Ve středu 20. července si britská Konzervativní strana po několika kolech hlasování vybrala dva finální kandidáty na svého lídra – Rishi Sunaka a Liz Truss. Hned úvodem přiznávám, že ani jeden z těchto dvou kandidátů nepatřil k mým osobním favoritům. Obměna lídra pravděpodobně nedokáže zvrátit klesající podporu toryů, které tak pravděpodobně čeká porážka v příštích volbách začátkem roku 2025. Do značné míry je to důsledkem přirozeného vývoje. Konzervativci jsou ve Spojeném království u moci od roku 2010, kdy David Cameron vyhrál volby, a pokud pominu Brexit, nepodařilo se jim zemi za posledních dvanáct let proměnit dle představ svých voličů.
K této situaci však nemuselo dojít. O vzestupu a pádu Borise Johnsona už toho bylo popsáno opravdu hodně, takže se na něj podívám jen ve zkratce. Lze konstatovat, že příčiny jeho konce v Downing Street jsou dlouhodobějšího charakteru a že se nezrodily v posledních týdnech. Když v roce 2019 drtivě vyhrál volby a získal celkem 365 křesel v Dolní sněmovně, bylo to mj. díky tomu, že se mu podařilo získat dělnické voliče a rozbít „rudou zeď“ labouristických volebních obvodů na severu Anglie. Příležitost pro příklon strany k nějaké formě sociálního konzervatismu se mu však nepodařilo naplnit. Jeho politický styl se totiž ukázal jako naprosto nevhodný pro dlouhodobější vládnutí. Ondřej Šmigol v komentáři trefně připomíná, že problém tkvěl už v rozdílném pojetí Brexitu, který Johnson chápal jako příležitost pro větší zapojení Británie do globálního volného trhu. Vize podstatné části jeho voličů ale byla odlišná, Brexit měl představovat ukončení masové migrace, podporu domácího průmyslu a posílení britské suverenity.
V kombinaci s řadou různých více či méně výrazných afér se Johnson dostal do situace, kdy se rezignace zdála jako logický krok. Tím se dostáváme k aktuálně probíhající volbě jeho následovníka na pozici lídra Konzervativní strany. Současná verze pravidel, kterými se volba řídí, pochází z roku 1998 a celý proces člení do dvou hlavních fází. V té první mají rozhodující slovo poslanci a ve druhé členové strany. Budoucí lídr potřebuje pro začátek získat podporu alespoň 20 poslanců, což se letos podařilo celkem osmi kandidátům. Ti byli potom průběžně vyřazování podle toho, který z nich získal pro dané kolo podporu nejméně poslanců. Ze dvou finálních kandidátů si lídra zvolí ve druhé fázi členové strany, kterých je asi 200 000. Výsledek jejich rozhodnutí by měl být oznámen již 5. září.
Pohled za minulými kandidáty
Krátce se zastavím alespoň u některých kandidátů. Ve druhém kole voleb vypadl Tom Tugendhat, který na sebe upozornil během odvolání konzervativního filozofa Rogera Scrutona z (neplacené) pozice předsedy komise Building Better, Building Beautiful, která vládě radí s výstavbou a architekturou. Celá kauza začala, když Scruton v roce 2019 poskytnul rozhovor levicovému časopisu New Statesman. Autor rozhovoru George Eaton vzápětí zveřejnil na svém twitteru výroky Scrutona, které však byly upravené a vytržené z kontextu tak, aby byl Scruton vykreslen jako rasista a antisemita. Scruton byl z komise vzápětí odvolán a Tugendhat se bez jakéhokoliv ověření informací neváhal přidat k dlouhé řadě těch, kdo Scrutona odsoudili (v rámci objektivity dodávám, že se za svou chybu později omluvil). Celá kauza do značné míry ilustruje atmosféru v liberálnější části Konzervativní strany, které se na základě několika tweetů levicového novináře byla ochotná zbavit svého největšího intelektuálního zastánce. Poté, co novinář Douglas Murray získal přesný přepis celého rozhovoru a odhalil rozsáhlé manipulace z Eatonovy strany, se naštěstí mohl Scruton na své místo vrátit.
Na opačné straně spektra stála Kemi Badenoch, bývalá ministryně pro rovnost a softwarová inženýrka. Její rodiče pochází z Nigérie a ona sama strávila část svého dětství v Lagosu. Svými vyhraněně konzervativními názory a hlasitou kritikou hnutí woke si v poslední době získává velkou popularitu na pravé části Konzervativní strany. Některé z průzkumů dokonce ukazovaly, že je vůbec nejpopulárnější kandidátkou mezi členy Konzervativní strany. Poprvé na sebe výrazněji upozornila v říjnu 2020, kdy ve svém projevu ostře kritizovala hnutí Black Lives Matter a výuku kritické rasové teorie na britských školách. Byť byl její úspěch od začátku velmi nepravděpodobný, podařilo se jí postoupit mezi finální čtveřici kandidátů, čímž si zřejmě vysloužila výraznější místo v příští vládě. Do budoucna se jí každopádně vyplatí sledovat, protože se dost možná stane příští premiérkou za Konzervativní stranu.
Hledání nové Thatcherové
Vraťme se však ke dvěma finálním kandidátům. Větší šance má podle většiny odhadů Liz Truss. Ministryně zahraničí v Johnsonově vládě zpočátku vystupovala za setrvání Spojeného království v Evropské unii, později svůj názor změnila. Až bizarních rozměrů nabývá její snaha napodobit v každé situaci Margaret Thatcherovou. Nechává se fotit v podobných situacích a podobně se obléká – v únoru letošního roku na sobě měla během návštěvy Moskvy kožich a kožešinovou čepici, stejně jako Margaret Thatcher v roce 1987. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby v Moskvě zrovna nebyly poměrně vysoké teploty nad bodem mrazu. „It’s an apt metaphor for her—no matter the weather, she’ll wear furs to Moscow because Thatcher did, and no matter the economic forecast, she’ll cut taxes because Thatcher did,“ napsal ve svém komentáři Mario Laghos.
Za kratší konec provazu momentálně tahá Rishi Sunak. Rodiče bývalého ministra financí pochází z jihoafrické indické diaspory. On sám zastává umírněnější ekonomické názory než Truss, v současné ekonomické situaci např. nepodporuje daňové škrty a klade důraz na vyrovnanější rozpočet. Poslední dobou se potýká s poklesem popularity, což je zřejmě způsobeno hospodářskou krizí a celkovou situací Johnsonovy vlády. Jeho postoje k jiným otázkám zatím příliš známé nejsou, debata mezi oběma kandidáty se prozatím vede především o ekonomických tématech.
Osobně se mi ani jeden ze dvou finálních kandidátů nezdá příliš přesvědčivý. Na pozici lídra Konzervativní strany bych mnohem raději viděl Kemi Badenoch, která ukázala skutečně konzervativní názory ve společenských a kulturních otázkách. Hledání nového lídra ale ukazuje obecnější problém Konzervativní strany, a to neschopnost překonat politický odkaz thatcherismu. Na místo hledání nové Thatcherové a neustálé snahy napodobovat její politiku, která se zrodila v jiné době a reagovala na jiné problémy, by se jim možná vyplatila inspirace politiky jako byli Benjamin Disraeli nebo Harold Macmillan. Nového lídra Konzervativní strany každopádně nečeká lehký úkol.
