Taťána prožila většinu svého života na předměstí Charkova, severovýchodního ukrajinského města s bezmála jedním a půl milionem obyvatel. Na začátku března musela kvůli válce vyprovokované ruským režimem prezidenta Vladimira Putina opustit svého syna, přátele, dům a uprchnout do České republiky, aby se zachránila před ruskými raketami, jež jí každodenně křižovaly nebe nad hlavou. Nyní Táňa vypráví svůj uprchlický příběh i události, které mu předcházely.

Spolu s ukrajinskou tlumočnicí Marinou usedáme v útulných světlých křeslech uprostřed dřevem obloženého obývacího pokoje v jednom z rodinných domů ve vesničce Babice, která se nachází jen kousek od Uherského Hradiště. Za malou chvíli přichází drobná, energií překypující postarší žena, s níž se s Marinou oba seznamujeme. Ještě před několika týdny se s dalšími lidmi schovávala ve sklepě, zatímco nad jejím domem létaly ruské rakety. Teď s Táňou sedíme před nasvíceným akváriem s několika neonkami a nasloucháme jejímu příběhu. Příběhu, jenž má mnoho společného s dalšími miliony jiných, které uprchlíci z válkou zasažené Ukrajiny prožili a dále prožívají.

Před válkou

Než Vladimir Putin začal svoji bezprecedentní vojenskou agresi na Ukrajině, žila Táňa poklidným životem v rodinném domě na charkovském předměstí. Jak sama říká, doma ji to nikdy nedrželo, protože je tam moc práce. I proto ve svých jedenasedmdesáti s chutí nadále pracovala jako prodavačka v místním zahrádkářském obchodě. „Dala jsem si kávu, popovídala si se zákazníky, prodala nějaká semínka na sadbu a bylo mi fajn,“ říká s milým úsměvem na tváři. Její manžel již zemřel, samotu, na niž je podle svých slov zvyklá a vyhovuje jí-, čas od času přerušoval její syn, který na Ukrajině zůstává.

K České republice měla Táňa vztah už dlouho. V sedmdesátých letech sem jezdila za svým přítelem, a právě v Babicích našla i velmi dobrou kamarádku, s níž si dlouhé roky dopisovala a vzájemně se navštěvovaly. Její romantické dobrodružství neskončilo šťastně, odjela na Ukrajinu pro svůj rodný list, ale zpátky k příteli do Čech už se nevrátila. Kamarádství však přetrvalo, naposledy byla navštívit svou přítelkyni v Československu v roce 1990 a dodnes se zaujetím vzpomíná, jak ji okouzlil tehdejší prezident Václav Havel.

V posledních měsících loňského roku začaly na hranicích Ruské federace a Ukrajiny obrovské vojenské machinace. Putinův režim postupně nakumuloval téměř 200 000 vojáků a čísly těžko vyjádřitelné množství vojenské techniky. Přestože se město Charkov nachází jen málo desítek kilometrů od ruské hranice, nikdo z Tánina okolí si možnost války vůbec nepřipouštěl ani se na ni nepřipravoval.

„Ano, zásobovala jsem se. Nakoupila jsem mouku, cukr a další základní potraviny. Všem jsem říkala, že se na válku musíme připravit, ale nikdo mi nevěřil. Jako téměř jediná jsem měla stále sbalenou tašku se svíčkami, dokumenty a dalšími nejdůležitějšími věcmi, kterou jsem při útěku jen popadla. Nikdo tomu nevěřil, přestože viděli tanky na hranicích, nechtěli uvěřit, že by Rusko mohlo začít válku a zaútočit na nás. Já jsem si byla jistá, že se to stane, proto jsem chtěla mít vše připravené,“ popisuje Táňa s nazlobeně působícím pohledem ve tváři.

Čtyřiadvacátý únor, válka začala

Když se Táni poprvé zeptám na den, kdy ruská vojska vstoupila na ukrajinské území (24.2.2022 pozn.red.), její tvář skýtá hned dva výrazy, které jdou přímo proti sobě. Jeden napovídá, že na vše, co zažila, by nejradši úplně a co nejrychleji zapomněla. Ten druhý ale dokazuje, že všechny události si v hlavě vybavuje jako by se staly včera a že některé scény působí stále jako živé.

„Večer jsem šla spát jako vždy a těšila jsem se do práce, kolem páté hodiny ráno začal hluk, všichni vyběhli ven na ulici a křičeli ,Válka, válka je tady!´ Bylo to strašné, hrozně jsem se bála. Šli jsme k jednomu kamarádovi domů a přemýšleli jsme, co budeme a co můžeme dělat. Neměli jsme zbraně, nic bychom s nimi stejně neuměli udělat. Byli jsme bezmocní. Syn kamarádky pracoval na hraničním přechodu, ten nám volal, že ruská vojska už přešla hranice. On musel zůstat tam a stále bojuje. Sice mu nemůžu volat, on občas volá mě. Teď nevím, co s ním je,“ vypráví Táňa tichým hlasem.

Její syn našel hned po ránu své auto v dezolátním stavu. Jakmile se však naskytla příležitost, okamžitě zaskočil alespoň jako řidič a vozil obyvatele co nejdál od nově vzniklé frontové linie, zejména do Žitomiru. Taťána odmítla odjet, schovala se u své kamarádky v improvizovaném sklepním bunkru, do kterého předem připravili topení, základní potraviny a vodu.

„Schovávali jsme se tam s kamarádkou, jejím manželem a jejich třemi dětmi. Vždycky, když nás začali ostřelovat, běželi jsme se tam schovat. V noci jsme spali na chodbách, protože to je nejbezpečnější místo z celého komplexu. Spali jsme jeden vedle druhého, protože nás bylo hodně a ten sklep byl poměrně malý.“ V těchto podmínkách přežívala Táňa několik dnů v permanentním strachu a nejistotě.

Když se jí ptám, zdali se setkala tváří v tvář s okupanty, odpovídá, že ne: „Ještě v Charkově jsem se s okupanty nesetkala. Když jsem tam byla, probíhaly boje o město, takže nad hlavami nám lítaly rakety ukrajinské i ruské armády, protože jsme byli v podstatě mezi nimi.“

„Rusové nám nabízeli možnost útěku do Ruska, někteří toho využili, jiní ale zůstali zcela opuštěni. Moje kamarádka žije ve městě Kozacha Lopan, svou rodinu má v Rusku i na Ukrajině. To městečko leží přímo na hranicích a ona teď nemůže ani na Ukrajinu ani do Ruska. Nemá elektřinu a nemůže nikam zavolat, nikdo jí nemůže pomoct. Nic o ní nevíme, netušíme, jak je na tom,“ popisuje Táňa osud své kamarádky, o které od počátku války nemá žádné informace.

Cesta pryč

„Bombardování či ostřelování probíhalo každou půl hodinu, bylo to hrozné. Můj syn vozil lidi do Žitomiru, aby jim pomohl utéct a zachránit si život. Potom se vrátil pro nás, ale my jsme to znovu odmítli. Nakonec jsem se ale po několika dalších silných bombardováních rozhodla opravdu odejít, moje kamarádka ne, ta tam zůstala. Přátelé mi nabídli dvoupokojový byt v Poltavě, tam jsem chvíli zůstala.

O několik dní později mi však přátelé řekli, že Poltavu budou také bombardovat. Tak jsem vzala igelitovou tašku, kterou jsem měla připravenou už před začátkem války-, a rozhodla se, že uprchnu sama pryč z Ukrajiny,“ popisuje Táňa. Na nádraží cestovala v plném autě s lidmi, jež nikdy předtím nepotkala. V prvních dnech byly vlaky pro uprchlíky z Ukrajiny přeplněné a často se stávaly cíli útoků ruských okupantů.

Lidé spali na zemi na chodbách vlaků nebo uprostřed jednotlivých kupé, staly se dokonce případy, kdy žena přímo ve vlaku porodila. Podmínky uprchlíků byly neúnosné. Taťána však cestovala až o několik týdnů později, proto už o místo ve vlaku nemusela na rozdíl od prvních běženců bojovat.

Hranice Táňa překročila v Užhorodu, další noc už strávila v uprchlickém centru vybudovaném ve slovenských Košicích. Sama se následující ráno vydala vlakem přes celé Slovensko až do Olomouce, odsud už lokálkou do Huštěnovic, vesnice s téměř tisíci obyvateli bezprostředně sousedící s Babicemi. Na cestě z Ukrajiny strávila čtyři dny. S igelitovou taškou v ruce a drobným kouskem papíru s nadepsanou adresou, který si schovávala více než třicet let, zaklepala na dveře své dávné kamarádky, kterou od roku 1990 neviděla. Nemohla jí dát vědět předem, neměla jak. Vedla ji pouze naděje, že i po více než třech dekádách nalezne na stejné adrese svou dávnou kamarádku z mládí.

Klid v Česku, pohroma tam doma

Tánina cesta plná nejistot doznala až hollywoodského šťastného konce. Ve dveřích se skutečně objevila její přítelkyně, která zprvu nemohla uvěřit, že před ní skutečně stojí dávná dopisová známá. Ani na chvilku nezaváhala a ubytovala znovu objevenou přítelkyni ve svém domě. „S její dcerou a rodinou mě nechávají bydlet u sebe, pomohli mi se tu aklimatizovat. Je to neuvěřitelné. Moje kamarádka mi pomohla vše zařídit s úřady. Bylo mi uděleno vízum, ale co nejdřív se chci vrátit na Ukrajinu, mám tam syna a svou práci, která mi chybí. V Česku bych chtěla taky pracovat, ale o pracovníky v mém věku už nikdo nestojí,“ posteskává si s lehce ironickým úsměvem na tváři Táňa. V jí třicet let nenavštíveném domě našla dočasné zázemí, ale hlavně pochopení a klid namísto zvuků střelby a raket.

V době pořízení rozhovoru zuří jedny z nejtvrdších bojů v ukrajinském Mariupolu, který ruská armáda z devadesáti procent srovnala se zemí. Úcta, láska a empatie, jichž se Táni již několik týdnů dostává v Česku, v tomto před válkou moderním rozvinutém městě kvůli okupačním vojskům, neexistují. Když se k tématu dostáváme, vypráví nám Táňa o sestře své kamarádky, která žije v ruském městě Novorossijsk, jež se nachází kousek od poloostrova Krym: „Ta žena všem říká, že Rusové chtějí jen Ukrajinu zbavit nacionalistů a všechno bude v pořádku. Vůbec netuší, co se děje. Dokola opakuje, že běžným lidem se nic nestane, že Rusko jen Ukrajinu očistí od extremistů a všechno bude v pohodě. Přitom bomby tam dopadají úplně na všechny, města jsou srovnávána se zemí a lidi jsou vražděni a znásilňováni.“

Ukrajinský Charkov byl všeobecně nazýván ruským městem, podle dat ze sčítání obyvatel na Ukrajině v roce 2001 tvořili Rusové v charkovské oblasti více než čtvrtinu populace. Dá se předpokládat, že čísla měla i v posledních letech spíše vzrůstající tendenci. Když se ptám Táni, souhlasí, říká však, že nálady v tamější společnosti se radikálně změnily: „Ve 30. letech odsud Rusové většinu Ukrajinců odvezli na Sibiř a Rusové oblast osídlili, i proto je jich tam tolik. Dřív milovali Putina, velebili ho, byli jím posedlí, ale teď už to tak není.

Když začaly problémy na Donbase, lidé v mé oblasti si mysleli, že jim Putin pomůže, že je chce zachránit. Ale teď vidí, jak jim skutečně pomáhá. Bombarduje i místa, kde běžně žili hlavně ruští nacionalisté. To je ten paradox, že Rusové bombardují Rusy. Putin si myslel, že ho budeme v Charkově vítat s bochníkem chleba se solí (ukrajinský zvyk pohostinného přivítání pozn.red.), ale v tom se mýlil,“ doplňuje Táňa potvrzujíc razantní změnu ve vnímání Ruska očima charkovských obyvatel.

„Zelenského jsem nevolila, ale teď jsem za něj ráda“

Náš rozhovor se týkal hlavně Tánina útěku z Ukrajiny, ve válečném tématu je však nemožné vyhnout se politice. Když jsme se začali bavit o prezidentu Zelenském, Tánin obličej zůstává neměnný, milý úsměv nezmizel, naopak trochu zesílil. „Zelenskyj má můj obdiv. Přestože mohl uprchnout, tak neutekl a ani nesedí jako Putin zavřený v bunkru hluboko pod zemí. Obleče si vestu a jde do ulic Kyjeva, nemá strach,“ říká o ukrajinském prezidentovi Táňa.

Když se jí ale zeptám, zdali byla v prezidentských volbách na jaře 2019 jeho stoupenkyní, odpovídá, že ne: „Když byly volby (prezidentské volby se na Ukrajině konaly v březnu 2019) volila jsem Petra Porošenka (bývalý ukrajinský prezident a protikandidát V. Zelenskyjho ve druhém kole pozn.red.), protože on byl pro mě politik. Zelenskyj byl prostě víc herec než politik.“ Hned vzápětí však doplňuje: „Zelenskyj je ale teď prezident, vybrali jsme ho a teď můžeme být jedině rádi, že jsme vybrali právě ho.“

V Česku Táňa i nadále zůstává ve společnosti své kamarádky. V době vydání článku v Charkově opět probíhají tvrdé boje a masivní ostřelování ruskými okupanty, kteří započali druhou fázi války, jež se podle ruského generálního štábu soustředí právě na oblast východní Ukrajiny. Jen těžko se dá predikovat, kdy se Táňa bude moct vrátit domů a jestli takový moment vůbec nastane. Domov je pro ni však jedině na Ukrajině.

Na přání protagonistek užívá autor z bezpečnostních důvodů pouze jejich křestních jmen. Celá jména obou žen redakce zná. Autor děkuje Taťáně a tlumočnici Marině, bez nichž by text nemohl vzniknout