Ještě prakticky týden před volbami se všichni slovenští i čeští političtí komentátoři shodli prakticky na jediné věci a sice, že nikdo pořádně neví, jak dopadnou. Volby nabídly velká vítězství, velké prohry i rozpačité výsledky demokratických opozičních stran.

Jedno je ale jasné – dvanáct let vlády SMĚRu, respektive vlády Roberta Fica, těmito volbami skončilo. Jeho parlamentní porážku si může na konto připsat Igor Matovič se svoji stranou Obyčejní ľudia a nezávislé osobnosti (OĽANO), která ve volbách získala 25,03 procenta.

Vyhrává protikorupční program i konzervativní hodnoty

Matovič se ve slovenské politice pohybuje už přes deset let, není tedy žádnou vycházející hvězdou. Za celou dobu si vysloužil pověst nejhlasitějšího, nejdrzejšího, ale taky nejteatrálnějšího opozičního politika, který se nebojí hlasitě poukazovat na korupci a přešlapy vládních politiků.

Před volbami také spoléhal na akce v regionech a kontaktní kampaň. Krom toho byl taky schopný přetáhnout voliče krajně pravicové Ľudové straně naše Slovensko Mariána Kotleby. Oslovit dokázal ale také řadu prvovoličů.

Přes jeho drtivou výhru ale asi nemůžeme čekat žádnou velkou revoluci. Matovičův program je poměrně konzervativní, na kandidátce OĽANa se objevila také řada lidí se silně klerikálními či konspiračními názory. Sám Matovič se pak neváhal ohradit proti Istanbulské úmluvě, o jejím podepsání tak nemůže být ani řeč. Nepodporuje ani registrovaná partnerství stejnopohlavních párů.

Ztráta hlasů i sebereflexe

Ve velkém závěsu za OĽANO zůstal SMĚR Roberta Fica s 18,29 procenty. SMĚR na Slovensku vládl prakticky nepřetržitě 14 let s jednou dvouletou pauzou. K jeho pádu vedla, kromě řetězce s ním spojených kauz, který se zastavil až u vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové, taky naprostá ztráta sebereflexe a úplná rezignace na jakoukoli produktivní kampaň.

Jediné, na co se marketing SMĚRu zmohl, byla agresivní a dětinská antikampaň, útočící hlavně na předsedu strany Za ľudí a bývalého prezidenta Andreje Kisku. Když navíc marketéři doposud nejsilnější vládní strany zjistili, že Kiska nebude zdaleka jejich nejsilnějším protivníkem, nestihli už reagovat a směřovat antikampaň proti Matovičovi.

Korunu tomu nasadil volební lídr a premiér Peter Pellegrini, který ve volebních spotech a na billboardech vyzýval k volbě jeho strany s tím, že nabízí „zodpovědnou změnu”. To, že po 14. letech vlády SMĚRu nezní tato výzva úplně důveryhodně, asi není třeba dodávat.

Úspěch politického podnikatelství a ústup fašistů

S více než desetiprocentním odstupem za SMĚRem se umístil podnikatel Boris Kollár s hnutím Sme rodina, který získal 8,24 procent hlasů. Kollár působí ve slovenské politice taky poměrně dlouho a budí četné kontroverze.

Mimo jiné proslul svými xenofobními a homofobními postoji, konexemi na mafiány v minulosti a bojem za tradiční, heterosexuální rodinu. Nutno podotknout, že tento bojovník má deset dětí s devíti ženami, což nutí k tázavému pozvednutí obočí a úvahám, do jaké míry jsou to postoje upřímné a do jaké míry je to marketingová vypočítavost.

Snad ještě větší obavy než možné vítězství SMĚRu ale budila strana, která se aktuálně umístila až na čtvrtém místě. Ľudová strana naše Slovensko (ĽSNS), s předsedou Mariánem Kotlebou, totiž dlouho vypadala jako rostoucí subjekt, který je schopný oslovit i nespokojené občany, kteří zdaleka nesouzní s fašismem, Kotlebu ale vnímají jako jedinou možnou variantu, která je schopná provést změnu. Sázku na protestní hlasy ale nakonec stejně vyhrál Matovič. Kotleba si tak proti minulým volbám nakonec ještě pohoršil.

„Co dál?” ptají se progresivci

Velké naděje demokratických a liberálních voličů byly vkládány ještě do tří stran, které překonaly pětiprocentní hranici.

S 6,97 procenty skončila koalice Progresivného Slovenska (PS) a SPOLU. I když byl jejich výsledek nejlepší ze tří stran, ke vstupu do Národní rady to nestačilo. Jakožto koalice měla totiž zvýšené volební kvórum a k postupu do parlamentu museli překonat sedmiprocentní hranici. S tolika procenty jim postup do parlamentu unikl o těsných 926 hlasů.

Předseda PS Michal Truban už se na svém facebooku vyjádřil k výsledkům s tím, že si strana bude klást otázku „Co dál?”.

Koalice PS/SPOLU byla prakticky jediným liberálním a progresivním seskupením na slovenském trhu. Její faktická prohra tak nutí k zamyšlení nad budoucností progresivních stran na podstatně konzervativnějším a křesťansštějším Slovensku. Slovy klasika: „Progresivní strany by tu byly, chybí jen ti progresivci.”

Do parlamentu s odřenýma ušima

Sloboda a solidarita (SaS), s politickým matadorem Richardem Sulíkem v čele, sice slavila, nicméně důvod k oslavám byl daleko menší. Oproti minulým volbám, kde SaS skončila druhá hned za SMĚRem, obdržela skoro o polovinu méně hlasů. Skončila tak s 6,22 procenty.

U bývalého prezidenta a současného předsedy strany Za ľudí se mohlo dlouho zdát, že to právě on a jeho strana, kdo bude silným hybatelem povolebního dění. Se ziskem 5,77 procent ale těsně pronikli do parlamentu.

Obě dvě demokratické opoziční strany teď můžou spíš doufat, že se jich ujme Matovič a nabídne jim účast ve vládní koalici.

Katastrofa na palubě SNS a MOSTU

Za zmínku ještě stojí osud dvou stran, které do těchto voleb tvořily společně se SMĚRem vládní koalici. Slovenská národná strana a slovensko-maďarská strana MOST-HÍD skončily hluboko za hranicí zvolitelnosti.

Ani jim se nevyhly vládní kauzy a nevyplatila se jim ani rezignace na jakoukoli atraktivnější předvolební kampaň. Příznačné také bylo, že se předseda SNS a předseda parlamentu Andrej Danko s voliči prakticky rozloučil už před začátkem voleb a předseda MOSTu Béla Bugár s nimi pro změnu vlastně ani nekomunikoval.

Opravdové vítězství

Největší vítězství ale bezesporu mohla slavit občanská společnost, ať už si výsledky voleb představovala jakkoli. Společnost, kterou naplno zaktivizovala vražda Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové, byla schopná iniciovat největší protesty od roku 1989.

Iniciativa Za slušné Slovensko zrodila řadu mladých, politicky a společensky aktivních lidí. Byla schopná aktivně komunikovat s politiky v parlamentu či prezidentkou. Tlak ulice tak nakonec dohnal k rezignaci Roberta Fica, kontroverzního ministra vnitra Roberta Kaliňáka či zpolitizovaného policejního prezidenta Tibora Gašpara.

Letošní volby patřily bezesporu mezi jedny z nejdůležitějších ve slovenské historii. Jedny v roce 1998 zbavily Slovensko Vladimíra Mečiara, který krajinu skoro dlouho držel mimo západní Evropu a její struktury.

Ty letošní zase odstavily od moci Roberta Fica, člověka, který proslul svými styky s italskými mafiány, přátelstvím s daňovými podvodníky či nevybíravým vztahem s novináři.

Jestli se po těchto volbách ale může někdo radovat, je to občanská společnost. Právě ona sesadila Fica, Kaliňáka nebo Andreje Danka z pomyslného trůnu. Právě ona nastartovala zájem o nezávislá média. Právě ona se taky na veřejných akcích byla schopna postavit fašistům z ĽSNS a zvednout proti nim veřejnou diskuzi.

Není jisté, co přinese energický Igor Matovič, podobající se neřízené střele, tyto volby ale Slovensku přinesly jistotu aktivních lidí v ulicích, kteří se jsou schopni ozvat, když vládní nomenklatura překračuje své pravomoce nebo se vymyká kontrole institucí.

A to je slibný vstup do nové éry bez Roberta Fica.