V rozhovoru s Terezou Nekvasilovou, která bude od nového akademického roku studovat pedagogiku na britské univerzitě v Cambridge, jsme hovořili o pedagogice v Česku a zahraničí, příležitostech ve vzdělávání nebo o problémech českého školství.

Proč ses rozhodla studovat bakalářský obor právě v Cambridge? 

Obor, který by mi dal vhled do vzdělávání z různých perspektiv a nesoustředil se jen na to, jak učit, jsem hledala dlouhé měsíce. Během rešerše jsem zjistila, že takové obory existují jen ve Velké Británii, a nejlepší z nich je právě na Cambridge. Student, který se na Cambridge dostane, má zároveň úžasnou příležitost spolupracovat s ambiciózními studenty i skvělými akademiky, což je obrovská výhoda do budoucna.

Co ti dá studium na Cambridge oproti jiným proslulým evropským univerzitám, které jsou například v Holandsku nebo Skandinávii?

Ve Skandinávii existují podobné programy, ovšem na bakalářském stupni je nabízí pouze ve finštině, švédštině a norštině. Já se sice švédsky učím, ale ne tak dlouho na to, abych v jazyce mohla studovat. Naopak magisterské studium už univerzity na severu nabízí i v angličtině a je to jedna z možností, kterou zvažuji do budoucna. Co se týče Holandska, tam jsou spíše obory, které se soustředí na to, jak učit. Jinak řečeno, připravují tam studenty, aby se stali učiteli. 

Jak se liší studium pedagogiky v Česku a v zahraničí? 

Cambridge nabízí vhled do vzdělávání z různých perspektiv – konkrétně ze sociologické, tedy jaký má vzdělávání dopad na vývoj společnosti, nebo z psychologické a neurologické, tedy jaké procesy probíhají v mozku, když se člověk učí. To poté umožňuje i vhled do toho, jak se efektivně učit a jak si důležité informace zapamatovat. Obor Education nahlíží i do historie pedagogiky a zabývá se i vzdělávacími systémy v různých zemích. Oproti oboru na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se v Cambridge dívají na vzdělávání i z pohledu umění a studenti věnují významnou část studia psaní odborné práce. Učí se tak, jak přistupovat ke komplexním tématům ve vzdělávání a také se učí mnoha „soft skills“ (vyhledávání relevantních informací, formulování a prezentování vlastních myšlenek, obhajování vlastního názoru, …).

Problémy českého školství

Co by se mohlo změnit na oboru pedagogiky v Česku, aby se to více podobalo zahraniční alternativě?

Pro stávající i budoucí učitele by se měly nastavit takové podmínky, aby měli opravdu zájem učit. Obor by měl být pro vyučující i studenty první volba, nikoliv až druhá.

Jaké jsou největší problémy, co podle tebe trápí české školy?

Jeden z problémů je, že lidé nejsou otevřeni změnám a spíše se jich bojí. To je potom obrovská překážka pro jakoukoliv změnu. Náš současný vzdělávací systém je spiše rigidní, takže nejde s dobou. Nedokáže se rychle adaptovat, ani rychle reagovat na vznikající problémy. Mimo to studenti ve školách často nechápou, k čemu jim bude látka, kterou se učí. To je podle mě jedna z hlavních věcí, která by se měla akcentovat – aby byla jasná spojitost mezi tím, co se učí na školách a jak to může student využít v budoucím životě.  

Jak by měla vypadat změna českého školství?

Určitě by se mělo na změnu systému pohlížet holisticky. Každý systém má nekonečný potenciál pro zlepšení, a to ve všech svých složkách. Například pedagogům je klíčové dát jasný kariérní systém, který by motivoval k celoživotnímu vzdělávání a rozvíjení sebe sama. Je nesmírně užitečné neustrnout v jednom bodě a naučit se (nejen) vzdělávací metody neustále inovovat. Změna přístupu ke studentům je také klíčová. Studenti by měli být výrazně více vedeni k aktivitě, nikoliv k pasivitě. V současnosti student sedí v lavici a jen poslouchá, což ho mnohdy nebaví a ve třídě usíná. Pokud by se ale podařilo změnit prostředí a metody vyučování, věřím, že by mohly být hodiny zajímavější. 

Při učení navíc mozek fixuje nabyté vědomosti na okolní prostředí, a proto například střídání učebny s výukou venku může vést k efektivnějšímu učení. Zajímavé mi přijde například i změna rozložení lavic a vlastně jakákoliv změna oproti „normálu“ může studentům pomoci se lépe učit.

Co se změn ve vyučovacích metodách týče, užitečná může být například metoda „flipped classroom“, při které se studenti seznámí s látkou ještě před hodinou a s učitelem ve třídě poté rovnou aplikují teorii v praxi.

Změny pro 21. století

Mnoho lidí si pod frází škola pro 21. století představí různé věcí. Jak by podle tebe měla vypadat škola vhodná pro 21. století?

Škola vhodná pro 21. století musí být flexibilní. Studenti by měli být aktivní a učitelé by měli mít možnost se neustále vzdělávat (a to především během učitelské kariéry). V dotazníku pro mou maturitní práci na téma učitelské profese jsem se ptala studentů, jakou vlastnost by měl mít každý učitel – přičemž naprostá většina odpověděla, že entuziasmus. Proces učení by měl být diferencovaný, a to jak změnami prostředí, tak i obměňováním vyučovacích metod (například zařazením projektové výuky). Co se týče obsahu, měl by být užší, ale zato probíraný více do hloubky. Dnešní osnovy pokrývají širokou škálu témat, ovšem povrchně a studenti častou nejsou schopni je všechny pojmout. Školy by se také měli zaměřit na tzv. „soft skills“, tedy například na práci ve skupině, prezentaci výstupů a jiné dovednosti, které takřka každý využije v budoucnosti. 

Aby tyto změny mohly nastat, muselo by se změnit něco v legislativě, nebo jsou školy v současnosti schopné tyto věci změnit, ale nedělají tomu tak?

Toto téma jsem rozebírala s několika řediteli státních gymnázií (u soukromých škol je to samozřejmě trošku jiné, ty mají více možností). Ve státních školách by mnoho ředitelů chtělo moderněji přistupovat ke vzdělávání. Tyto školy ale právě často změny nemohou implementovat, protože si nemohou dovolit snížit počet studentů ve třídách nebo rozšířit svůj podpůrný tým. Ředitelé tak často podepisují maturitní vysvědčení, ale dělají i stavební dozor u přestavby tělocvičny. O administrativě, kterou jsou učitelé v současnosti zahlceni, ani nemluvě. Něco se tedy musí změnit i v legislativě na státní úrovni. Netřeba nicméně zapomínat na již existující iniciativy neziskových organizací, které se snaží měnit věci tzv. „odspodu“, jako jsou například projekty Učitel naživo a další.

Vnímáš, že existují snahy ze strany vlády podniknout některé změny, o kterých mluvíš?

Nějaké snahy ze strany vlády určitě existují, jako například Strategie 2030+. Myslím si ale, že hlavním problémem vlády je udržení dlouhodobé vize. Mít strategii je dobré, ale když se každých pár měsíců mění ministr školství a s ním i ta strategie, udržení návaznosti je náročné. Proto je třeba se plánu držet a ne ho s každým novým ministrem hned předělávat.

Jedním z tvých možných plánů po vysoké škole je založit si vlastní školu. Jak by se lišila od současných škol?

Určitě by to byla škola flexibilní, která by se věnovala aktuálním tématům a dění ve světě. Zároveň by podporovala vnitřní motivaci studentů místo té vnější (známky, tlak od rodičů). Vnitřní motivace by byla založena na tom, že by studenti chápali, k čemu jim látka bude v budoucnu. Přidala bych do výuky i témata jako umělá inteligence, ekologie či finanční gramotnost. Tak, aby se o sebe studenti, až studenti vyjdou ze školy, uměli postarat a věděli, jak dál. Dala bych důraz na návaznost mezi studentským a profesním životem například pomocí kariérního poradenství, které by studentům pomohlo s orientací v životě po škole. 

Co myslíš tou flexibilitou?

Myslím si, že je důležité, aby každý student získal základní přehled pro budoucí fungování ve společnosti. Mimo to by ale měl být přístup ke každému studentovi více individuální. Student, který se chce věnovat umění, by neměl být nucen studovat fyziku až do svých sedmnácti let. Některé v současnosti povinné předměty bych udělala volitelnými o něco dříve a dala tak studentům volnější ruku pro  určení své vlastní cesty. 

Aby individuální přístup mohl být zavedený celoplošně, co by se muselo změnit?

Jedna z možných cest je snížení počtu žáků ve třídách. Místo třiceti žáků by jich mohlo být ke dvaceti, což už by byla znatelná změna. Učitel má potom šanci se věnovat každému žákovi individuálně. Další cesta je vést studenty k samostatnosti. Na sobě jsem toto také pozorovala. Na začátku mi učitel řekl přesně, co mám dělat, a potom, když jsem se měla sama o něčem rozhodnout, neuměla jsem s problémem pohnout. Dovedu si představit, že pokud budou studenti vedeni k samostatnosti, celkem dobře si po určité době poradí i bez učitele, který pak nebude mít tolik práce s každým studentem. Nebude muset neustále hlídat každého studenta a může se tak dostat spíše do pozice mentora než učitele. 

Má šanci jedna škola změnit celé školství?

Cesta založení vlastní školy je úžasná v tom, že má potenciál inspirovat jiné. Jedna škola či jeden učitel může mít takzvaný „multiplier effect“, což znamená, že studenti, kteří projdou touto školou, mohou šířit její filozofii dál. Takže i když to tak nemusí vypadat, jedna škola může mít obrovský dopad na společnost.