Anděla Kubátová je diplomovaná tanečně-pohybová terapeutka s několikaletou praxí. Klientům ke zlepšení duševního zdraví pomáhá i prostřednictvím několika online projektů a dle její filozofie umí tančit úplně každý. V rozhovoru Anděla Kubátová odtajnila několik praktických cvičení i princip fungování terapie tancem.
Název tanečně-pohybová terapie je celkem výmluvný, ale samotnou praxi může být těžší si představit. Jak byste ji popsala?
Tanečně-pohybová terapie je, jak říká muzikoterapeutka PaedDr. Marie Beníčková, Ph.D., DT, členka rodiny uměleckých terapií, kam spadá arteterapie, muzikoterapie, dramaterapie a právě tanečně-pohybová terapie. Všechno jsou to svébytné, teď už rozvíjející se obory a všechny využívají konkrétní umělecký projev jako léčebný prostředek.
Tanečně-pohybová terapie tedy využívá tanec a pohyb, a jak říkáte, může to být takové trošku mysteriózní, ale vlastně jde jenom o to, že využíváme nějaká cílená cvičení, relaxační techniky a potom třeba pracujeme s imaginací a vizualizací. Cílem je tělu dát prostor, aby se hýbalo tak, jak ono samo v tu chvíli potřebuje.
Mohla byste uvést příklad konkrétního cvičení?
Určitě. Já klidně uvedu rovnou 2, protože to první a nejdůležitější je jakákoliv práce s dechem. Když ke mně přijde klient, tak ho učím, jak pracovat se svým tělem, a většinou se zaměříme na dech. Stačí se jenom navnímat na ten dech a zkoumat, jestli člověk dýchá pomalu, rychle, trhaně, plynule… Následně může s tím dechem pracovat tak, že se třeba nadechne na 4 doby, zadrží dech na 4 doby a vydechne taky na 4, aby tomu dal nějaký rytmus. Už jenom tohle může ulevit od stresu, protože ve stresu většinou máme zrychlený dech.
Další jednoduché cvičení je například vyklepání, kdy opravdu vyklepeme a vytřepeme každou část našeho těla: nejdřív ruce – jednu po druhé, potom nohy, klidně i obličej a celé tělo. Je to další technika, jak se můžeme zbavit nadbytečného napětí ve svalech i těle obecně.
Poznávám v prvním příkladě správně relaxační techniku dýchání do čtverce, často doporučovanou i psychoterapeuty?
Ano, ano, je to tak.
To mě přímo přivádí k další otázce. Je všeobecně známo, že tanec jakožto komplexní pohybová aktivita zlepšuje fyzickou kondici a držení těla. Ovšem tanečně-pohybová terapie se zaměřuje hlavně na benefity pro naše duševní zdraví. Jak konkrétně dovede v této oblasti pomoci?
Já uvedu jednu důležitou věc: práce s tělem souvisí i s prací s psychikou, protože ono to je velmi úzce propojené. To, co se děje uvnitř nás, co prožíváme, všechny ty emoce a myšlenky, to se projeví na našem těle, ať už na nějakých pohybech, na tom, jak jsou rychlé, nebo na našem postoji a právě třeba na tom, jak je rychlý ten dech nebo jak nám tepe srdce. Tělo zkrátka nelže a vždycky nám prozradí, jak se v tu chvíli cítíme, i když si to třeba sami nechceme přiznat.
Tanečně-pohybová terapie potom pomocí cílených cvičení s tím, jak se cítíme, pracuje tak, abychom se dostali do toho opaku a abychom zharmonizovali nějakým způsobem ten náš pohybový rejstřík.
Zase se vrátím k tomu stresu, to je takový nejjednodušší příklad. Máme stažené svaly a tanečně-pohybová terapie přijde se cvičením, abychom ty svaly uvolnili. Nebo když máme nízké sebevědomí a chodíme shrbení, tak v rámci těch tanečních technik můžeme pracovat na nějakém narovnání, na stabilitě. Narovnáme se a chviličku si s tím hrajeme v tanci a pohybu. Potom to můžeme převést do našeho běžného života a sebevědomí si zvýšit. Všechno to je samozřejmě běh na dlouhou trať, není to žádná zázračná pilulka, ale ten postupný proces měnění našich pohybových vzorců nám pomůže změnit i naše duševní nastavení.
Jaké třeba i závažnější problémy umí terapie tancem řešit?
Tanečně-pohybová terapie je aplikovatelná vlastně na cokoliv. Mám klienty s depresemi a úzkostmi, ale zároveň i lidi, kteří potřebují pracovat právě s tím sebevědomím nebo se sebe-vědomím, tedy s nějakým napojením na sebe samé. Zároveň jsem měla klientku s dětskou mozkovou obrnou, tam jsme řešily uvolnění svalů, třeba i ty dechové techniky, uvolnění celkově. Pracovala jsem s lidmi s Alzheimerem, s demencí a tam se skrze koordinační cvičení dá trénovat mozek.
Navážu na to, jak jste říkala, že to, jak se hýbeme při cvičeních, hodně vypovídá o našem rozpoložení. Dalo by se tedy říci, že ta tanečně-pohybová terapie se dá využít i jako diagnostická metoda?
Určitě a vlastně ty pohybové vzorce jsou i první, co sleduju v rámci individuálních i skupinových setkání. Existuje například Labanova analýza pohybu, která pracuje s tím, jak se člověk hýbe, a má opravdu velikou škálu, jak můžeme pohyb rozebrat od hlavy až k patě. To se potom dá využít právě v další práci. Takže ano, je to opravdu i tak trochu diagnostický prostředek.
Tanečně-pohybovou terapii jste definovala jako sestru muzikoterapie. Tanec a hudba k sobě neodmyslitelně patří. Jak to s tou hudbou u tanečně-pohybové terapie vypadá? Využívá se, nebo se naopak bere jako rušivý vjem odpojující nás od vlastního těla?
Využívá i nevyužívá. Jde o to, jakou techniku použijeme. Pokud používám čistě práci s dechem, tak tam hudba není potřeba, opravdu se zaměříme jen na naše tělo. Pokud ale používám nějaké vizualizační techniky, může ta hudba přijít a podpořit celý proces. Také můžeme mít prostor skutečně ve stylu ,,pojďte si zatančit tak, jak teď opravdu potřebujete” a opět přijde hudba. Potom jsou ale i techniky, např. autentický pohyb, kdy jedeme úplně, úplně bez hudby a zaměříme se právě třeba na náš dech, tep našeho srdce nebo na to, co v sobě cítíme, a čekáme, až nám tělo dá impulz k tomu pohybu.
Napadá mě ještě, jestli se tato terapie praktikuje jen individuálně, nebo jestli může zahrnovat nějaké spojení s partnerem, synchronizaci pohybů či něco na podobný způsob?
Není to tak běžné, ale určitě terapie může být buď individuální, nebo skupinová. Je pravda, že o partnerské jsem ještě neslyšela, ale určitě i to je možnost, protože třeba ve společenských tanečních se musíte naučit spolu komunikovat v tom pohybu, takže i zde je potenciál. Ve skupině se dá pracovat s komunikací, socializací a navazováním vztahů.
Takže už máme propojení fyzického, duševního i sociálního zdraví…
Je to tak. V rámci všech uměleckých terapií se řeší tzv. bio-psycho-socio-spirituální rovina. Biologická složka je naše tělo, ta psychologická je naše duše, sociální jsou lidé, které okolo sebe máme, a prostor, ve kterém žijeme, a spirituální už je nějaká naše víra, klidně i jen ,,víra ve víru“, zkrátka nějaké naše přesvědčení. Cílem všech uměleckých terapií je to nějakým způsobem harmonizovat.
Hezká analogie s vírou ve víru mě přivádí zpět k těm vizualizačním cvičením, jež jsou populární i v oblasti ezoteriky. Jak se zařazují do tanečně-pohybové terapeutické praxe?
Vizualizace je velice silná záležitost, ale je potřeba se na ni správně naladit. Může nám navodit pocity, které potřebujeme. Když potřebuju pracovat například se stabilitou, máme cvičení, kde si představíme, že jsme strom, a během toho cvičení se zaměříme na naše chodidla a jejich propojení se zemí. Dále si vizualizujeme, jak z těch chodidel vyrůstají kořeny do země. Představíme si, že přichází nějaký vánek a určitým způsobem s námi hýbe, potom fouká nějaký větší vítr až vichr. Cílem je ho nechat s námi hýbat, ale zároveň stát pevně nohama na zemi. Třeba takto se dá použít vizualizace.
Už jste nás seznámila s několika cvičeními a všechna mi přijdou celkem jednoduchá, snadno zařaditelná do života. Jaká je ale nejlepší cesta k zavedení něčeho z tanečně-pohybové terapie do běžného života někoho, kdo je tancem zatím zcela nepolíbený? Je lepší začít v klidu v obýváku, nebo si najít kurz, či přímo vyhledat tanečně-pohybového terapeuta?
Já se snažím klientům předávat co nejjednodušší techniky, které je opravdu možné v průběhu dne nějakým způsobem použít. Když se znovu vrátím k těm dechovým technikám, tak to dýchání do čtverce, případně jenom to vnímání dechu jako takového se dá dělat úplně kdykoliv, když čekám na zastávce, když jedu MHD, když sedím za stolem či v lavici… Zkrátka když se potřebuju na chvilku dostat zpátky k sobě a zklidnit se, můžu použít dechovou techniku.
Potom klidně i to vyklepání, to zvládnete doma během pár minut a je to taky docela fajn, protože když potřebujete ze sebe po náročném dni dostat veškeré napětí, tohle strašně pomůže. Obecně jakýkoliv tanec pro radost, stačí si jenom pustit písničku a zkrátka začít. Tam potom doporučuju postupně objevovat, co to naše tělo umí, tzn. třeba chvíli zkoušet jenom pohyby hlavou, pak jen pohyby rameny, dále rukama, pánví, nohama, to pak postupně propojit. Hlavně je důležité vypnout takové to ,,někdo mě tady bude hodnotit”. Nebude. Teď si to pojďme jenom užít.
A jestli je dobré začít doma, nebo na kurzu, nebo s terapeutem? Tam je důležité si uvědomit, co je cílem. Pokud se chci jenom udržovat v nějaké lepší kondici, chci to zařadit v rámci psychohygieny, stačí klidně jenom doma běžné věci jako dýchání, vyklepání, tancování pro radost nebo další jednoduché techniky. Když si chci nějakým způsobem skutečně zatančit, je dobré si najít nějaký kurz. V rámci různých stylů se dá pracovat na nějakém posílení svalů, na technice atd. To také přispívá jak fyzickému, tak duševnímu zdraví. Za tanečně-pohybovým terapeutem už by člověk měl přijít ve chvíli, kdy potřebuje řešit nějaké téma, i kdyby to mělo být opravdu jenom sebevědomí, stud nebo potřeba napojit se na své tělo. Nemusí to být žádné velké téma.
U těch kurzů jste zmiňovala různé taneční styly. Z vašich sociálních sítí vím, že jste za svůj život vyzkoušela těchto stylů hned několik. Jak vás tanec celým životem provázel a jak vám jednotlivé taneční žánry pomohly?
Tanec tady se mnou byl odjakživa. Já vždycky říkám, že jsem začala dřív tančit než chodit. Maminka mě k tomu vedla, tak jsme zkoušely doma nějaké kroky. Potom jsem chodila do ZUŠ do tanečního oddělení, kde jsem strávila krásných 11 let a prošla contemporary, jazz dance, baletní technikou, lidovkami a dalšími tanci. Dále jsem navštěvovala různé kurzy, pokračovala jsem právě v tom baletu nebo contemporary. Zkoušela jsem i flamenco, což byl zase úplně jiný styl a super zkušenost. Teď jsem skončila znovu u contemporary, což je mi tak nějak nejbližší, protože tam jde i o to vyjádření, což já v tom tanci potřebuju. Obecně mi tanec pomáhal odmalička, protože jsem měla nějaké zdravotní komplikace i úzkosti a podobně. V tanečním sále mi vždycky bylo dobře a zjišťovala jsem, že ten tanec má velký efekt. Takže tam to nějak začalo a drží mě to stále.
To je docela obsáhlý seznam tanečních zkušeností. Závěrem by mě ještě zajímalo, jak jste přišla přímo k tanečně-pohybové terapii a kde jste se v ní vzdělala? Dá se tento nepříliš známý obor studovat i v Česku?
Tím, že mně samotné tanec pomáhal, tak potom, když jsem řešila, co se sebou a co vlastně v životě dělat, jsem si řekla, že musí existovat něco, co používá tanec jako lék. Tehdy jsem objevila tanečně-pohybovou terapii a Akademii Alternativa v Olomouci, což je škola, kde se dá studovat jak arteterapie, tak muzikoterapie, dramaterapie i právě tanečně-pohybová terapie. Pak už to šlo velmi rychle, poslala jsem přihlášku a nastoupila do tříletého sebezkušenostního výcviku a studia, kde jsem se naučila konkrétní techniky, které teď používám ve své praxi, a získala titul diplomovaný terapeut (DT).
Doporučila byste ještě nějakou publikaci, kterou by si mohl přečíst i trochu informovanější laik a více tak pochopit psychologické pozadí celé terapie tancem?
Ono jich je víc, například Kreativní pohyb a tanec (2011, Portál) od Helen Payne, což je opravdu tanečně-pohybová terapeutka. Tato kniha je dobrý základ k tomu, jak se vlastně do toho tance a terapie ponořit. Každopádně můžu ještě odkázat na Mezinárodní asociaci uměleckých terapií, jejíž jsem členkou. Na webových stránkách najdete spoustu dalších informací a materiálů. Dále vás mohu ještě pozvat na Světový festival uměleckých terapií, který proběhne v Praze od 26. září a kde každý může uměleckou terapii zažít na vlastní kůži pod vedením celosvětových špiček.
