Saoirse Ronan a Paul Mescal jako manželský pár ve sci-fi dramatu podle knihy oceňovaného autora Iaina Reida v režii Gartha Davise (Lion, Máří Magdaléna)? To zní jako velmi slušný základ s potenciálem přerůst v něco víc. Základ je opravdu velmi dobrý, ale v naplňování potenciálu zůstává podzimní snímek na půl cesty.

Sok přistupuje ke sci-fi žánru jako k prostředku pro předání emocí a hlubších „lidských“ témat. Pokud tedy čekáte spíš Kubricka než Tarkovského, budete zklamaní. Pokud se vám naopak líbila Ex Machina Alexe Garlanda nebo Villeneuvovi Příchozí, můžete v komorní podívané najít zalíbení. Science fiction se zračí v postapokalyptické premise a podobě přírody, která hraje podobně důležitou roli jako dům, ve kterém strávíme přece jen ještě o něco víc času.

Manželé mohou díky událostem, které jim vtrhnou do repetetivního a nepříliš uspokojivého života, opět najít důvody, které je k sobě přivedly.

Henrietta, kterou ztvárňuje Soairse Ronan, dostává díky projektu letů do kosmu příležitost znovu se sblížit se svým manželem Juniorem (Paul Mescal). Právě on obdrží nabídku odletět na dva roky na vesmírnou stanici, zatímco bude ve svém domě nahrazen dokonalou kopií sebe sama. Manželé mohou díky událostem, které jim vtrhnou do repetetivního a nepříliš uspokojivého života, opět najít důvody, které je k sobě přivedly.

Je zajímavé, že ač tíhne divák ke vnímání děje z pohledu Hen, film se na svět dívá spíš očima Juniora. S tím je spojený i výrazný zvrat, který vyznění příběhu dokáže docela úspěšně převrátit vzhůru nohama. Abych byl přesný, spíš než při odhalení tajemství se začne nová pointa rodit po něm, v poslední zhruba čtvrtině filmu. Ta poskytuje poměrně svěží přístup právě k otázkám spojeným s láskou a odcizením.

K životu na zámku mám jednu poznámku

Do všeho promlouvá také postava Terrance, které se ujal Aaron Pierre. Kvůli zmiňovanému plánu nahradit Juniora musí s párem nějakou dobu žít a sledovat ho. Jeho činy ovšem stojí na docela vratkých základech, a když jsem jeho chování nechápal, kompenzoval jsem to výsledným dojmem – Terrance mi byl zkrátka bytostně nesympatický. Stejně jako celý film, i jeho rozporuplný charakter dostává nový rozměr v úplném závěru.

Vztah trojice graduje možná až příliš a scénář důvody k tomu vysvětluje jen z části. Zpětně to všechno začne dávat trochu větší smysl, ale nic nezmění na tom, že se v prostřední části filmu Soairse Ronan a Paul Mescal několikrát vystřídají na hranici šílenství. Pierre se tomu až nepřirozeně často směje a já nechápu, proč to nemohlo být o dvacet minut kratší. Na nepříliš nosný příběh, který klade do popředí emoce ústřední dvojice na jejich úplném vrcholu, je 110 minut až dost.

Naštěstí se nedočkáme jenom zhmotněné deprese. Film přináší i pár veselejších chvil, koneckonců nemohou chybět, když je to se vztahem Hen a Juniora jak na houpačce. V klidnějších momentech funguje úžasná, často klavírní hudba, ve vypjatějších situacích si zas dvojnásob užijete další práci se zvukem.

Soka oceníte až po závěrečných titulcích

Film už je nějakou dobu venku a nemá cenu zastírat, že se u publika nesetkal s bůhvíjakým úspěchem. Opravdu je vysoká šance, že během sledování budete mít spoustu výtek a pochybností. Vyvstanou otázky, proč se postavy chovají tak, jak se chovají, a prostřední část může dokonce i nudit. Nebudu lhát, že jsem se hodinu a padesát minut v kuse bavil.

Nakonec ve mně ale přetrvává dojem ze závěrečného sdělení snímku a osudů jak Henrietty, tak Juniora. Díky dobrým hereckým výkonům mi na nich záleželo. Ve výsledku se určitě neztotožňuju s názory, že jde o podprůměrný počin. Za zhlédnutí jednoznačně stojí, byť stejně jako u mnohých dalších i u Soka platí, že se nezavděčí všem.