vzniknout v tehdy tak bezvýznamném a chudém klášteře, jako byl ten v Podlažicích, ale na nějakém kulturně vyhlášeném místě.

Archeologické výzkumy z let 1908 až 1909 vedené Josefem Plačkem a let 2003 a 2007 vedené Janem Frolíkem však toto tvrzení vyvrátily. Klášter byl poměrně slušně vybavený a nečelil finančním problémům. Založen byl v roce 1159 šlechticem Vrbatou, avšak následně byl poznamenán husitským tažením v roce 1421, kdy byl kompletně zničen a na jeho místě dnes stojí Kostel sv. Markéty.

Benediktini se mezi lety 1227 až 1230 potýkali s nedostatkem financí a museli Ďáblovu bibli dát z rukou. Tím se dostala do zástavy k cisterciáckému řádu v Sedlci, odkud ji později odkoupil pro Břevnovský klášter opat Bavor z Nečtin, a tak kniha opět patřila benediktinům.

Kvůli sílícímu nebezpečí ze strany husitů se benediktini usídlili v Broumovském klášteře, kam stihli odvézt podstatnou část majetku včetně Ďáblovy bible. Husitům se onen klášter nikdy nepodařilo dobýt a kniha zde přečkala 170 let, během nichž si ji přijížděli prohlédnout významní i nevýznamní návštěvníci. Mezi nimi byl Ferdinand I. Habsburský či zástupci nigromancie – černokněžnictví.

V 90. letech 16. století se o této kuriozitě dozvěděl i vášnivý sběratel Rudolf II., který pak nakonec Codex gigas získal darem od opata Martina z Pravdovic a převezl jej do Prahy. Tímto ho na určitou dobu ještě stačil uchránit, jelikož byla knihovna Broumovského kláštera během stavovského povstání vyrabována. Zvrat přišel až s příchodem Švédů.

Ďáblova bible nadobro ztracena

Během třicetileté války se Švédové dostali do českých zemí s cílem odcizit velkou část kulturních pokladů a cenností. Velmi vzdělaná královna Kristina Švédská měla zálusk na rudolfínské sbírky umění, kterých se nakonec vojska vojevůdce Königsmarka zmocnila a odvezla do své země. Součástí kořisti, jež čítala stovky obrazů, knih, soch, kuriozit, strojů a drahých kamenů, byl naneštěstí i Codex gigas.

O navrácení uloupených uměleckých děl se v 90. letech zasazoval například prezident Václav Havel, ale žádostem nebylo nikdy vyhověno. Švédsko knihu České republice zapůjčilo v letech 2007 až 2008, kdy byla vystavena v pražském Klementinu.