Po dlouhých 165 kilometrů se napínající a skoro čtyři dekády stojící Berlínská zeď se stala symbolem studené války. Postavena přitom byla stejně nečekaně, jako byla zbourána. Výročí její stavby dnes čítá 60 let.
Abychom historii Berlínské zdi pochopili, musíme se vrátit ještě o pár let zpět. Po druhé světové válce si vítězné mocnosti – Spojené státy, Sovětský svaz, Velká Británie a Francie – rozdělily Německo i Berlín do čtyř okupačních zón. Po několika letech se však spory mezi sovětským sektorem a sektory západními začaly vyostřovat.
Západní oblasti se nakonec spojily a 23. května 1949 byla na jejich území založena Spolková republika Německo. O pět měsíců později vznikla na sovětské části Německá demokratická republika, jejímž hlavním městem se stal sovětský sektor Berlína. Západní Berlín byl tak v podstatě enklávou uprostřed komunistické NDR.
Volný pohyb ovšem byl zpočátku možný. Toho využívali především obyvatelé NDR a předpokládá se, že přes dva milióny lidí, z velké části inteligence, se rozhodlo emigrovat do SRN. To však NDR nechtěla dál připouštět a v roce 1961 rozhodla o stavbě pevné hranice.
Pásmo smrti zabilo přes 250 lidí
V noci z 12. na 13. srpna 1961 se tak začala zničehonic budovat Berlínská zeď mezi východním a západními sektory. Tato zeď rozdělila jak Berlín, tak Německo a stala se i symbolem bipolárního rozdělení světa za studené války.
Ani pevná hranice ovšem zcela neodradila lidi od pokusů o útěk. NDR ale nechala hranici samozřejmě hlídat a původní podobu hranice jako ostnatného drátu nakonec přestavěla v betonové zdi. Objekty, které stály v cestě, byly často srovnány ze zemí a v domech sousedících s hranicí byla zatlučena okna.
165 kilometrů dlouhou zeď, která vedla také vně města okolo západního Berlína a oddělovala jej od Braniborska (území NDR), hlídali strážníci s hlídacími psy. Na východ od hlavní zdi se táhlo tzv. pásmo smrti, široké od 30 do 50 metrů a ohraničené další zdi. V něm se nacházely strážní věže, bunkry, samostřílné kulomety nebo miny.
Při pokusech o útěk tak bohužel často docházelo k vraždám. Nejznámější pokus se uskutečnil asi rok po stavbě zdi, kdy byl osmnáctiletý zedník Peter Fechter postřelen v pásmu smrti a po asi hodinovém krvácení za přihlížení stovek osob zemřel. Strach, který lidé z pásma smrti měli, byl natolik silný, že se mu nikdo neodvážil pomoct.
Úspěšných pokusů bylo zhruba přes pět tisíc, o život pak přišlo až 250 osob.
V 80. a 90. letech se komunistické režimy napříč východní Evropou začaly hroutit a výjimkou nebyla ani Německá demokratická republika. Situace se v zemi stupňovala a nečekaný pád Berlínské zdi v noci z 9. na 10. listopadu 1989 byl důležitým momentem za cestě ke sjednocení. K tomu však oficiálně došlo až 3. října 1990, téměř o rok později.
Za to, že pád zdi proběhl v noci z 9. na 10. listopad 1989, se zapříčinila náhoda a neinformovanost jednoho z předních funkcionářů Sjednocené socialistické strany Německa. Günter Schabowski se totiž nezúčastnil předchozího jednání politbyra, kde se diskutovalo o možnosti povolit občanům NDR cesty do zahraničí. Povolení mělo vejít v platnost až v dalších dnech, ale Schabowski se ujal slova a na tiskové konferenci prohlásil, že se hraniční přechody otevřou ihned.
Než stačil někdo zareagovat a Schabowského chybu opravit, bylo už pozdě. Rozradostnění Berlíňané už se hrnuli k hraničním přechodům a pád (ne)slavné zdi započal. Likvidace trvala ještě několik let, přesto lze ještě zbytky v dnešním Berlíně najít.
