Hořké knižní vyprávění Christiane F. se během let stalo již téměř povinnou četbou. Ostudu mu nedělá ani německé filmové zpracování z roku 1981. Mohlo by se tedy zdát, že vše zásadní z příběhu mladé drogově závislé dívky už bylo vyřčeno a My děti ze stanice Zoo se dalšího přepracování nedočká. Přesto v prvních měsících roku 2021 přišla společnost Amazon s vlastní verzí, tentokrát seriálovou. Německá adaptace překvapila, i když ne zcela v dobrém smyslu. Co do svědectví o závislosti, ale i naději vnesla nového?
Christiane Felscherinow, původem z Německa, jako velmi mladá upadla do spárů heroinu. Po dlouhých letech boje sama se sebou se odvážila odvyprávět své problematické dospívání dvojici novinářů, kteří podle něj sepsali dílo My děti ze stanice Zoo. Vydali ho roku 1978 a kniha otřásla společností pro svou syrovou upřímnost a velmi přispěla k detabuizaci drogové závislosti.
Seriál z roku 2021 děj knihy následuje jen volně, ale vypůjčuje si protagonistku a téměř všechny vedlejší postavy. V těch příležitostně dělá praktické změny (úplná eliminace mladší sestry Christiane), ale i zcela iracionální škrty (přejmenování přítele Christiane a další). Stejně jako literární předloha i starší adaptace sleduje dospívání dříve spokojeného děvčete, ze kterého se velmi rychle stává otrok narkotik.
Neony a techno v časech ničeho
Osmidílnou sérii tvůrci věrně zasadili do západního Berlína 70. let, což je prvním obrovským kamenem úrazu. Ve světě, kde existuje již jedna autentická filmová adaptace, mohla nová verze jít dále a odvázat se. Příběh by šel umístit do současnosti, se všemi vymoženostmi moderní doby. Seriál tak mohl ukázat, že vyprávění je nadčasové a úděl Christiane je pouze ztělesnění jedné konkrétní výpovědi univerzální pro stovky mladých lidí, kterým život podobně podkopnul nohy.
Namísto toho se děj odehrává spíše v jakémsi bezčasí, které sice na papíře představuje 70. léta, ale společného s nimi nemá téměř nic. Špinavé berlínské sídliště před natáčením někdo perfektně uklidil. Móda pochází spíše z let devadesátých, i tak je ale příliš moderní. Pomačkaný malý klub, kde se Christiane scházela s přáteli, připomíná luxusní americkou diskotéku plnou neonových světel a disko koulí. I hudba, přestože tvoří jednu ze světlejších stránek Dětí ze stanice Zoo, neodpovídá době, ve které se příběh odehrává. Velká část soundtracku prvních dílů je logicky věnována Davidu Bowiemu, jenž je obrovským idolem Christiane a její party. Zbytek hudby se pak až na výjimky skládá z moderních písní nebo přinejmenším moderních verzí starších originálů.
Podivně časově neukotvený děj ale spěje i k faktické iracionalitě. V druhé části seriálu se část postav vydává ze západního Berlína na výlet do Prahy. Husákova Praha je z nejasných důvodů vyobrazena jako blikající svobodná oáza, kde se dá spokojeně poflakovat a socialistický režim prakticky neexistuje.
Příliš staří i příliš čistí
Protagonistka v podání Jany McKinnon nemá téměř žádné charakterové vlastnosti, kromě opovržení vlastní matkou. Divák si k ní tak jen těžko dokáže vybudovat vztah. Přestože na McKinnon je vidět, že se nejedná o její první roli, postava Christiane je stěží věrohodná náctiletá. Tím ostatně trpí i téměř všichni ostatní herci. V dospělém oblečení, na podpatcích a s perfektním make-upem se ani s přivřením očí nedá věřit tomu, že jim je okolo šestnácti. Díky věku herců tak získává skryta skutečně bolestná pravda – to že před námi na obrazovce umírají děti. Snad pouze na Leu Drinda, která představuje Christianinu nejlepší kamarádku Babsi, se dá dívat jako na mladičkou dívku. Romantický protějšek Christiane hraje Michelangelo Fortuzzi, alias Benno. Jejich vztah byl i v realitě v mnohém nepochopitelný, přesto seriál neprojevuje snahu vysvětlit vzájemnou posedlost dvou lidí, mezi kterými na obrazovce neexistuje chemie.
Série není vyprávěna pouze z jedné perspektivy, takže poskytuje relativně velký vhled do osudů ostatních postav. Téměř všechny z nich mají komplexnější povahy než Christiane a poskytují zajímavou škálu lidských osudů. Divák navíc nahlédne i do pozadí matky Christiane, které (oproti knižní předloze) velmi přidává na lidskosti.
Prostituce jako barevný sen
My děti ze stanice Zoo měly v roce 2021 hromadu potenciálu, seriál mohl ukázat mnohem více než kdy dříve. Realita drogové závislosti je krutá a nehezká na pohled. To jsme mohli na obrazovce skrz protagonisty zažít, přesto toho vidíme jen žalostně málo. Všechny postavy jsou téměř stále čisté, perfektně oblečené a namalované. Během nejhorších abstinenčních záchvatů tváře herců doplňují akorát bledé rty, orosená čela a kruhy pod jinak perfektně nalíčenýma očima. Z této dokonalosti vystupuje pouze postava Stelly (Lena Urzendowsky), která jako jediná alespoň pár desítek minut vypadá jako skutečně nemocná dívka.
Podobně vyumělkovaným stylem tvůrci ztvárnili prakticky všechny pasáže, kde se naskytla příležitost zobrazit špinavou skutečnost. První konfrontaci Christiane s prostitucí tvoří několika minutová montáž veselých mladých děvčat v krátkých barevných sukních s doprovodem hravé hudby, natočenu podobně nonšalantně, jako kdyby se jednalo o návštěvu obchodního domu či koupi zmrzliny. Kvůli podobným scénám se divák nedokáže zbavit dotěrné myšlenky, zdali seriál namísto varování nedělá drogovému životu spíše reklamu.
Aby se na hlavu režiséra Philippa Kadelbacha nesnesla pouze samá kritika, seriál má i některé silné stránky. Působivá je kamera Jakuba Bejnarowicze, obzvláště v několika experimentálních surrealistických scénách, kterých by mohlo být i o dost více. Autenticky vypadá i prostředí, fanoušky potěší, že část seriálu se natáčela na pražském Smíchově.
Nové My děti ze stanice Zoo přišly s nápadem, potenciálem i šancí. Bohužel unavený výsledek se příliš táhne a nevyužívá prostor, který mu byl poskytnut. Tam, kde se naskytla možnost experimentovat, tvůrci na poslední chvíli couvli. Kde se dalo šokovat, tam seriál přivírá oči. A kde šlo věrně podat svědectví, tam byla realita zalita barevnou polevou a změněna k nepoznání.
