Edita Klapačová je čerstvou maturantkou pražského gymnázia a má cíl vystudovat práva na prestižní univerzitě v Anglii. I přes komplikovaný proces byla přijata na King’s College, patřící mezi nejlepších 50 univerzit na světě, ale finanční stránka věci se ukázala jako větší problém než samotný přijímací proces. Teď je odkázána na štěstí a na sbírku Donio.
Představila by ses nám?
Ahoj, jmenuji se Edit a pocházím z Prahy. Dostudovala jsem gymnázium a ve volném čase se věnuji dobrovolnictví. Konkrétně docházím na Neurologickou kliniku Všeobecné fakultní nemocnice, kde si povídám s pacienty a obecně se jim snažím zpříjemnit čas v nemocnici. Zároveň vesluju už 6 let.
Dostala ses tedy na prestižní univerzitu, co tě vůbec vedlo do zahraničí?
Do zahraničí… to je dobrá otázka. Vedla mě tam cesta mých známých, ale taky rodina. Děda s babičkou měli to štěstí za bolševika, že mohli vycestovat do Ameriky na postgraduální studium se stipendiem. Hrozně mě to nadchlo k tomu, že bych chtěla jít podobnou cestou.
Proč zrovna Anglie?
Anglie mě konkrétně nadchla, když jsem měla to štěstí se tam podívat jako malá. Oproti zmíněným Spojeným státům je blíž Evropě, čímž bych byla blíž rodině. Taky mě lákalo to prostředí a zároveň úroveň vysoké školy. Já si myslím, že u nás jsou práva jedním z nejlepších a nejprestižnějších oborů, ať už v Praze, Brně, nebo Olomouci, ale zahraničí má ještě vyšší úroveň, aspoň tedy podle Šanghajského žebříčku. Ale studium v zahraničí je i obrovská zkušenost do života.
Na jaké školy jsi to zkoušela? Podle čeho jsi je vybírala?
Já jsem se hlásila celkem na pět škol, ze kterých bych si pak mohla následně vybrat. Tři z toho jsou v Londýně a to King’s College London, London School of Economics a University College London. Pak jsem se ještě hlásila na Durham University a na University of Edinburgh. Vybírala jsem si i vzhledem ke školnému a nabídce studia. King’s College i University of Edinburgh měli rozvinutý obor, který jsem vždy chtěla studovat, Angloněmecké právo.
Proč zrovna tento obor?
Právo jako takové je za mě pilířem společnosti a myslím si, že bez něj by se prostě neobešla. Teď vytáhnu něco, co jsem se musela učit na maturitu: Thomas Hobbes, známý filozof, říkal „Homo homini lupus“, v překladu „Člověk člověku vlkem“. Tedy to, že bez společenské smlouvy by se tu lidé jen rvali a právo nám nastoluje pořádek. Zároveň už od mala mě fascinovala němčina a anglicky hovořím plynně již od útlého věku, tak jsem si chtěla vyzkoušet něco v druhém a třetím jazyce. Zároveň tyto školy mají propojený program s Humboldtovou Univerzitou v Berlíně. Student stráví 3 roky v Londýně a poslední rok vycestuje do Berlína. Jsem tedy schopná získat dva tituly a porozumět plně dvěma odlišným právním systémům, a pak bych si mohla vybrat.
Podávání přihlášek
Jaký byl proces podávání přihlášek? Pomáhal ti s tím někdo?
Ten proces byl docela těžký, ale naštěstí jsem měla spoustu pomoci. Abych to více přiblížila, v Anglii existuje systém UCAS, portál, přes který si člověk podává přihlášky, může si tam navolit maximálně 5 škol. Každý student taky musí napsat „personal statement“, tedy nekonvenční esej, ve které člověk píše o sobě a o svých úspěších. Ale zároveň píše o tom, čeho si na té škole váží a proč je dobrým kandidátem právě on. Hodně škol požaduje i pohovory. Potom jsem musela psát test LNAT, právnický test, který má dvě části zabírající 90 a 40 minut. První část obsahovala právní spisy a novinové články, kde jsem musela pochopit textovou strukturu. Druhá část je esej, kde kandidát píše 750 slov o 1 ze 3 témat.
Jak se na to tvářila škola, rodina?
Moje rodina mě v tom hrozně podporovala. Pokoušeli se mě podpořit i finančně. Hrozně si toho vážím. Co se týče školy, tak na mé státní škole jen málokdo vycestoval do zahraničí, ale i tak mě v tom podporovali. Když jsem odmaturovala, tak mi všichni včetně ředitele a předsedy komise pogratulovali a řekli mi „Hodně štěstí do Anglie“. Na českých školách toto není propagované, takže ta moje cesta je taky taková neobvyklejší.
Je podle tebe škoda, kolik českých studentů ani nezkusí podat přihlášky do zahraničí, protože si myslí, že na to nemají?
Samozřejmě, že je to škoda. Z vlastní zkušenosti vím, že je velmi těžké studentům v podobné situaci pomoci. Zároveň si myslím, že ten finanční důvod je mnohem větší.
Co po tobě bylo požadováno v přihlášce oproti tomu, co bys odevzdávala na české škole?
V našich přihláškách se po přijetí dokládá jen vysvědčení nebo bonifikace. V Anglii mají podmíněné a nepodmíněné přijetí. Většina studentů dostane podmíněné přijetí. V mém případě jsem dostala podmínku udělat test LNAT, mít samé jedničky u maturity, 90 % z obou didaktických testů a zároveň jsem musela udělat certifikát z německého a anglického jazyka. Až jsem tato kritéria splnila, tak mi škola tuto podmíněnou nabídku změnila v nepodmíněnou, což znamená, že po zaplacení depozitu a školného budu studentem školy.
Měla jsi v té přihlášce něco, čím jsi hlavně zaujala? Máš nějaké teorie, proč si vybrali zrovna tebe?
Mám nějaké spekulace. Hodně se jim líbilo, že jsem měla právní stáž. Oproti různým přírodovědným oborům je hodně těžké získat právní stáž už v 18 letech, aniž bych byla studentem právnické fakulty. Taky se jim líbila moje iniciativa dobrovolnictví. Líbil se jim hlavně vánoční jarmark, který jsem naplánovala se Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze. Na Chodově jsme uspořádali dobročinný jarmark, který trval celý týden. Od sponzorů, zaměstnanců nemocnice, nebo vysokých hodnostářů se nasbíralo ošacení a vybrali jsme částku 250 000 korun, která putovala k onkologicky nemocným pacientům.
Jak časově náročné bylo podávání přihlášek?
Bylo to velmi náročné. Registrace byla těžká, i když samotné podání přihlášky trvalo jen pár kliků, tak učení se na certifikáty zabralo podstatně víc času. Proces mi trval. Pak ještě maturita, u které jsem musela jít na jistotu a samé 1.
Zpoplatněné školné
Zahraniční univerzity mají obvykle zpoplatněné školné. Po brexitu se toto stalo komplikací pro spoustu cílevědomých studentů a školné se zvýšilo pro studenty EU. Jak se toto dotklo tebe?
Školné je po brexitu astronomické, předchozí dotace na studium od Evropské unie byly utnuté. Abyste si to dokázali lépe představit, standardní školné pro studenty mimo Velkou Británii činí 840 tisíc na rok. Já jsem dostala zvýhodněné školné 360 tisíc na rok, což je pro mě i tak vysoké. Není už ani možné si vzít studentskou půjčku, po brexitu si člověk nemůže ani zřídit účet ve Velké Británii.
Jak si ostatní studenti dokážou zaplatit velký obnos peněz?
Buďto mají vlastní zdroje, nebo si je seženou. Pokud si to zaplatí sami, tak se soustředí jen na ten přijímací proces. Pokud ne, tak u nás v Česku existují dvě nadace, Bakala a Kellner, nicméně ty výrazně omezují, co každý rok lidem věnují. Částka už bývá pár miliónů, na školné, náklady na život, na vízum, zdravotní pojištění a tak dále. Opravdu se to nezdá, ale 1-2 % obyvatel ČR by si takové studium mohli dovolit. Po brexitu není možný studentský úvěr v místní bance a v České republice také ne. Mám nadané spolužáky z gymnázia, právě jsem se bavila s jedním, který to ani nezkoušel, protože ví, že by to dle jeho slov ani nemělo cenu.
A která z toho jsi ty?
Já jsem se pokoušela o spolupráci s nadací v Anglii, ale tam nepodporují studenty narozené v Evropské unii. Zároveň jsem usilovala u německých nadací, které mě podpořily, ale následně podporu zrušily, protože by mi ji poskytly jen na část studia, která by se odehrávala v Německu. Pak jsem zkoušela obepisování lidí, mecenášů a tvorbu sbírky.
Mám sbírku na Doniu, kde se snažím sesbírat svou částku na studium. Obepisuji lidi, kteří by mi mohli přispět. Ráda bych také požádala čtenáře, které můj příběh zaujal, zda by mi nepřispěli.
Vzkázala bys něco svému minulému já na začátku tohoto procesu? Něco, co bys mohla udělat lépe?
Vzkázala bych si, že člověk musí počítat s tím, že bude strašně mockrát odmítnut. Nebo to, že je potřeba si někdy odpočinout a udělat si čas sama pro sebe. Ale to se říká jednoduše, když už jsem za tím procesem. Taky to, že jsem pro to udělala maximum a teď už nejsem schopná ovlivnit svou indispozici zafinancovat si studium. Přestože jsem zkontaktovala spoustu lidí, tak teď zbývá jen čekat, zda se mi podaří vybrat částku.
Co bys vzkázala studentům, kteří si rozhovor čtou a přemýšlí, že by se příští rok hlásili do zahraničí?
Rozhodně bych řekla „nebojte se“. Pokud byste mě chtěli kontaktovat, tak vám ráda pomůžu. Lidí, kteří se hlásili do zahraničí, není málo a málo jich nebude. Člověk by se neměl bát to zkusit a pokud to nevyjde, je potřeba mít záchrannou variantu, ale myslím si, že i toto mu dá skvělou příležitost zdokonalit se v jazyce, osamostatnit se, najít si nové přátele. Taky je výhodou různorodost, třeba můj obor by se v Česku nedal studovat. Zkrátka nebát se a nebát se být odmítnut.