„Bude to těžký rok, nejtěžší, co jste kdy zažili,“ oznamují opakovaně politici ze záznamů napříč roky i desetiletími v úvodní sekvenci filmu s přiléhavým názvem – Těžký rok. Francouzská komedie režisérské dvojice Olivier Nakache a Éric Toledano vstoupila začátkem února do kin a slibuje (lehce) nekorektní zábavu, která si „nebere servítky s žádnou generací.“
Ústředními postavami filmu jsou Alberto a Bruno, kteří dluží peníze na všechny strany a protloukají se životem jak se dá. Alberto přespává na letišti a přeprodává věci zabavené pasažérům při letištních kontrolách. Zatímco Bruno kvůli dluhům přichází o střechu nad hlavou. Od obou se pak odvrací blízcí, kteří jim v jejich životech zbyli. Dohromady je svedla náhoda, televize koupená během black friday, program na podporu lidí, kteří se kvůli dluhům dostali do tíživé situace a pivo „zdarma“.
Pivo „zdarma“ je k dostání v Úlu – sídle francouzských klima aktivistů. Původně si plánovali dát jen drink a jít, nakonec ale zůstanou i na schůzi, kde aktivisté plánují své akce, a Alberto, který vidí možnost protestních akcí za klima využít ve vlastní prospěch, přesvědčí Bruna, aby se ke skupině přidali.
Propojení světů
Právě na spojení nesourodých světů a světonázorů stojí většina humorných situací ve filmu. Aktivisté se nazývají přezdívkami, svou „vůdkyni“ tak oslovují Kaktus, jiní si říkají třeba Antilopa nebo Quinoa, zástupci konzumní společnosti svádí bitvy (patřičně zpomalené a s dramatickou hudbou) o poslední mikrovlnku ve slevě a Alberto s Brunem se ze situací, kterým ne vždy úplně rozumí, snaží dostat po svém tak, jak nejlépe dovedou.
Přestože komedie zveličuje rysy názorových skupin a jejich vzájemné konflikty, ve většině případů nedochází k ploché stereotypizaci postav, ale spíše ke konverzačně humorným situacím, do kterých si každý může promítnout situace, kterých se sám účastnil.
Díky tomu tak nakonec vznikne příjemná komedie akcentující současná společenská témata s nakonec poměrně jednoduchým sdělením – nemusíme si ve všem rozumět a každý můžeme bojovat za trochu jinou ideální verzi světa. Jediné na čem na konec záleží, je najít místo, kam patříte.
Pro koho točíte?
Nejtěžší tak je najít odpověď na otázku, pro jakého diváka je film určen. Já sama se považuji za člověka, který se o otázky klimatu aktivně zajímá, proto byl pro mě film vtipnou oddechovkou, která ve mě ale nijak hluboce nerezonovala, stejně jako mě nepřesvědčila o naléhavosti klima protestů. Jedinou skupinou lidí, jež film skutečně zasáhne, jsou tak ti, kteří již téma důvěrně znají a mohou se tak s tématem ztotožnit, a to je bohužel málo.