Kdo by to sem tam někdy nezaslechl? Generace jsou čím dál línější, nikdo nechce pracovat, svět se řítí do záhuby. Jak vysvětlit stagnující nezaměstnanost, která se v České republice drží stabilně nízko? Proč mladí lidé tvoří její poměrně velký podíl? Opravdu je všechno tak černé, jak vyprávějí rozhořčené hlasy na tramvajových zastávkách, v obchodech, ale i v domácnostech?

Nezaměstnanost v České republice jako bolístka mladé generace

Nezaměstnanost mladých lidí (zohledněna je skupina lidí ve věku 15-24 let) není v porovnání se světem nijak alarmující, v evropském areálu máme dokonce třetí nejnižší nezaměstnanost mladých a číslo se stále pozvolna snižuje. Přesto je však procento nezaměstnaných lidí ve zmíněné věkové skupině vyšší než ve skupinách ostatních. Je na vině skutečně bytostná neochota k práci?
Černým scénářům o mladé generaci průzkumy nahrávají faktem, že se v posledních letech mírně zvyšuje počet takzvaných NEET (Neither in Employment nor in Education and Training). Zdá se, že právě touto skupinou lidí často zlé jazyky myslí onu mladou generaci, která jednoduše pracovat nechce a nebude. Ani zde ale dogmaticky nemůžeme generalizovat postoje jedné skupiny. Podle Eurostatu patří do skupiny pracovat nechci velmi vysoké procento z celé skupiny NEET, do které mimochodem patři i lidé, kteří si práci zatím aktivně hledají. Oproti osobám ze skupiny NEET, kteří by pracovat chtěli, je počet lidí, kteří pracovat nechtějí, téměř čtyřnásobný. Nezapomeňme ale na již zmíněnou neobvykle nízkou nezaměstnanost, kterou se Česká republika již poměrně dlouho pyšní. Velké číslo pracovat-nechci osob můžeme vztáhnou právě k této skutečnosti.

Jak to tedy je?

Starší generace ale obvykle nemá v hlavách naučená čísla ze statistik nezaměstnanosti, ze kterých by si mohla pragmaticky udělat názor na generace mladší. Z čeho tedy vychází?
Jedním z nejvýraznějších rysů odlišného pohledu na práci je prostá odlišnost ve světech, v nichž tyto generace žijí a hlavně pracují. Ačkoliv podle statistik vědecký pokrok lidstva zpomaluje, není tajemstvím, že se svět a naše životy s ním mění téměř nezvládnutelným tempem. Generace Z vyrůstá v době, kdy je velmi snadné se dostat k informacím, mezi něž patří například i to, že má právo na důstojné pracovní podmínky.

Jak pracují mladí lidé

Mladá generace často vnímá nekonečnou ničivou práci jako přežitek. Pokrok nám umožnil udělat stejný objem práce za mnohem kratší časový úsek. Znamená to, že bychom měli pracovat více? Právě naopak, únava je neúprosná a lidské tělo není stroj. Právě toho si lidé čím dál více všímají, a generace Z je v tom úplný přeborník. Když mileniálové zničehonic začali hromadně podléhat syndromu vyhoření, generace Z (a nejen ona) přišla v záchvatu pudu sebezáchovy s quiet quittingem. Práce pro ně již neznamená život, váží si více kvalitního životního stylu nebo také života sociálního. Často se nepotřebují sedřít z kůže, aby měli byť jen malý pocit vlastní hodnoty. Generace Z má oproti minulým generacím spousty možností, mezi něž patří i možnost možnosti nevyužít. Právě to je často zbraní, které generace starší nespravedlivě používají proti generaci mladých. Toto nedorozumění vychází z chybné interpretace nového světa, který funguje novým způsobem. Zaměstnavatelé dnes nabízí svým zaměstnancům bezpočet výhod, které jim pomáhají vést kvalitnější život. V podstatě tak dopředu investují do lepšího výkonu, který bezesporu podá lépe odpočatý a motivovaný zaměstnanec, než ten k smrti vystresovaný a přepracovaný. Ve frustraci starší generace můžeme číst mnohdy frustraci vlastní pracovní zkušeností, která nezřídkakdy bývá ne příliš pozitivní. Věty typu To za nás, za nás se muselo makat víc a nebyly k tomu žádné počítače! nebo Vy si dnes práce nevážíte a zaměstnání střídáte jako ponožky! vlastně může být spoustu smutné pravdy. V jejich světě toxická pracovní prostředí stále existují, a pokud je daná osoba již v důchodovém věku, nemá ani možnost svůj pohled na pracovní morálku změnit.

Syndrom zlého světa a ubíhající realita

Lpění na negativních myšlenkách je však lidem něčím neobyčejně přirozeným. Díky zapamatování si špatných zkušeností se náš mozek učí být připraven na nebezpečí, vytváří si rejstřík scénářů, podle kterých bude jednat později. Vrátíme-li se k problematice mezigeneračních vztahů, můžeme vzít jako příklad negativní zkušenosti třeba schopnost ovládat ruštinu. Pro některé zástupce starší generace mohla být znalost ruštiny esenciální podmínkou pro vstup na pracovní trh. V mysli těchto lidí se v případě zjištění, že jejich vnouče tento jazyk neovládá, spustí hlučný alarm. K čemu mu/jí je angličtina, já ji nikdy nepotřeboval/a! Zato ruština, s tou člověk udělá díru do světa. Do světa, který je zlý. Generace Z by to nazvala snad doomscrollingem, u generací starších si pracovně vytvoříme termín utvrzování se v hanebnosti současného světa. Lidské mozky hltají informace, které je utvrzují v jejich původní domněnce a je velmi náročné z tohoto začarovaného kruhu vystoupit, ať je vám patnáct nebo devadesát. Všechny nás ovládá úzkost a strach, ať už z čehokoliv. Naše zmatená psychika má pocit, že jiné generace nejsou přizpůsobené na to ve světě obstát, přitom my jsme těmi, kdo není schopen z utkvělého modelu světa vystoupit. A když se moře paniky uklidní, můžeme se vlastně v klidu rozhlédnout a zjistit, že máme každý jiné potřeby, že každý od světa chceme něco jiného.

Každá generace má své workoholiky, ale i své povaleče

Vraťme se k původní otázce. Skutečně mladí nechtějí pracovat? Chtějí, ale jinak. Nová generace přináší do světa neutrální postoj k práci, jejich zaměstnání není jejich životním posláním, pokud si to nepřejí. Generace Z postupně začíná objevovat výhody odpočinku a pozvolného pracovního tempa, které může být výhodné jak ze strany zaměstnance, tak ze strany zaměstnavatele. Stručně řečeno, tato generace si rozhodně nezaslouží, aby byla trestaná za to, že se chce v práci cítit komfortně.