Právě si prohlížíte Seveřan neskrývá pod úchvatným zevnějškem žádné větší překvapení

K Seveřanovi jsem se dostal až s odstupem, a nemohl jsem minout poměrně nadšené ohlasy mířící ke zpracování legendy o princi Amlethovi. Tvůrčí tým kolem režiséra Roberta Eggerse si pro svůj první blockbuster (po menších snímcích Maják a Čarodějnice) vybral nadmíru zapeklité téma, především s ohledem na to, že stejným příběhem se kdysi inspiroval i jistý William Shakespeare při psaní svého Hamleta. Ačkoli Seveřan navozuje tu pravou vikingskou atmosféru, v přímém srovnání stále vítězí dílo britského dramatika.

Zvrat… tak nic

Přiznám se, že nevím, nakolik je příběh věrný původní legendě. Ať už se ale tvůrci drželi původní zápletky nebo popustili uzdu fantazii, mohli se dostat ve vyprávění o něco dál. Vývoj událostí více méně odpovídá zažitým postupům, film diváky seznámí s hlavními postavami a jejich motivacemi a pak jim začne házet klacky pod nohy. Bohužel se mi ale zdálo, že veškeré zvraty se odehrály tak nějak „aby se neřeklo“. Scenáristé si tak mohli odškrtnout políčko změna motivace, případně překvapivý čin, ale už úplně nedomysleli, jak zařídit, aby byly události skutečně nečekané.

Celkovému vyznění příběhu bohužel nepomáhá ani poněkud strnulý vztah ústřední dvojice v podání Alexandra Skarsgårda a Anyi Taylor Joy. Nerad bych ale, aby šla výtka za herci. To, že v mých očích interakce Amletha a Olgy nefungovaly, vnímám především jako důsledek poněkud prostoduchých dialogů, které se logicky odvíjejí od nátury hlavního hrdiny. Ten je přesně takový, prostoduchý, a na rozdíl od vychytralého Hamleta tak máme v případě Seveřana co do činění s jeho přesným opakem.

Jedním z hlavních lákadel bylo právě obsazení. Vedle dvou zmíněných hvězd se objevili třeba Willem Defoe, zpěvačka Björk nebo Nicole Kidman. Poslední jmenovaná ztvárňuje bezesporu jednu z nejpřesvědčivějších postav filmu. Defoe a Björk jsou naopak spíš jakýmisi camey. V dobrém slova smyslu, ale času dostanou skutečně pomálu.

Drsný sever

Pojďme na chvíli k tomu opravdu dobrému. Atmosféra snímku je dechberoucí a ponoření do vikingského světa funguje bezvadně. Autoři se nebojí brutálních výjevů, ale nestaví na nich, jsou spíš dokreslením celku. Svou roli sehrává příroda, architektura, mytologie.

Koneckonců právě práce s mytologií je jedna z věcí, kterou film nepředkládá divákovi v úplně odhalené podobě a je – jak se na práci s mytologií sluší a patří – poněkud tajemný. Až na výjimky se mi zdálo, že když přišly na řadu magie nebo nadpřirozeno, bylo mi zpětně naznačeno, že dost možná o žádnou moc z jiného světa nešlo. Že si možná tvůrci hráli s představami postav, což je vlastně právě ten způsob, kterým mytologie vzniká. Tenhle prvek se mi moc líbil, a zatímco hlavní zápletka nemůže být jasnější, v tomto ohledu si musí divák domýšlet.

Precizní i atypický

Kvalitní je pak i technické zpracování. Atmosféře nahrává umírněná barevná paleta i dobrá hudba, za kterou stojí ve světě filmu debutující skladatelská dvojice Robin Carolan a Sebastian Gainsborough. Nejde sice o nic, co by stálo samo o sobě na nejvyšších příčkách filmové hudby, ale všechno funguje, jak má, a to je nejdůležitější.

Práci Eggersova dvorního kameramana Jarina Blaschka si nedovolím příliš kritizovat. Na druhou stranu musím podotknout, že je netypická, a společně s dalšími prvky a až surrealistickými výjevy podtrhuje alternativní minulost týmu. Kamera využívá množství statických záběrů, případně dlouhých a plynulých švenků bez většího počtu střihů, a trochu tak boří hollywoodský standard. Také pracuje častěji, než je běžné, se symetrií. Jde zajisté o umělecký záměr a styl tvůrců, ale na specifika kamery jsem si za celou dobu – film má něco přes dvě hodiny – úplně nezvykl.

Seveřan ví, co dělá. Ale stačí to?

Seveřan určitě stojí za zhlédnutí. Jde o neotřelý mix alternativního nitra s blockbustrovou prezentací. Snad jen počítejte s tím, že jde ve filmu hlavně o atmosféru a jakýsi lyrický postup, přičemž vyprávění jde poněkud stranou. Velkých zvratů se nedočkáte, a tak si musíte položit otázku, jestli nevadí, že skvěle podané scény možná budete předvídat.

Ačkoli film zcela nenaplnil moje očekávání, která pramenila hlavně z obsazení, to nakonec nedostalo zdaleka takový prostor, který bych mu přál, rozhodně mě zaujal. Tvorba Roberta Eggerse je stále unikátní, a to je asi vůbec největší plus Seveřana, se kterým tvůrčí tým vstoupil do první filmové ligy.

Filip Svoboda

Jsem studentem žurnalistiky zajímajícím se o videohry, film, divadlo, hudbu a vůbec především kulturu v celém jejím rozsahu.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..