Právě si prohlížíte Smysl pro tumor: S rakovinou život nekončí
Zdroj: Česká televize, Lukáš Oujeský


‚‚Jak blízko smrti se musíme ocitnout, abychom se naučili žít?‘‘

Na televizní obrazovky vstoupil na začátku ledna seriál Smysl pro tumor od dokumentaristky Terezy Kopáčové, režisérky řady úspěšných českých projektů jako byl snímek Metanol, Ochránce, Případ Roubal nebo minisérie Jak si nepodělat život. Od začátku trhal rekordy napříč televizními stanicemi a poslední díl přilákal více jak 1,2 milionů diváků. A co že na něm diváky tak zaujalo? 

V prvním díle sledujeme naprosto ukázkový prototyp dvacetiletého studenta medicíny Filipa, o kterém bychom s trochou nadsázky mohli říct, že mu nic nechybí. Na cestě ke slibné kariéře lékaře momentálně usiluje o místo na neurochirurgii pod vedením jednoho z nejlepších lékařů oboru. Je členem ragbyového týmu a pokud netráví čas na hřišti, nebo v nemocnici, naplno si nezávazně užívá studentského života v barech a díky svým vysokým ambicím, přidávajícím na atraktivitě, netrpí nouzí o pozornost holek. A trochu si tak žije v samozřejmém domnění, že ho nemůže nic zastavit. Jenže ono může. Veškeré jeho sny a odhodlání se vmžiku zhroutí jako domeček z karet, když mu lékaři oznámí, že má rakovinu. 

‚‚Co když jim řekneš, že máš rakovinu?“ „Jako by už byl člověk napůl mrtvý.‘‘

I přes prvotní šok si Filip původně myslí, že se na jeho životě nic nezmění. Mění se ale úplně všechno. Není vystaven jen samotné nemoci, ale další řadě důsledků, které si zpočátku ani neuvědomuje, že mohou nastat… Najednou je totiž Filip ten, co má „raka“. Ten, kdo se přece musí šetřit a nemůže jít jen tak hrát zápas, strávit několik hodin na sále, propít celou noc v baru. Ztrácí veškeré svoje jistoty a na denní bázi čelí frustraci z rostoucího pocitu nežádoucího vyčlenění, těžko představitelné člověku, který vědomě nečelí smrti. Ze všeho nejhorší totiž pro Filipa není hrozba, kterou představuje shluk buněk, pomalu zabíjející organismus, ale neustálá přítomnost soucitu, pocitu vyloučení a lítosti všech okolo, denně se starající o připomenutí jeho nemoci. Lítost, která pomalu vytváří trvalou bariéru mezi člověkem a jeho okolím. 

‚‚Člověk někdy musí občas udělat i to, čeho se bojí.‘‘

Humor i láska

Nejdříve jsem si nebyla zcela jistá, jestli mi herecký výkon hlavního herce Filipa Březiny sedí. To se ale naprosto změnilo zejména na konci druhého dílu, když jeho stejnojmenná postava křičí frustrací a zoufalstvím na hřišti. A svůj talent potvrzuje herec i v dalších dílech. Ve třetím díle se již více objevuje představitelka hlavní ženské role, Alžběta Malá, která opět dokazuje, jak nadějnou českou herečkou je. Trochu drzá, ironická a sebejistá postava Hanky skrývá za maskou sarkastického úšklebku čistou a vřelou povahu. Její dědeček, šibalský a laskavý s velikou vášní pro nauku o ptactvu a zahradničení, kterého hraje Jiří Bartoška, se potýká již několikátý rok s rakovinou stejně jako Filip, a všichni tři se tak potkávají právě v nemocnici, kde sdílí Hanky děda s Filipem pokoj, a stává se tak trochu jeho průvodcem v průběhu náročné léčby. 

Prvotní nepřátelství mezi Hankou a Filipem se trochu očekávaně postupem času obrací a dokazuje, že i v těch nejhorších chvílích můžeme získat to nejcennější. V prvních dílech se objevoval Jiří Bartoška zřídka, a přesto si okamžitě získal sympatie diváků. Jeho postava sice prochází onkologickou léčbou, ale o smysl pro humor rozhodně nepřichází.  Vztah Hanky a jejího dědečka je protknutý laskavým a občas trochu černým humorem, láskou a obavami. 

Silným faktorem je také to, že herec sám prošel onkologickým onemocněním a kouzlo, které postavě dokázal vtisknout je tak více než obdivuhodné.

‚‚Celé roky jsem se tady snažil vypěstovat pórek. Udělal jsem pro to všechno, různé odrůdy, lepší zeminu, dokonce i hnůj jsem objednal. A jednoho dne zjistíš, že to prostě nejde.‘‘ ‚‚Dědo, nádor není pórek.‘‘

‚‚Tak to abych ti pomalu objednala rakev ne? Nebo tě mám rozprášit do cuket?‘‘

Potom, co si k sobě Hanka a Filip postupně nalézají cestu, jejich vztah je neustále vystavován zkouškám Filipova onemocnění. Silnou scénou pro mě byla chvíle, kdy na první společné schůzce Filip po prohrábnutí svých černých hustých vlasů objeví chomáč v ruce. Chce odejít, ale Hanka ho zastaví, a nakonec mu sama oholí hlavu. Je to tak jedna z prvních zkoušek, kterým společně čelí a jen zlomek všeho, co je společně čeká. 

‚‚Věděl jsi, že albatrosům trvá roky než si najdou partnera? Pořád se hádají, ale když už jsou spolu, tak je nic nerozdělí.‘‘

Dokonalé herecké výkony podtrhuje kamera, která si citlivě dokáže vyhrát s obrazem. Kontrastující scény emočního vypětí postav se rychle střídají a detailně si hrají se zabíráním detailu obličeje při vypjatých scénách, a brilantně tak vykreslují atmosféru dialogů. 

Křehkost života

Zvědavá jsem byla na výkon Alžběty Malé, kterou jsem si již oblíbila v seriálu Pět let, jinak jsem ale k prvnímu dílu usedla s nulovým očekáváním. O to větší šok pro mě byl, když jsem sledovala díl za dílem s naprosto odlišnou škálou emocí měnící se rychlostí jízdy na horské dráze. Tvrdé uvědomění zranitelnosti a křehkosti lidského života mě zasáhlo jako facka. Přirozeně člověk velmi rychle spadne do bubliny iluze, že tohle se mně přece stát nemůže. Že tohle je přece případ toho veselého spolužáka ze základky, kolegyně v práci nebo souseda z baráku. Jenže ono může. Komukoliv, kdykoliv. A díky perfektním hereckým výkonům je divák schopen veškerou emocionální nálož pocítit skrze obrazovku společně s hlavními hrdiny. 

Ať už to tedy vyzní jako sebevětší klišé, opravdu se chvílemi smějete absurdním situacím, protože život pořád pokračuje dál a vedlejší linie ostatních členů Filipovy rodiny se nadále vypořádává s běžnými problémy a radostmi, a v druhém momentě už se rychle mrkajícím manévrem snažíte odehnat slzy. Proč je tedy tento projekt tak úspěšný? Protože je v té nejčistší a nejpřirozenější podobě naprosto lidský. Protože se můžeme ztotožnit s jakoukoliv postavou, nebo tam poznáváme své blízké, rodiče, kamarády. Ty, o které jsme přišli nebo ty, kteří naopak boj s touto nemocí vyhráli. Situace, ve kterých se ocitáme každý den a chvíle, kdy si přejeme zastavit čas anebo ho naopak posunout a před vším utéct. Strach a chvíle, kdy musíme čelit věcem, které bolí. A kterých se i přes nasazující výraz odvahy bojíme. Vděčnost za momenty, kdy vedle sebe máme ty, které milujeme. A že víra v lásku a statečnost dokáže porazit bolest a utrpení. 

Ještě větší umocnění pocitů přichází ve chvíli, kdy na konci každé epizody promlouvají na kameru mladí lidé, kteří prošli onkologickou léčbou a aktivně se zapojili do projektu Fuck Cancer, kde spolu s profesionály šíří osvětu v oblasti rakoviny mladistvých a pomáhají potřebným. Díky tomuto projektu se také podařilo podpořit větší zájem o prevenci i darování kostní dřeně, které může zachraňovat lidské životy. Odvaha a statečnost vepsaná ve tvářích těchto lidí nám dokazuje mnoho věcí. Má to smysl.

Eliška Radikovská

Studentka třetího ročníku gymnázia s láskou ke kavárnám, cestování a pražské náplavce.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..