Izrael dnes obyčejně vnímáme jako suverénní demokratický židovský stát. Na jeho vlajce se skví Davidova hvězda, HaTikva, jeho hymna, má pouze hebrejskou verzi a jakýkoliv žid či jakákoliv židovka na světě mají takzvané právo návratu, což v praxi znamená, že mohou mít nárok na izraelské občanství bez toho, aniž by měli ke svaté zemi jakýkoliv vztah. Je to všechno ovšem vůbec košer? Co muslimští Palestinci, kteří předtím Izrael obývali a stále dosud obývají? Jak vypadá novodobá Izraelská kolonizace?
Jak se vůbec Židé dostali z Izraele do světa?
Na počátku celého problému s kolonizací a dekolonizací Izraele stojí odchod Židů z Izraele. Psal se rok 70 našeho letopočtu a Druhý chrám postavený po vyhlášení náboženské svobody v babylonském zajetí, zažíval své poslední chvilky. Vojsko vedené římským císařem Titem honosný židovský chrám zbořilo, což mělo za cíl podrobení si židovského národa. Zničení chrámu jsme si nedávno připomínali dnem smutku a půstu, Tiša be-avem. Židovští myslitelé si tuto tragédii vysvětlují nejednotou a morálním rozpadem hebrejské společnosti. Od onoho osudného dne už nikdy chrám nebyl obnoven.
Tímto okamžikem odstartoval hromadný odchod Židů dále do Evropy a začala zároveň římská okupace Judeje. Ještě čtyři roky po zničení chrámu proběhli pokusy o židovské povstání proti vetřelcům. Marně. Římané se k judaismu nestavěli příliš tolerantně a často se vůči tomuto náboženství chovali vyloženě pohrdavě. Zajímavostí je, že už v té době hebrejština fungovala pouze jako liturgický jazyk, řečí lidu byla aramejština.
A jak se do Izraele dostali Palestinci? Zde neexistuje jediná odpověď. Příchod Palestinců do Izraele je spojovaný s povstáním Bar Kochby (opět proti Římanům) v roce 135 našeho letopočtu. O žádný návrat se však nejednalo, Palestinci už totiž v Izraeli tehdy byli. V té době došlo k přejmenování Izraele právě na Palestinu. Proč? Jednalo se o protižidovský akt císaře Hadriána, který nazval zmíněnou provincii právě po Palestincích, nepřátelích židů. Přesto mají sami Palestinci židovské kořeny a jsou vesměs potomky všech národů, které se na území Izraele vyskytovaly. Islámská expanze pak znamenala pro Palestince přijetí tohoto náboženství, které je zařadilo do arabského světa. Když pak v roce 1919 přišel Bristký mandát, získali označení Palestinec všichni obyvatelé území Izraele bez rozdílu náboženské příslušnosti.
Izrael nebyl vysídlenou zemí
Než se židé ve 20. století začali do Izraele vracet, tvořilo muslimské obyvatelstvo drtivou většinu Izraelské populace. Podle osmanských záznamů z roku 1878 muslimové tvořili 87 % podíl, židé pak 3 %, což je mnohem míň, než tomu bylo u křesťanské komunity, která tvořila zbytek, tedy 10 %. V době osmanské nadvlády zkrátka Izrael vypadal jako zbytek okolních arabských zemí a byl plnohodnotnou prosperující součástí osmanského celku.
Devatenácté století se neslo v duchu národního uvědomění a obrození. Ani Palestincům se národní hnutí nevyhnula a již v polovině století osmanské intelektuální elity přijaly romantizující vlivy spolu s nacionalistickým smýšlením (podobně jako obrozenci u nás). Průvodním jevem obrození se stala i sekularizace společnosti. Stále tu ale byli židé.
V opojení národních obrození vzkvétá i sionismus. Ten vyžadoval od židovských osadníků v Izraeli naprostou loajalitu. Mezitím Britové čekající na mezinárodní uznání Palestiny definovali hranice území, o které národní hnutí usilovala. Nebylo však jasné, komu území vlastně patří.
Díky Britům se ke slovu hlásilo sionistické hnutí, které si samo pro sebe definovalo erec Jisrael (izraelská země), kterou si měli nárokovat právě Židé. Židé, respektive sionisté (ne každý Žid je sionista), nepřišli do prázdné neosídlené země, kterou bylo třeba kultivovat. Palestina byla tehdy územím plným obyvatel, kteří si uvědomovali svou národní identitu. Sionisté tak přišli jako kolonisté.
Kolonizace Izraele
V roce 1882 začali do Palestiny přicházet první sionističtí osadníci, kteří byli přítomností Palestinců překvapeni a považovali je za cizince a vetřelce. Jejich nepochopení však pramenilo z neznalosti situace: nikdo je o přítomnosti Palestinců nezpravil. Židovští osadníci se tak postarali o nový způsob kolonizace, který si kladl za cíl totální převzetí země, na rozdíl od kolonistů klasických, kteří většinou usilovali pouze o drancování přírodních zdrojů.
Osadníci si velmi rychle našli metody, jak se s původním obyvatelstvem vypořádat, spolu s morálními metodami ospravedlňování svého jednání. Samozřejmě existoval palestinský odpor, který ovšem v tomto kontextu znamenal obranu proti novým domnělým okupantům, nejednalo se o nenávist vůči Židům jako takovým. Někteří Palestinci ve skutečnosti byli ochotní s Židy pracovat a poskytovali jim přístřeší jako uprchlíkům, kteří mají právo na nový domov, zatímco sionističtí myslitelé spřádali plány na eliminaci původních Palestinců.
První premiér Izraele David Ben Gurion se osobně ohrazoval proti arabské práci. Mezitím existovaly v osadách četné případy harmonického soužití arabských a židovských obyvatel, což se ovšem nelíbilo sionistickým předákům. A na pozadí toho všeho palestinským elitám došlo, že to, co se v jejich zemi odehrává, je kolonialistický projekt. Na Palestince tak dopadl tlak shora, a ti tak mnohdy spolupráci s Židy opouštěli.
Dekolonizace jako jediná možnost míru mezi Palestinou a Izraelem
V současné době v Izraeli panuje dvojstátní řešení. Zajímavé je, že i Jeruzalém, hlavní město Izraele, je už ze své podstaty dvojí. Hebrejské slovo Jerušalajim je totiž gramaticky duálové. A duální je také izraelská politika. Někteří komentátoři tvrdí, že toto řešení slouží jen k odvedení pozornosti a označují ho za izraelský mýtus. Izrael se podle Muhannada Ayyashe, profesora sociologie na Mount Royal University, snaží podrobit území Palestiny a rozhodně nemá v plánu nechat Palestinu ustanovit suverénní stát. Jiní vědci, jako například Ilan Pappé, označují izraelskou situaci za apartheid, který z Palestinců činí občany druhé kategorie.
Faktem je, že ačkoliv Palestinci mají izraelské občanství, nemohou využívat všech svých občanských práv, některé izraelské praktiky zamrzli v době nevolnictví, a tak nemají Palestinci ani svobodu pohybu. Benjamin Netanjahu se nechal několikrát slyšet, že je v zájmu Izraele podrobit si všechna svá historická území a udržovat Židy v majoritě.
Amnesty reportuje o zločinech proti lidskosti
Amnesty International na začátku roku 2022 informovala o zločinech proti lidskosti, kterých se měl Izrael dopouštět. Report Amnesty ukázal opresivní metody, které Izrael využívá proti Palestincům. Palestinci podle organizace čelí rozsáhlé segregaci a jsou zbavováni svých práv. Mezi popsané zločiny patří například vyvlastňování Palestinců, vraždy, nucené přesuny nebo odepření svobodného přihlášení se k národnosti a občanství. Tyto zločiny má Izrael páchat právě na okupovaných územích Palestiny, kde popírá základní lidská práva a svobody. Krom toho Amnesty odhalila i případy mučení nebo dokonce nezákonné popravy demonstrantů, které se odehrály v roce 2018. Do konce roku měli izraelští vojáci zavraždit 214 civilistů, mezi nimi 46 dětí.
Palestincům je také bráněno v pronájmu izraelské státní půdy, jsou vylučováni i z plánovaných výstaveb. Jinými slovy, po nastolení politiky judaizace v roce 1948 muslimské obyvatelstvo postupně ztrácí svá základní práva a k nápravě situace se zatím ani neschyluje. Palestinci jsou odříznuti od dodávek státní elektřiny, protože jejich beduínské vesnice nejsou Izraelem uznávány, přestože v nich žije bezmála 68 tisíc lidí (což je pro představu přibližně počet obyvatel Mostu). Podobné systematické perzekuce zapříčiňuje ekonomické znevýhodnění muslimské menšiny. Dobrým příkladem je vládní balíček obnovy po pandemii covidu. Z něj bylo palestinským orgánům přiděleno pouze 1,7 %.
Vyvlastňování a omezení svobody pohybu
Izrael od počátku své existence masově zabírá palestinskou půdu, což Palestince nutí žít v malých enklávách. Krom toho jim bývá odepřeno stavební povolení. Palestinci tak nemají na výběr a musí často stavit načerno. Takové stavby jsou ale po odhalení nemilosrdně demolovány. Podle Amnesty International se situace stále zhoršuje.
Kromě svobody bydlet je Palestincům odepřeno i právo se přesouvat. Kvůli četným kontrolním stanovištím a zátarasům je pro Palestince těžké opustit svá bydliště. Muslimské komunity jsou tak izolované od okolního světa. Pokud chtějí svá obydlí opustit, musí projít zvláštní vojenskou kontrolou. A obyvatelé pásma Gazy například nesmí ani vycestovat do zahraničí, čímž jsou doslova odříznuti od zbytku světa. Oproti tomu židovští obyvatelé se mohou mezi různými pásmy Izraele pohybovat podle libosti.
Ze všeho zmíněného je patrné, že ačkoliv je Izrael často nekriticky označován za jedinou demokracii na blízkém východě, nejedná se o zemi pro všechny občany. Izrael však i přes výzvy mezinárodních organizací pokračuje v praxi bourání domů, vystěhovávání, nebo jiných opresivních metod.
