Učitelka a tiktokerka Štěpánka Cimlová ve svých videích na sociálních sítích kritizuje české školství. Čerpá ze svých zkušeností z mateřských, základních, středních škol i učilišť, z vlastní hudební a jazykové školy nebo i ze svých studentských let v Kanadě. Říká, že by se například pedagogické fakulty měly více zaměřit na přípravu na praxi než na teoretizování. Školy by se k žákům měli chovat jako ke klientům a učitelé by je měli motivovat hlavně pozitivně a nechat je zažít úspěch.

Záleží ve společnosti na názorech mladých lidí?

Myslím si, že v celospolečenských otázkách záleží na názoru všech. Všichni jsme lidi a všech se nás týká společnost a stát, ve kterém žijeme. Samozřejmě nelze vždy vyhovět všem, protože se musí vyvažovat zájmy různých lidí. Na názoru mladých lidí ale záleží extrémně, protože oni po nás všechno jednou převezmou. Oni jsou ti, kteří budou stát formovat za několik let, takže nemůžeme říct ty jsi mladej, vůbec se nevyjadřuj, dokud na tebe nepřijde řada. To by bylo krátkozraké. Mladí lidé se mají vlastně už od dětství učit vyjadřovat své názory a konfrontovat je s názory ostatních.

Jsou podle vás mladí lidé více manipulovatelní?

Obecně je manipulovatelný každý, kdo je v nějaké oblasti nezkušený nebo má křehčí psychiku. Když se do přemýšlení navíc zapojí emoce, rozhodujeme se iracionálně. V tomhle směru mohou být mladí znevýhodnění – mají méně zkušeností, protože jsou na světě jednoduše kratší dobu, někdy se potýkají se změnami ve svém životě, s pubertou, často nemají možnost vzít život do svých rukou, což může být velký zdroj strachu a stresu. Kvůli souhře všech těchto faktorů s nimi tak může někdo snadněji manipulovat.

Emocím často podléhají i učitelé a nechovají se k žákům úplně přátelsky. Proč se to děje?

Myslím si, že je to hodně individuální otázka. Měla by spíše mířit na každého učitele, který se tak chová. Většinou to bude nějaká nespokojenost se svým vlastním životem. Možná ho ta práce nebaví nebo neví jak ji dělat nebo ji nezvládá emočně. Nemusí to být vždy úplně jeho vina – nemusí být zlý, ale chová se zle kvůli okolnostem ve svém životě. Žáci tu negativní energii někdy poznají a pak zkoušejí, jak se zachová. On to tím víc nezvládá a celé se to tak šroubuje, až se to vyšroubuje.

Stalo se vám někdy, že jste podlehla emocím?

Nechtěla bych, aby to vyznělo, že jsem dokonalá. Nevím ale nic o tom, že bych se dopustila nějakého poklesku, ve smyslu, že bych byla na někoho nepříjemná. To vám asi potvrdí každý, koho jsem kdy učila. Když mám hodně špatnou náladu, řeknu něco ve smyslu děcka, já mám dneska úplně příšernou náladu, budu možná pomalejší. Dělejte jak potřebujete, jenom u toho třeba méně křičte, prosím. Nenechám si skákat po hlavě ve smyslu ať si dělají co chtějí, to je blbost samozřejmě. Ale jasně komunikuji svoje hranice a vysvětlím jim, když za ně zachází. Začneme se o tom bavit a oni to většinou pochopí.

Studenti pedagogiky by potřebovali lépe připravit na praxi

Připravují v Česku fakulty učitele kvalitně na jejich budoucí profesi?

Podle všech ukazatelů se zdá, že ne. Pedagogické fakulty mají velké výkyvy v kvalitě. Ve většině mají zastaralé metody a jsou odtržené od praxe, absolventi si stěžují, že mají málo praktických předmětů. Místo toho, aby fakulty studenty učily, jak zvládnout třídu, orientují se na bádání a vědeckou pedagogiku. Studenti samozřejmě jdou na praxe do škol, ale tam často buď nemají štěstí na provázejícího učitele, nebo tam není vůbec nikdo kvalitní a kompetentní, kdo by je do toho uvedl.

Studenti pedagogiky také často chodí do kvalitnějších škol ve městech, kde se fakulty nacházejí. Nepomohlo by pro reálnější zkušenosti zavedení i praxí mimo města?

Mám zkušenost, že kvalita škol je dost náhodná. Je úplně jedno, jestli jde o školu ve městě nebo na vesnici, velkou nebo malou, státní nebo soukromou. Jde o konkrétní vedení té či oné školy. Škola ve velkém městě, i když tam chodí učit studenti z fakult, nemusí být tak dobrá. Naopak jiná škola hned za městem může být svobodná, demokratická jenom proto, že se tak rozhodlo její vedení. Není to tedy o tom, kam jsou studenti posíláni, ale jakým způsobem si nacvičují situace důležité pro výkon povolání.

Co dalšího by jim pomohlo do praxe?

Já nemám primárně vystudovanou pedagogiku, pedagogické vzdělávání jsem si dodělala až po tom, co jsem vystudovala management. Ale ty dva obory jsou velmi podobné – některé předměty totožné, například psychologie. Nás v managementu hodně učili vedení lidí v praxi. Museli jsme stokrát za studium pracovat ve skupině na nějakém projektu. Jenže absolventům pedagogiky takové dovednosti chybí. Nikdy nevedli projekt, ani skupinu pěti lidí, a najednou si musí stoupnout před třídu a zažívají velký šok. Přitom ty situace si mohou nacvičovat přímo v předmětu didaktika, kde se učí, jak učit. Spolužáci mohou hrát problémové studenty a profesor jim může radit, jaké metody použít, nebo nepoužít.

Jak jinak nalákat, než na peníze?

Ve společnosti hojně diskutovaná věc je i nedostatek učitelů. Jednou z cest, jak zvýšit jejich počet, je i zvýšení platů. Kolik procent průměrné mzdy by mělo tvořit platy učitelů?

Teď se usiluje o 130 %, ale já si myslím, že by to mělo být víc. Myslím si, že by to klidně mohl být dvojnásobek průměrné mzdy (77 tisíc pro rok 2022, pozn. red.). Profese učitele by měla být jedna z nejprestižnějších v tomto státě, protože je jedna z nejdůležitějších. Učitelé ovlivňují mladé lidi, kteří po nás převezmou společnost. Je tedy velmi důležité, v jaké kvalitě se na ně působí. Já jsem pro to, aby mzda byla co nejvyšší. Do školství se pak bude hrnout hodně lidí, a ředitelé si budou vybírat ty nejkvalitnější.

Nebylo by účinnější zavést vyšší odměny?

Otázka je, kdo by ty odměny stanovoval. Jakmile někdo stanovuje pohyblivou část mzdy, třeba ředitel, tak riskujete, že je dostane někdo, kdo je s ním kamarád nebo kdo mu půjde na ruku. Vytváří se korupční prostředí a těžko se pak prokazuje, proč někdo dostává větší odměny než někdo jiný. Kdyby o tom rozhodovali studenti a byla třeba anketa o nejoblíbenějšího učitele, to bych klidně brala. Ale také tam hrozí, že by se pak učitelé snažili zavděčit někdy i blbostmi. Já bych raději nechala plošně tabulkové platy. Také bych ale více zvýhodnila odměnami například účast na projektech, třídnictví, výlety se žáky, obecně nějaké aktivity, které učitel dělá navíc pro studenty.

Existuje jiná cesta, jak zvnějšku motivovat učitele k lepším výkonům, než jsou finance?

Jsem hodně přesvědčená, že je to v těch lidech. Systém je momentálně nastaven dobře, jenom není aplikován, protože v něm nejsou lidé, kteří by se s ním ztotožňovali a chtěli ho aplikovat. To znamená, že potřebujeme do školství dostat lidi, kteří přemýšlí moderně, chtějí věci dělat jinak, a nevidím jinou cestu než finanční motivaci. Sama jsem ze státního školství odešla za lepším platem a za lepšími podmínkami. Důležité je také klima školy, učitel půjde spíš tam, kde se pracuje v pozitivní náladě, což ovlivní jeho kolegové.

Pro žáka je klíčové zažít úspěch

Co podle vaší zkušenosti nejlépe naopak motivuje žáky?

To samé. Tedy ne peníze samozřejmě, ale příjemná atmosféra a pocit úspěchu. Právě o tom, že by studenti měli mít možnost zažít úspěch, mluví Rámcový vzdělávací program (RVP – viz vysvětlující blok výše). Každý je rád úspěšný, i v maličkostech. Učitel by měl tedy studentům připravovat takové aktivity nebo příklady, které dokážou splnit, nebo v nich budou mít slušný výsledek. Žáci se pak zaradují a budou se těšit na další hodinu, co zajímavého zase zažijí, co se dozvědí, čím se před ostatními blýsknou.

Jaké další základní principy učitelé nedodržují, ale měli by se jimi řídit?

Myslím, že nejvíce porušovaný je princip pozitivní motivace a špatná práce s chybou. RVP říká, že hodnocení učitele by mělo být vždy pozitivní a motivační charakter. Žáci by se neměli bát dělat chyby, měli by naopak umět s nimi pracovat. Všechny metody, které jsou založené na negativním hodnocení typu tohle ti nejde, tohle je hrozný, to nedělej nebo trestání chyb jedna chyba – stupeň dolů jsou v rozporu s tím, co říká ministerstvo. Přitom se to pořád děje.

Jaký je váš poslední velký pedagogický úspěch?

Poslední učitelský úspěch jsem zažila dnes. Měla jsem mít náhradní hodinu se dvěma sedmiletými holčinami, které se spolu kamarádí. Tak jsem jim řekla holky, pojďte dát dvouhodinovku spolu, založíme kapelu a uděláme takovou její zkoušku. Já jsem jenom seděla a vůbec jsem jim do toho nemluvila. Dvě takhle malé holčiny si normálně nazkoušely samy písničku, hádaly se u toho samozřejmě, ale pomáhaly a radily si. Potom natočily videoklip – to jsem jim samozřejmě nastavila kameru. Ale jinak celá hodina probíhala bez jakékoliv mojí asistence. To považuji za obrovský úspěch.

Škola se musí přizpůsobit svým klientům – žákům

Jakým podílem jsou na kvalitě českého školství vinni ministerstvo a systém obecně, učitelé a žáci?

Pokud se bavíme o systému, tak bychom se měli spíš bavit o vedení školy, o ředitelích. Ředitel je důležitá postava tím, jakou má vizi, a tedy jaké učitele si do školy najímá. Pokud po nich chce nějaké ptákoviny, zbytečnou administrativu nebo metody, které jim nesedí, bude tam špatná atmosféra, která se pak přenese přes učitele i na žáky.

Pokud má ředitel zájem na tom, aby se učilo moderně a najme lidi, kteří se nadšeně půjdou školit a budou moderní metody aplikovat, tak si myslím, že zmizí 90 procent problémů ve školství. Pokud na takové škole přesto zůstanou učitelé, kteří moderně pracovat nechtějí, nebo to neumějí, budou mít ve třídě problémy a bude to jejich vina. Pak je tedy ještě jeden případ, a to je škola ve vyloučené lokalitě, kde jsou žáci opravdu problémoví, protože pochází z prostředí, kde není například zvyk chodit do školy. Tam mají učitelé opravdu tvrdý oříšek, ale i to se zvládnout dá. Do problémových škol musí chodit ti nejlepší učitelé, kteří opravdu ví, co dělají.

K otázce viny… Vezměte si jako příklad nějakou restauraci, kde to lidem nechutná. Je to vina zákazníků, že jim nechutná, nebo restaurace, že špatně vaří? Škola se prostě musí zařídit tak, aby žáky vzdělávala, protože za to jsou její zaměstnanci placení. Musí se přizpůsobit klientovi.

Pokud se bavíme o systému školství, jeho hlavním pilířem je RVP, který jste už zmínila. Jeho hlavní cíle jsou kompetence pro občanský, profesní a osobní život a snížení nerovnosti v přístupu ke kvalitnímu vzdělání a umožnění maximálního rozvoje potenciálu žáka. Chybí tam podle vás nějaký jiný hlavní cíl?

Myslím, že ty dva cíle vystihují všechno. Ještě lepší ale bude, až se to skutečně zavede do praxe, protože se tak momentálně neděje.

Proč se tak neděje?

Protože lidi, vedení škol a učitelé, to neumí zatím aplikovat. Neumí učit moderně, tak, aby se těch cílů dosahovalo. Nejsou to jednoduché cíle, ale dá se jich dosáhnout tím, jak se učitel ve třídě chová. Jenže učitelé neví, jak se chovat, nebo to neumí, nebo to nechtějí dělat. 

Kdy to školy budou umět aplikovat?

Jsem přesvědčená, že kdo chce, tak to buď dělá, nebo se to naučí už teď. Takoví lidé a takové školy jsou. Takže vlastně zbývají jenom ti, kteří to nechtějí dělat, nebo nejsou schopni se to naučit z mnoha důvodů. Tito učitelé musí odejít, není jiné řešení. Musí být nahrazení lidmi, kteří to tak dělat chtějí.

Co může student dělat pro to, aby se zlepšila výuka na jeho škole?

Je problematické něco dělat, pokud změnám není nakloněný ředitel. On je ten, kdo zodpovídá za kvalitu výuky. Studenti, kteří mají pocit, že je výuka nekvalitní, nebo že dochází k porušování jejich práv, by se měli obrátit na ředitele. Pokud ale on nekoná, tak se s tím bohužel dá málo co dělat.

Bylo by řešením zavést školské nebo okresní ombudsmany, kteří by byli takovou odvolací institucí v těchto případech?

Myslím, že by bylo řešení, aby byl krajský, nebo městský ombudsman, ale musel by mít také nějaké pravomoci. Teď vám zpaměti neřeknu, jak by to mohlo ideálně fungovat. Kdyby ale opravdu mohl například odvolat učitele, tak by to bylo určitě super. Musely by se ty pravomoci ale ošetřit i vzhledem ke zřizovatelům škol, kterými jsou kraj, nebo obec.

Já jsem také docela pro to, aby se posílila role školních psychologů a aby se posílilo jejich financování. Na každé škole by měl být alespoň párkrát za týden nějaké placený profesionál. Neměl by to být ale nikdo z učitelů, aby se mu žáci mohli svěřit.

Na závěr bych se zeptal na vaše příspěvky na sociálních sítích. Mnoho lidí vás kritizuje za to, že v nich vystupujete s poněkud razantním, někdo by řekl až agresivním, tónem. Je to z vaší strany autentické vystupování, nebo způsob jak si zvýšit počet shlédnutí a liků?

To možná můžete porovnat vy, protože mě teď vidíte autenticky. Nejsem zas tak dobrá herečka, abych něco na kameru hrála. Do jisté míry mluvím tak, jak mi, lidově řečeno, zobák narostl. Asi nejde nic moc dělat s tím, že některým lidem vadí můj projev. Když chci do videa dostat určitý význam, nějakou emoci, dám ji tam způsobem, který uznám za nejvhodnější, abych s výsledkem byla spokojená já a lidé, na kterých mi záleží. Aby obsah dával smysl a předával to, co chci předat.

Počítám s tím, že se lidem spíše líbí než nelíbí, 300 tisíc lidí se ostatně rozhodlo ho odebírat na některé z mých platforem. Takže pokud deset, dvacet i sto z nich můj obsah odebírat nechce, ať ho neodebírá. Jestli je to kalkul? Moje tvorba vznikla do jisté míry náhodou. Namluvila jsem video na tiktok, stalo se virálním, tak jsem natočila další. Tak pokračuju ve stejném módu i dál, reaguji na zájem a dotazy diváků. Mám vystudovaný management, s čímž se samozřejmě pojí i marketing a když už něco dělám, tak chci, aby to mělo dosah, a použiji k tomu nástroje, které znám. To je normální a myslím, že by bylo hloupé toho nevyužít. Věci, které šířím, považuji za důležité a mám zájem na tom, aby se dostaly k co nejvíce lidem.