Česká republika má míst s tajemnou minulostí na rozdávání. Přestože jsou hrady Houska, Svojanov a Bečov na Teplou momentálně nepřístupné veřejnosti, mrazivé pověsti a lidské osudy v nich stále přetrvávají a pokoušejí nejednoho badatele.

Brána do pekel

Hrad Houska (na úvodní fotce) je záhadou již ze své podstaty, jelikož nemůžeme s jistotou říct, kde a proč se na Kokořínsku vzal. Nachází se na zcela nepraktickém místě, v kdysi ještě hustších lesích bez známek života a zdroje vody, natož jakékoliv obchodní cesty. Předpokládá se, že se o její vznik zasadil na konci 13. století král Přemysl Otakar II., tedy v době největšího rozmachu posledních Přemyslovců.

Skála, na níž je hrad postaven, prorůstá celým vnitřkem stavby, a traduje se, že právě v ní vede průrva až do samotného pekla. Jako jakási zátka tedy slouží hradní kaple objevená až ve dvacátých letech minulého století, která odděluje náš svět od tzv. hovad pekelných vylézajících ze skalní pukliny.

Zajímavým úkazem je mimo jiné obranný systém hradu, který přirozeně vybízí k domněnce, že se hrad brání spíše vnitřnímu nepříteli, jenž musí být před okolním světem střežen. Houska však údajně vždy sloužila i jako brána do jiných dimenzí. Důležitou roli hrála v období třicetileté války, kdy se na kokořínském hradě usadili Švédové s velitelem a černokněžníkem Orontem, jenž plenil okolní území, za což ho dva místní myslivci zastřelili. Jeho duch má v komnatách dodnes strašit. Spojitost s hradem má i osobnost Karla Hynka Máchy, který do okolí hradu Houska zasadil svůj román Cikáni.

„Síla zazděného“

Negativní energií nabitý hrad Svojanov v okrese Svitavy získal temnou pověst především kvůli tragickým lidským osudům. Je jedinou stavbou u nás, v níž se mísí gotika s empírem, a sahá až do 13. století, díky čemuž patří mezi nejstarší kamenné hrady v České republice.

Svojanov je však nechvalně známý zálibou v zazdívání poddaných, jehož důvod zní dnes poněkud prapodivně. Kromě žen a dětí měli velkou hodnotu nadměrně statní muži, kteří se dobrovolně i nedobrovolně nechali zaživa zazdívat do zdiva, aby hradu předali svou silnou energii na případnou obranu proti nezvaným hostům. Na stěně hradního paláce se opakovaně objevují skvrny v místech, kde byla kostra velkého muže nalezena. Hrůzný nález však zpečetilo objevení jedenácti dětských koster na počátku dvacátého století, když se zcela nevinně probourávalo jedno z oken.

Stejně jako hrad Houska má Svojanov negativní zážitek z dob třicetileté války, kdy na území pronikla švédská vojska. Statkář Doležal svou rodinu poslal při útěku na hrad, zatímco sám zaháněl dobytek do lesů. Vojáci však rodinu stihli povraždit a otec s malým synkem ztrátu blízkých neunesl a oběsil se. Člověk může dodnes v lese zaslechnout pláč malého dítěte hledajícího své rodiče, což potvrzuje i současný kastelán hradu Svojanov Miloš Dempír.

Nejpodivnější jsou však tragické osudy tří žen, které nosily stejné jméno: Kateřina. První z Kateřin byla zazděna za nemanželský poměr s mužem, jenž byl následně probodnut. Její kostra byla skutečně nalezena v roce 1805 při probourání brány. Smutný konec potkal i vdovu po majiteli hradu, která se seznámila s novým mužem, jehož však po chvíli omrzela a který následně hledal způsob, jak se Kateřiny zbavit. Nechal ji proto uvěznit do nejhlubšího vězení, odkud se poté ještě několik dní ozývaly rány, výkřiky a pláč. Muž tedy nechal sklepení otevřít, ale nalezl manželčinu mrtvolu s chomáči vlasů rozházených po zemi. Její vyděšená tvář ho následně děsila v takové míře, že zešílel. Neštěstí potkalo v roce 1801 i sedmiletou Kateřinu, dceru nových majitelů Svojanova, na kterou spadlo lešení a záhy zahynula. Otisky krvavých dlaní se údajně objevují na zdi za jednou ze skříní.

Poklad na každém kroku

Rok 1985 učinil z hradu Bečov nad Teplou hotovu senzaci. Čeští kriminalisté tehdy po náročném pátrání objevili dlouhá léta skrytý a nesmírně významný Relikviář svatého Maura – druhou nejcennější památku po českých korunovačních klenotech. Za jeho objevením se skrývá zajímavý příběh.

Relikviář totiž málem získal obchodník s uměním Danny Douglas, který ho chtěl od komunistického Československa odkoupit, aniž by sdělil, o jakou památku se jedná. Najala si ho rodina Beaufort-Spontinů, kdysi sympatizující s nacisty, která obývala přilehlý zámek Bečov nad Teplou a před poválečným útěkem do Vídně relikviář ukryla pod podlahu hradní kaple. Jelikož byl zámek následně znárodněn, rodina svůj klenot již neměla možnost odvézt, tudíž o dalších čtyřicet let později využila služby právě Dannyho Douglase.

Ze smlouvy mezi ním a Československem sešlo těsně před podepsáním v momentě, kdy začali čeští kriminalisté pátrat v bečovském areálu. Tam je šokoval nález románského relikviáře s relikviemi svatého Jana Křitele a svatého Maura.

Společně s ním však našli další poklad ve formě sto třiceti tří lahví vína, jejichž hodnota je srovnatelná se šampaňským z Titaniku. Cena jedné láhve se pohybuje kolem 700 tisíc korun. V Bečově nad Teplou byl dále ukryt i diadém Eleonory Beaufort-Spontin v hodnotě dvou milionů korun, který roky ležel v papírové krabici jako levná divadelní rekvizita. Stejně přehlížen byl i masivní stůl, který byl podle pozdějšího zjištění zhotoven architektem Brinckmannem jako dar Adolfu Hitlerovi za členství v Pruské akademii výtvarného umění. Události války ho však zavedly do úkrytu cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě, nikoli do pracovny v Hitlerově muzeu v rakouském Linci.