Sociálním sítím, ale i běžným médiím dominuje slop. Jde o tak rozšířený fenomén, že se dokonce stal slovem roku 2025 slovníku Merriam-Webster. Co to ale vlastně je a co o dnešní době a společnosti vypovídá?
Abychom mohli porozumět širším okolnostem současné doby a společnosti, využijeme teoretického rámce korejského filosofa Byung-Chul Hana, jenž se právě tímto zabývá. Ve svých knihách The Transparency Society (Transparentní společnost) a Psychopolitics představuje vodítka, která nám pomohou nahlédnout do fungování dnešního světa.
Han analyzuje svět skrze úzké propojení kapitalismu, neoliberalismu a transparentnosti. Velmi zjednodušeně řečeno, kapitalismus ve spojení s neoliberalismem vede jednotlivce k tomu, aby sami sebe chápali jako podnikatelské projekty. Člověk má zvyšovat svůj výkon, rozvíjet se, optimalizovat využití času a vytvářet síť kontaktů; stává se firmou. Kult seberozvoje, který v případě neúspěchu nutí lidi hledat chybu v sobě, ne v systému, pak zajišťuje hladký chod celé operace. Zmíněná transparentnost je v Hanově případě několikavrstvým fenoménem. Základní myšlenkou je, že by vše mělo být dostupné, měřitelné a kontrolovatelné – sdílíme naše životy na sociálních sítích, máme aplikace na měření kroků, spánku, firmy sbírají data o zákaznících. Vše neprůhledné, jako tajemství, odstup a nejednoznačnost, představuje jakousi potenciální hrozbu, čímž mizí mezilidská důvěra. Viditelnost je klíčová, protože dnes vše získává svou hodnotu skrze vystavování. Jako by lidský pohled a pozornost byly mírou této hodnoty.
Samotný slop není příčinou těchto procesů, ale jejich produktem. Jde o výtvor společnosti orientované na výkon, kvantitu a permanentní viditelnost, která připravila jakýsi substrát umožňující jeho vznik, rozšíření a aplikaci na různá odvětví lidského působení. Nutno říci, že nejde o to, že fenomény příbuzné slopu v minulosti neexistovaly, ale o to, že nebyly tak rozšířené a jednoduché na produkci jako dnes.
Co je to slop?
Ještě než se přesuneme k analýze, je potřeba definovat, co to vlastně slop je. Termín pochází z angličtiny a původně označoval bahno. Od něj odvozené přídavné jméno sloppy (něco příliš mokré nebo tekuté a tedy náchylné k rozlití) se v přenesené podobě začalo používat jako označení pro něco nedbalého. Význam slova se v průběhu let dále vyvíjel a dnes mimo jiné označuje bezcenné produkty a nejnověji také nekvalitní nemateriální obsah, který často vzniká za využití generativní umělé inteligence.
Slopifikace všeho
V dnešní době kapitalismu orientovaného na kvantitu takový vývoj není překvapivý. Vytvořit něco kvalitního nějakou dobu trvá, ovšem čas jsou peníze. Proto je výhodnější házet věci na stěnu a zkoušet, co se uchytí. Z toho vyvstávají různé mikrotrendy, jejichž životnost někdy sotva překračuje hranici jediného měsíce. Těchto mikrotrendů si můžeme všimnout ve všech možných odvětvích lidského působení – od módy až po memy. Kvůli jejich pomíjivosti je těžké si vzpomenout, jaké byly a jaké právě jsou; všechny jakoby splývají do jedné neurčité hmoty – bahna.
Tím se vracíme zpět k našemu lingvistickému začátku. V takovéto rychlé době nic nemá konkrétní obrysy – než by se vůbec mohly začít rýsovat, bude to, čemuž by patřily, dávno pryč. Vše souvisí se vším, jako bychom směřovali k jakési singularitě. Obecně by se dalo říct, že slop představuje rezignaci na kvalitu ve prospěch dostupnosti, kvantity a snadné produkce. Proto je v dnešní společnosti tak rozšířený. Uveďme si tedy několik příkladů podob slopu v našich životech.
Produkty slopu
Perfektními příklady jsou Temu (a podobné internetové obchody), a principy jako planned obsolescence (plánovaná zastaralost). Nic neukazuje problém nadprodukce tak dobře jako Temu. Své uživatele vyzývá, aby „nakupovali jako miliardáři“, což v kombinaci s nízkými cenami vyvolává dojem opulentního luxusu. Nicméně opravdu jde jen o dojem. Temu není ani tak prodejce zboží, jako prodejce zážitku; nejde o produkty samotné, ale o pocit možnosti dovolit si cokoliv, co chci. Pokud by totiž opravdu šlo o zboží, podobné internetové obchody by vzhledem k jeho nekvalitě a pochybné využitelnosti pravděpodobně postupně vymizely. Všeho je většinu času dostatek, ne-li přebytek, až do takové míry, že některé společnosti vytváří umělý nedostatek (artificial scarcity), aby jejich zboží působilo víc exkluzivně a žádaně, než ve skutečnosti je. Další využívanou taktikou je plánovaná zastaralost relativně dobře ilustrována kauzou Batterygate. Apple bez jakéhokoliv oznámení zpomaloval starší modely telefonů – údajně za účelem ochrany baterie. Vydal omluvu, zaplatil vyrovnání, ale právní odpovědnost nikdy nepřiznal. Tuto taktiku lze dokázat jen stěží, protože společnosti samozřejmě nechtějí, aby se něco podobného dostalo do povědomí veřejnosti. Tato kauza ukázala, že otázka plánované zastaralosti není jen konspirační teorií, ale legitimním předmětem veřejné debaty o vztahu výrobců ke spotřebitelům.
Politka slopu
Ani politka se slopu nevyhla a naopak mu jde často naproti. Právě totiž zažíváme rozkvět jakéhosi nového, politického slopu. Ten se do ní pravděpodobně dostal vlivem kulturalizace politiky a politizací kultury. Autoři jako Wendy Brown a Slavoj Žižek chápají první z těchto termínů jako proměnu politických rozdílů, podmíněných nerovností a ekonomickým vykořisťováním, na kulturní rozdíly vyvstávající z nedostatku tolerance. Například otázky klimatické politiky lze rámovat politicky (kdo třeba ponese náklady transformace na ekologičtější společnost, kdo na tom vydělá a jak tyto náklady přerozdělit v rámci státu), nebo – a toho jsme dnes svědky velmi často – kulturně (jako spor pražských progresivních ekologů a venkovských konzervativních „normálních“ nebo Motoristů). Tyto kulturní konflikty mohou být skutečné, ovšem odvádí pozornost od hlubších strukturálních otázek.
Právě Motoristé představují novou vlnu politiky slopu velmi dobře. Jejich úspěch spočívá v tom, že zmapovali a ovládli pole dnešní společnosti jako nikdo jiný; vědí jak se dostat do mediálního prostoru a povědomí, jak se v něm udržet a jak tuto získanou pozornost maximálně využít. Skoro jako by od voleb nebylo týdne, kdy představitelé strany nebyli předmětem vypjatých sporů a nespočtu článků, reportáží, reelsů a podobně. Touto mediální strategií založenou na kontroverzích vytvářejí jakousi průsvitnou, ale neprůhlednou stěnu. Jinými slovy, udržují pohled veřejnosti určitým směrem. Odvádějí pozornost a pracují s ní jako kouzelníci. Ostatní strany se ovšem nechtějí nechat zahanbit a zoufale dobíhají dobu. Ač neprovádí stejnou politiku slopu jako Motoristé, snaží se využít podobných principů. Příkladem mohou být otřesné AI posty ODS, rádoby relevantní memy Pirátů, a takto bychom mohli pokračovat s příklady pro každou stranu ve sněmovně. Na tom, jaká strana zrovna vyměšuje slop do veřejného prostoru, ale nezáleží. Mnohem důležitější je již zmíněné odvracení pozornosti od toho, na čem opravdu záleží – tedy jestli politici opravdu vykonávají svoji práci dobře a v zájmu prospěchu občanů.
Umění slopu
Generativní umělá inteligence není problém jen proto, že vytváří nekvalitní díla. Nekvalitní tvorba existovala vždy a není možné se jí zbavit. Relevantnějším problémem je skutečnost, že nikdy nebylo jednodušší takovou tvorbu produkovat a ještě k tomu téměř bez nákladů. To výrazně ztížilo prosazení se menším, byť talentovaným tvůrcům a tvůrkyním. Vše, co se ještě nedostalo do mainstreamu, se teď musí probít silnými vrstvami slopu; jde o jakýsi nový filtr, kterým se tvorba musí probít, aby si vůbec mohla najít publikum.
Další novou věcí je skutečnost, že se veškerá kulturní produkce mění na obsah. Pojem obsah je přitom až pozoruhodně vágní. Nerozlišuje mezi shitpostem a obrazem, mezi tweetem a románem. Vše se stává obsahem určeným ke konzumaci. Například úspěch dnes již nechvalně proslulé AI kapely The Velvet Sundown ukazuje, že stojíme u vzniku jakéhosi konzumenta obsahu. Ve světě nekonečné nabídky přestává posluchače zajímat, kdo skladbu vytvořil a co stojí za jejím vznikem. Důležité je to, že obsah dokáže vyplnit několik minut našeho volného času a zabavit nás na tak dlouho, dokud jej nevystřídá něco dalšího. Zde se nabízí paralela s kapitolou o materiální produkci: jako internetové obchody neprodávají samotné produkty, nýbrž pocit hojnosti, generativní umělá inteligence neprodukuje umění, ale jakousi nekonečnou kulturní nabídku, kterou ještě umocňují algoritmy. Máme nekonečné množství levných věcí, politických kauz a obsahu.
Co s tím?
Vzhledem ke gigantickému objemu slopu jsou šance na úplné vyvarování se mu mizivé, pokud vůbec nějaké. To by člověk nesměl mít jakoukoliv technologii, natož připojení k internetu, nesměl by vycházet ven, nesměl by jakkoliv fungovat v dnešní společnosti. Nalijme si čistého vína, takové vyčlenění zkrátka není možné. Klíč pro odpor vůči slopu vězí právě v nepozornosti. V době, kdy je nám neustále připomínáno, že pozornost je tou nejcennější komoditou, se nepozornost stává aktem odporu. Neříkám, že bychom si neměli všímat ničeho, co se kolem nás děje. Naopak, měli bychom být více vybíraví, čemu naší pozornost věnujeme. Lidský mozek nedokáže vnímat vše – proto je vybaven selektivní pozorností, zapomínáním a dalšími mechanismy. Proto v době, kdy na něj okolí neustále neúprosně útočí, bychom si měli vybrat, co je pro nás, respektive pro naše fungování, opravdu důležité. Nemusíme znát všechno – koneckonců, jak říká anglické přísloví, ignorance is bliss a neznalost nebo nevědomost někdy opravdu dokáží být blahem. Slop nestojí za to vnímat, nezaslouží si naši pozornost.