Napsáno v rámci konference Etika v dokumentárním filmu: Zodpovědnost za téma pro MFDF Jihlava 2025
Základním principem, na kterém stojí dokumentární tvorba, je dle mého názoru svoboda volby tématu. Každý tvůrce má právo věnovat se tomu, co ho zajímá, čemu přisuzuje esenciální hodnotu, či co rezonuje s jeho osobními zkušenostmi. Tato svoboda je klíčová nejen pro tvůrčí proces, ale i pro diverzitu pohledů a pluralitu názorů v dokumentární produkci jako celku, což podporuje jednak širší spektrum společenských názorů (tj. zdravou společnost), jednak rozšíření tvůrčího spektra (tj. zdravou kinematografii). Navzdory této nedělitelné svobodě projevu je zde ovšem etická otázka, týkající se zvoleného přístupu k danému tématu. Ten může být různý – od snahy odhalit neviděné aspekty naší společnosti až po (ne)přiznaný záměr především zaujmout publikum.
Na základě konference, zejména v rámci případových studií, jsem nabyl dojmu, že neexistuje jeden skutečně správný „odpovědný“ přístup k tématu a jeho realizaci. Tvůrce se vždy – vědomě či nevědomě – dostane do situace, kdy A) reflektuje realitu optikou určitého názoru (osobní, skupinový, politický); téměř jakýkoliv film B) natáčí bez vědomí aktérů; Hranice Evropy C) záměrně aktéry vybízí k určitému jednání; Já, Kajínek (2017) D) extrahuje z reality pouze atraktivní segmenty; Zkouška umění (2022) E) vědomě buduje koncept tzv. „umělé reality“ k dosažení konkrétních účinků a ohlasu; Český sen (2004).
„Malý“ sociální film versus mainstreamový dokument
Napadají mě dva příklady z praxe, na jejichž rozdílnosti mohu dokázat, že jakákoliv metoda s jakýmkoliv záměrem vždy nějakým způsobem překročí hranice etické správnosti. Jako příklad bych uvedl dva sociálně-kritické a politicky velmi aktivní filmy Apoleny Rychlíkové Hranice práce (2017) a Hranice Evropy. Hranice práce např. zkoumá nuzné pracovní podmínky a marginalizaci zaměstnanců v České republice, přičemž propojuje osobní zkušenosti protagonistky (Saša Uhlová jako investigativní novinářka v utajení) se širšími systémovými problémy.
Druhý film tento okruh zájmu rozšiřuje na celou západní Evropu. Tyto snímky přesahují rámec běžné dokumentární produkce tím, že se stávají nástrojem společenské diskuse, diskurzu o pracovních podmínkách a připravují pole pro kritický dialog, konfrontaci odlišných názorů, volání po změnách a konkrétních konceptech! V čem ovšem v tomto případě vězí ona „odpovědnost?“ A v čem je naopak podlomena? Saša Uhlová v Hranicích Evropy natáčí aktéry sice bezmála na reportážní bázi, tzv. za chodu, čímž k tématu přistupuje odpovědně, natáčí je ale skrytou kamerou a bez jejich vědomí. Je zde tedy patrný střet záměru a provedení!
Na opačné straně spektra – a v přímém protikladu k postupům Hranice práce a Hranice Evropy – stojí dokumenty Víta Klusáka, jako V síti (2020) a Svět podle Daliborka (2017). Tyto filmy často významně využívají inscenační techniky a záměrně konstruují „umělou realitu.“ Například V síti, které zkoumá fenomén zneužívání dětí na internetu, je formálně velmi efektivní, v podstatě dokonalý film – záměrně simuluje a navozuje dramatické situace, aktivně pracuje s budováním emocí (v obličeji rozmazaní predátoři X jeden odhalený hrdina, jak překvapivé, že?), obsahuje explicitní záběry. Cílem je – v souladu s vlivem filmu jako média – přitáhnout pozornost co největšího počtu diváků. Umění šoku, chtělo by se zvolat. Pravdou ovšem je, že i když se tento přístup může jevit jako značně komerčnější, vyumělkovanější a z etického pohledu také problematičtější, nežli je tomu v případě díla Apoleny Rychlíkové, jeho společenský dopad má společenský dopad prokazatelně větší.
Řešení? Neexistuje!
Ani jeden z těchto přístupů není a priori špatný či dobrý. Každý má své výhody a své nevýhody v etické, významové i formální stránce. Na jedné straně jsou zde filmy, které otevírají důležitá témata se zápalem, respektem a citlivostí, jako je tomu u Rychlíkové, na druhé straně jsou zde filmy Klusáka, které sice balancují na hraně dokumentu a fikce, ale jejich vliv na veřejnou diskusi zůstává nezpochybnitelný. O to paradoxnější se může jevit fakt, že oba filmy vznikly pod záštitou Klusákovy produkční společnosti HypermarketFilm.
